Řeším

Hlavně mít klid

V mládí chceme akci, změnit svět, velkoměsto, vše na dosah ruky, a pak od toho začneme utíkat.
Jsme unavení a chceme hlavně klid. Bohatství a úspěch už není to nejlákavější. Už nás neláká ani cestování bez hranic, spíše investujeme do útulného kotviště, kde je náš vlastní svět…

Možná výše popsaná situace není zrovna váš případ a stále jste ti akční a draví. To je skvělé. 
Takže tuto úvahu věnuji těm, kteří se ocitli v tom šíleném kolotoči se zaseknutou brzdou jako já a neví, jak z toho ven.

Kdysi dávno na gymplu jsem hrála divadlo. Po letech vypráví holčina, se kterou se právě přes divadlo známe, že si byla zahrát se současnou gympláckou skupinou a že byla naprosto paf z jejich názorů a ambic změnit svět. Jestli je vůbec možné, že jsme takoví byli také?
A já si vzpomínám, že byli. To bylo takových představ, snů, plánů – všechno na nás čekalo!

červenec 2019


Kdy a jak se to stalo, že člověk jen tak zapomene nebo dokonce rezignuje?

Možná to zabije mluvením.

Dokud je plný energie, tak o plánech mluví hodně. Pak začne studovat, pracovat, někdo i zakládat rodinu. A při mluvení ztrácí dech. 
Takže řeči postupně utichnou a jelikož to celou dobu stálo jenom na nich, nic víc nezbyde.

Mladý člověk se chce prát za své ideály, dokonce se těší, až se s nějakou opovrhovanou autoritou dostane do konfliktu a bude moct poukázat na absurdity, se kterými se nechce smířit.

Jenže časem se obrousí a nakonec už jen kalkuluje, co se mu v danou chvíli vyplatí více.

Já sama často narážím na to, že mé reálné největší přání je mít klid. A přitom v mém životě mnoho rušivých elementů není. 
Pamatuju si ale moc dobře na období dospívání a soužití s rodiči, kdy mi ten klid hodně chyběl. Sotva jsem se začetla do knihy nebo zasnila nad rozepsanou povídkou, už se ozval jekot mojí mamky s nějakým totálně přízemním požadavkem. Dojít pro něco do sklepa, případně si vyslechnout jednu z věčných litanií na téma, jak doma dělá všechno úplně sama a nikdo jí s ničím nepomůže.

Práce na zahradě se s kuchyní nedá srovnávat 🙂

Mám tak zřejmě pocit, že jsem pořád ještě pronásledována nechtěnými požadavky a ten vysněný klid ne a ne přijít.

A dokonce to dopadá tak, že na konci dne zapláču, že jsem neměla ani chvilku pro sebe a už několik týdnů nevzala do ruky žádnou knihu na déle než deset minut a že je to proto, že jsem na všechno úplně sama a nikdo mi s ničím nepomůže. 
Ehm…

Že si člověk nese z dětství mnoho vzorců, které se s jeho současným životem neslučují, už jsem nakousla v minulých příspěvcích, protože to momentálně považuji za jeden ze svých největších bojů.

Ale po poslední návštěvě psychoterapeutky jsem rozklíčovala svou další komnatu. 
Už nějakou dobu vím, že proti sobě stojí můj současný životní styl versus mé dětství a dospívání.
Najednou jsem dospěla k tomu, že to není všechno – svět se pořád mění, je to jeho přirozená vlastnost. Ten průšvih byl, že mé myšlení, charakter a uvažování zůstaly pozadu a tvářily se, že jich se žádné změny z vnějšku netýkají.

Dosud jsem totiž byla většinu času spíše introvertní, orientovaná na své netýmové zájmy

Doma jsme žádné společné aktivity nepěstovali. Samozřejmě jsem si hrála se svou mladší sestrou a jinými dětmi okolo, ale to, na co vzpomínám jako na své největší koníčky, se týkalo jen mě. Bavilo mě si kreslit, vyrábět z papíru a dřeva, šít oblečky na bárbíny, číst si, psát příběhy, hrát na počítači strategické hry typu Heroes, sledovat seriály a hudební klipy a v 16 jsem začala s muzikou v uších roznášet letáky.
A přišlo mi to tak v pořádku – rozhodně jsem se nenudila tolik jako jiné děti a puberťáci, kteří několikrát za den kňourali, že neví, co dělat. Naopak jsem měla pocit, že toho času mám pořád málo, protože neustále docházelo k onomu vyrušování. A za vyrušování jsem považovala i to, že ve chvíli, kdy byl hotový oběd, jsem musela naklusat do kuchyně, i když jsem měla zrovna něco rozdělané a na jídlo ani pomyšlení. Ale jakmile jsem nešla hned (a ostatní členové rodiny taktéž), tak to mamka dost prožívala… A dnes se přistihuji, že to tak sama dělám – udělám jídlo, houknu na Járu, ať jde jíst, a jsem na nervy z toho, že nejde hned a že hmota na talířích mezitím stydne… Přitom taková blbost.

V dospělosti se přidaly další sólo zájmy: začala jsem číst blogy a sledovat některé youtuberky, hodně se věnovala cyklistice, běhu a fitness. Vše sama.
Jenže najednou jsem zakotvila, založila rodinu a vůbec si neuvědomila, že spolu s tím přišly nové možnosti.

září 2018

To, že s námi rodiče kromě některých denních jídel a skupinového sledování televize, nepěstovali žádný koníček nebo aktivitu, neznamená, že to tak automaticky musím dělat taky.
Ale v současné době to bohužel dělám! 
Snažím se umořit všechny potřeby, které členové mé rodiny mají, abych posléze získala čas pro ty své dávné zájmy. Takže se snažím své konání zrychlit a zefektivnit, což si snadno přeložte jako odfkláknout, hlavně aby to nějak bylo, jenže těch potřeb a domácích úkonů je i tak více, než se dá stihnout za produktivní část dne.

Dosud mě nenapadlo, že by to mohlo vypadat i jinak.

Jára tuhle situaci označil dost drsně – že můj jediný opravdový cíl je získat čas sama pro sebe a vše, co tomu stojí v cestě, jsou pro mě překážky. A proto máme doma takové dusno, protože je to ze mě cítit na sto honů. Já jsem frustrovaná, že se mi mého cíle dlouhodobě nedaří dosahovat, a můj muž je frustrovaný, že je odsunutý na kolej “povinnost, kterou je nutné odbavit”.

A hlavně ani není nutné mít těch povinností tolik, že mi na ně nestačí běžný den. Mohla bych je přerozdělit, zapojit muže, požádat tchýni, najmout si paní na úklid… Jenže jsem nic z toho dosud neudělala, protože jsem měla pocit, že na to nemám právo – že jakmile Járovi řeknu, pomož mi s tímhle, ať je to dřív hotové, tak by se mohl zeptat, co podniknu s tím získaným časem a já vyjmenuju deset možností, z nichž jeho nezahrnuje žádná. A že je mi jasné, že to jen vyvolá konflikt. 
Takže možná proto jsem se snažila si celou domácnost obstarat sama, abych si potom, až bude vše hotové, mohla jít po svém s neprůstřelným argumentem svých obětavých zásluh. 

Zní to šíleně? A jak je možné, že jsem tu absurditu neviděla? Řekla bych, že můj vlastní náhled na situaci byl hodně zkratkovitý a nedokázala jsem si ho takhle jasně rozebrat.

Přišlo mi logické, že můžu mít zájmy, které holt nejsou společenské. Navíc mnohé klasické ženské, takže je z podstaty se mnou můj muž nemůže sdílet.
Až sem možná někteří z vás nechápou v čem je problém, že na své koníčky má určitě každý nárok…
Jenže je potřeba vidět i to, jaký je to u mě extrém, že mi tam úplně chybí ta prorodinná část.

Prefuruju krumpáč před vysavačem a mopem…

Co bych s tím měla udělat je najít nějaký balanc – měla bych se těšit na své koníčky i na společné činnosti rovným dílem. A taky nechci, aby moje dítě jednou pocítilo, že hraní s ním je pro mě nutná povinnost a že jen čekám, než se zabaví samo nebo usne, abych měla ten svůj vysněný klid. 
A také není nutné se svých zálib z dětství držet zuby nehty, když se okolnosti změnily. Není třeba smutnit, že nyní nevím kam s nimi. Pořád je prostor na hledání nových a třeba v danou chvíli i smysluplnějších a kdoví, třeba se ty staré činnosti do mého života samy vrátí naprosto přirozeně, nez nutnosti pro ně vyčleňovat extra čas…

Lpíte vy na svých zájmech?
A jak balancujete rodinný život, aby si každý přišel na své, ale zároveň jste byli hodně spolu a nikdo se necítil ochuzený?

P.S. Když si po sobě tenhle text čtu, tak ten začátek možná moc nekoresponduje s tím, co potom rozebírám jako hlavní část, ale ono až sem hodím dalších pár mých úvah, tak to zapadne, protože teď hodně řeším útlum kreativity, kterou jsem dříve oplývala, a onu chronickou touhu po klidu, která mě pronásleduje poslední měsíce…

7 komentářů

  • Zdeňka

    Ani nevím jak ti poděkovat, že jsi otevřela tohle téma. Určitě jsem se v tom nenašla jen já. Ta vaše terapeutka je asi fakt dobrá (+ teda to, že na sobě tolik pracuješ/pracujete), když už po pár sezeních docházíš k takovýmhle závěrům.
    Já to doteď neřešila, ale zasela jsi mi do hlavy semínko, tak věřím, že to bude mít časem taky nějaký vývoj.

  • Anonymní

    Jsem zvědavá na další pokračování, od začátku mi vrtá hlavou otázka, jak dlouho jste s Járou spolu, myslím tím opravdu spolu, každý den jako životní partneři, manželé a rodiče (ne jen vztah na dálku), když již v prvním roce manželství máte tak závažné potíže a potřebujete odbornou pomoc. Na mě to působí tak, že se snad teprve poznáváte, chcete měnit jeden druhého, chcete klid, hádáte se (tak vyzněl jeden z předchozích článků). Pro rýpaly, jsem s manželem 13 let a nikdy jsme se nehádali, neutíkali jsme před sebou, staráme se o sebe, o děti, vážíme si sebe navzájem. Držím palce, aby se všechno srovnalo.
    P.

  • Lucie

    Na terapii jsme zatím byli třikrát a nepřijde mi, že bychom toho tolik vyřešili přímo tam… Ale asi jak se člověk otevře, tak se spustí nějaký myšlenkový pochody a cestou domů pak přichází nové podněty. Což je taky plus 🙂 Před pár dny jsme diskutovali s kamarádem, který na naše úvahy reagoval dost cholericky, až jsem na to řekla, že právě proto chodíme na terapie – kde nás poslouchá nestranný nehodnotící člověk, protože promluvit si s blízkými je určitě fajn, ale svými reakcemi nás někdy nenechají dokončit myšlenku.
    A jsem moc ráda, že Ti moje úvahy něco přináší!

  • Lucie

    Jsme spolu pět let s tím, že první dva roky to bylo na dálku. Ty problémy se začaly objevovat už velmi brzy, ale teď zpětně se špatně hodnotí, jak to mohlo vůbec vydržet – v hodně nadnesené zkratce to byly takové vlny – občas ticho, pak to bouchlo, pak jsme si vše vyříkali, pár týdnů klid, potom zase ticho… Nezdá se to, ale čas běží velmi rychle, zvlášť když máte hodně práce. Teď to ventiluji, protože jsme s tím konečně začali dělat něco, co má výsledky. A na tom poznávání a měnění něco bude – sestra mi poslala odkaz na článek, se kterým nesouhlasím úplně, ale dotkl se mě v té části o druhé fázi vztahu a i časově to tak odpovídá: https://mocvedomi.cz/to-proc-nas-nekdo-pritahuje-ma-jiny-duvod-nez-bychom-si-mysleli/?fbclid=IwAR2SrhCmclAfnjPm2-av4rlpATGRSC0DMNMfKOUYrQF4VunHb13J9hNuQxM

  • Anonymní

    Já myslím, že sis to vlastně sama pěkně shrnula na samém konci – teď zrovna se otevírají nové možností, se změnou v životě se holt DOČASNĚ mění i zájmy, ale pokud měl člověk něco opravdu rád, nepochybně si k tomu znovu cestu najde. Takhle malý děti se o sebe holt nepostaraj, to je péče 24/7, ale všechno to má konec a postupně se uvolňuje čas a prostor na vlastní zájmy a případně návrat k těm starým, i když třeba poupraveným. Rozhodně si nemyslím, že je špatně, když by ses ráda soustředila na ty své vyloženě individuální koníčky – kolotoč kolem dítěte je pro matku psychicky vyčerpávající, tak ho zkrátka chce mít co nejrychleji za sebou, aby vydechla a dělala si to svoje. Podle mě to tak má většina z nás a určitě to neznamená, že bychom nemilovaly své děti nebo partnery.
    No a zároveň se spousta koníčků dá v upravené formě dělat dál- četla jsem si u kojení nebo když dcera spala, kreativitu si vybíjím při kreslení s ní nebo při vyrábění hraček a různých pitomin pro ni, když mám psavou, snažím se ji nějak přetavit v originální deník našich holek, muziku posloucháme společně… nějak se to dá. A dobrý je třeba taky to, jestli máte stejný vkus na filmy a muziku- "výletem" do kina nebo na koncert s možností ohlídání dítěte dokáže pomoct aspoň tomu manželskýmu životu.
    Zazvorek

  • Lucie

    Psychicky lépe, chodím teď sama na klasická sezení k psychologovi a ten pochytil můj problém hned po mém dvouminutovém úvodu, proč u něj sem. Povídání o tom bude, pohnu s tím, protože na to beztak myslím každý den!
    Stejně tak vila – cca dva týdny máme zapojenou elektřinu a lešení na věži, takže obrovský optimismus, že do zimy ještě něco stihneme. Fotky a vypravování bude, jen mi to hrozně trvá, protože za tu dobu je fotek milion a musím se jimi nejdřív prohrabat.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *