Řeším

Od znalostí k pochopení?

Když se jako děti učíme, mnohé věci nám nedávají smysl a často se svých učitelů a rodičů ptáme: “K čemu nám tohle bude?”
Nejvíc pak mrzí a otravuje, když nám tu odpověď nikdo nedá.

Tohle jsem zažila já na gymplu s vyšší matematikou. 

S opravdovým zájmem jsem se učitele zeptala, v jakém oboru se toto prakticky využívá? Pro mě jako studenta to byla jen změť písmenek, čísel a speciálních znaků, postup jsem se musela naučit z paměti a výsledku zkrátka věřit. Kdyby mi někdo později řekl, že to v nějakém marťanském jazyce znamená “kuřecí polívka”, nehnula bych brvou.
Zklamalo mě, že se na mě učitel obořil jako na typického provokatéra, který si nezaslouží dosáhnout vyššího vědění.

Mě ale opravdu zajímala ta praxe.

Až o desítku let později jsem potkala vysokoškolského fyzika, který mi vysvětlil, že to funguje jako skládačka – ty se na gymplu naučíš pár dílků, odtržených od celku. Malé kroky, které je nutné se nejdřív pouze nadrtit, aby je později člověk prováděl mechanicky. A až když se dostaneš přímo do oboru, kterým může být vysoká matematika, kvantová fyzika, strojařina nebo stavařina, kde pochopíš komplikovanější mechanismy, potom teprve ti dojde, jak ty středoškolské vzorečky použít a co vlastně počítají.


Otázka může znít, proč se to tedy učit už na střední, když to tolika lidem nikdy k ničemu nebude? Možná proto, že v 17 letech o sobě ještě spousta lidí neví, že je matematika jednou bude živit. A že kdyby se tyto znalosti nechávaly až na vysokou školu, tak mnozí experti, které společnost potřebuje, opustí školu až ve třiceti. 

Dneska má spousta lidí pocit, že ve škole do nás lijí kvanta nepotřebných informací, které nikdy nevyužijeme. Můj příklad s matematikou je možná trochu přehnaný, protože kdybych kolem sebe měla lidi, kteří by mi již dříve ukázali, jak je matematika všudypřítomná (třeba to, že je základem filozifie, jsem zjistila až na doktorském studiu!), mohla jsem k ní mít úplně jiný vztah.
Jsou ale jiné oblasti, kde je předimenzovanost množství přenášených informací vidět lépe. 

Třeba v literatuře nebo dějepisu.

Což je zase moje parketa, kdy já informace nasáhám jako houba velmi snadno, ale jako učitelka se tím nesmím nechat ovlivnit, protože je to moje vlastní úchylka, kterou se mnou většina mých svěřenců nebude sdílet.

Ráda bych jen popsala, co v tom vidím za tu pro mě nejúžasnější hodnotu:

Pokud vás klasické příběhy úplně minou, není to jen o tom, že nerozumíte vtípkům na večírku nerdů z filozifické fakulty.
Nemáte šanci plně pochopit mnoho písňových textů. Za všechny mi nejvíc naskakuje Karel Kryl, ale pokud budu chtít sáhnout i do moderní doby, napadne mě Tomáš Klus a třeba i takový rapper Marpo. A určitě jich bude ještě spousta.

Vypíchnu tu třeba text jedné písně mé oblíbené punkové kapely Znouzectnost:

Kdo vytáhne meč z kamene
kdo dá ruku do plamene
kdo přinese oheň
kdo nikdy neodvolá
kdo má popel matky na srdci
kdo vyleští zbraň po otci
kdo vyčistí chlév
a „Král je nahý“ zvolá?

Nikde žádný Goliáš
nikde žádný David
nikde žádný Monte Christo
netouží se pomstít
nemáme čím nahradit
mizející mýty…

(Každý věk má hrdiny z alba Beat simplicitas)  

Kdybych chtěla tento text rozebírat v hodině literatury a doplnit žákům mezery, můžeme se tím zabavit na několik týdnů!

Je mi jasné, že nalít do mladého člověka všechny metafory a seznámit se se všemi literárními postavami není technicky možné. Jsou jiné priority než memorizace. 
Ale pamatuju si sama na sebe, když jsem po letech slyšela text nějaké písničky, které jsem jako dítě nerozuměla, protože v ní zazněly nějaké (nejčastěji) biblické pojmy nebo události z historie, a najednou přišlo to prozření a za dříve lyricky zastřeným textem se vynořily konkrétní obrázky. 
Pokaždé mě to nadchlo. Připadala jsem si trochu jako v nějakém exkluzivním klubu pro zasvěcené.

Dnešní děti mají maximálně usnadněnou možnost, že když kdykoliv a kdekoliv narazí na pro ně neznámé jméno či pojem, stačí vytáhnout telefon z kapsy a jsou během pár sekund v obraze.
S metaforami a náznaky klasických příběhů už je to potom horší, protože je často ani nepostřehnou, jakoby jejich mozek daný úsek vytěsnil, takže otázka co a proč ani nepřijde.

Ale možná, že to vůbec nevadí – kontext zkrátka pochopí jen ti sečtělí a vnímaví, a když se potom potkají takoví dva jedinci, vznikne mezi nimi spiklenecké spojení, které okolí nepochopí.

A ostatní bez toho určitě přežijí bez újmy. 

Stejně jako se dá přežít bez kvanta jiných informací.

Tahle úvaha mi často přichází na mysl, když čtu negativní vyjádření vůči domácímu vzdělávání a jiným alternativním směrům. 
Že děti nestihnou pobrat onen předepsaný objem vědomostí, o kterém před sto lety někdo rozhodl, že bez něj nelze absolvovat povinnou školní docházku.

Za ten pouhý rok, co jsem učila na základní škole, kdy jsem byla nucena ony starosvětské metody jako frontální výklad s následným zápisem do sešitu provést, aby se splnil onen akt přelití předepsaného pemza informací na svěřené pubescenty, jsem si všimla, že to na většinu z nich nemělo žádný účinek, již druhý den v nich nebyla ani kapka předaného. Sešit, pokud ho vůbec měli, nebyl k přečtení, případně v něm již nikdo nikdy zpětně nelistoval.

A tito pubescenti školní docházku úspěšně dokončili či dokončují a do dalšího života vykračují bez pocitu, že jim něco tak zásadního, jako jsou vědomosti ze školních učebnic, chybí. A jejich život si poplyne a na ony nevědomosti narazí maximálně, až budou řešit tytéž nedostatky v pozici rodiče v nevydařených písemkách svých vlastních dětí. A kruh se uzavře.

Je tu někdo, kdo se mnou souzní? 
Nebo máte někdo úplně jiný názor na informace podávané na předpis?

Jeden komentář

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *