Řeším

Temnota v nás a mé tři hrozné stránky

Jako lidi o sobě máme spousty pochybností.
Jedna z těch mých je ta, jestli jsem vůbec dobrý člověk.
Občas se totiž zarazím, jak zlé moje myšlenky umí být.
A víte, jak se to říká – myšlenka přechází ke slovu, slovo v čin…

Dlouho jsem to neuměla rozlousknout a raději odsouvala do pozadí.
Proto mě zaujal jeden z Verči článků o temnotě. Že je v pořádku ji v sobě mít, protože všechno je jedno – každý v sobě máme všechno a i ta temnota je součástí.
Možná to zní takhle vytržené jako strašně ezo, ale doporučuji si zjistit více.

Přiznám se vám se svými nejtemnějšími stránkami.
Vtipné je, že se celý život snažím tyhle věci důmyslně skrývat a najevo tak nedávat, že vůbec existují. Přitom je mi jasné, že nejbližší minimálně o některých z nich moc dobře vědí.
A víte co? Nemají mě kvůli tomu rádi míň. Oni totiž tyhle stránky mají taky, ať už je dávají najevo otevřeně, nebo tutlají jako já.


Uf, jdeme na to: moje 3 nejhorší vlastnosti:

 #1 Soudím lidi

Tahle vlastnost byla tou spouštěcí, proč se vůbec pouštím do této úvahy.
Poprvé mě to napadlo po jedné víkendové návštěvě Lidlu, kdy jsem byla nastavená na extra soudící notu.
Procházela jsem mezi regály a potkávala různé cizí lidi a naskakovaly mi myšlenky jako – bože, ta je hrozně nevkusně oblečená, tahle je tak ošklivá, tahle je ošklivá a ještě špatně oblečená, tahle by se svojí postavou neměla tohle vůbec nosit…
Vylezla jsem ven a došlo mi, jak toxické myšlenky to jsou a přitom nechápu, kde se berou a proč? Já je dobrovolně mít nechci, vždyť bych byla o tolik šťastnější, kdyby mi tihle okolní lidé byli úplně jedno!

Od té doby, co se zajímám o osobní rozvoj, tak mi optimalizace všech možných sociálních sítí nabízí tematické čtivo. A nedávno jsem rozklikla článek na téma, proč nás některé věci u druhých tak strašně vytáčejí. A odpoveď byla, že my sice danou věc neděláme, ale nemáme ji v sobě vyřešenou, pouze potlačenou. Většinou jsme ji totiž v dětství dělali a nad námi stál někdo, koho také tak strašně vytáčela a křikem se z nás ji snažil dostat.
Možná zní tahle úvaha jako odbočka, ale já jsem si v ní částečně našla odpověď – soudím jiné lidi, protože sama mám spoustu nevyřešených bubáků sama se sebou. Sice se momentálně cítím skvěle, mám nejlepší figuru, jakou jsem kdy měla, oblékám se, tak je mi příjemné a o čem si myslím, že mi sluší, jenže to je teď, nebylo to tak vždy a nevedla k tomu snadná cesta. 

A pravděpodobně ta cesta ještě není uzavřená.

Na Instagramu především díky své spolužačce z UJEPu Janě alias Alice sleduji příspěvky zaměřené na propagaci bodypositivity a hrozně tomu fandím. Ale není to ani trochu snadné, protože hlava říká něco jiného, než emoce uvnitř. Moje hlava ví, že tohle je třeba podporovat, protože už takhle nám v běžném životě leccos podrývá sebevědomí, že máme mít úplně jiné hodnoty a hlavně sama ze své vlastní zkušenosti moc dobře znám, jak to bolí, když mají cizí lidé, ale i vaši nejbližší štiplavé komentáře ohledně vašeho vzhledu.

Jenže si zároveň nemůžu pomoct a cítím emoce typu: proč to ta holka nechala zajít tak daleko a má dvacet kilo nadváhu? Proč si obléká tohle, když to z ní dělá ještě neforemnější kouli? A to samé i naopak, když je někdo až příliš hubený a ukazuje kostnaté ruce, kolena a tak dále.

Nikdy by mě ale nenapadlo někomu kvůli tomu napsat nějaký hejt, nebo poučovat, co by s tím měl dělat.

Protože hlava ví, že kdyby to bylo tak snadné, tak po světě chodí jen lidé dle mustru současného ideálu krásy.
Sama toho o poruchách příjmu potravy i psychických blocích vím dost na to, abych věděla, jak je to těžké. Že někdy řešíme něco složitějšího, než na co sami stačíme, a když se po pár měsících probereme, zjistíme, že se mezitím naše tělo obalilo tukem, nebo naopak na váze spadlo. A vyrazit do dalšího boje je v tu chvíli to poslední, na co se cítíme.
Tohle všechno mám na mysli. 

Ale ty hrozné soudící emoce uvnitř bublají a občas na drbech s kamarádkami či s rodinou je upustím ven. 

Pracuju na sobě a snažím se pojmenovávat věci, které cítím, pravými jmény a nelhat si – a až dojdu do bodu, kdy kolem projde stokilová slečna v legínách, a ve mně to nevzbudí současné emoce, doufám, že to zaregistruju a oslavím jako velké vítězství!

  

#2 Povyšuji se nad ostatní

Tenhle hřích možná úzce souvisí s tím předchozím. 
Jako dítěti se tomu nedalo příliš ubránit, protože jsem na prvním stupni základky docela výrazně vynikala a ego malého tvora nelze snadno kočírovat. Srovnat to mohl přechod na osmileté gymnázium, kde už jsem sice zapadla do průměru, což by mi mohlo srazit hřebínek, ale pořád jsem se ještě potkávala venku s těmi ostatními – třeba na hřištích, kroužcích a táborech. 
A dnes si říkám, že tam bych mohla hledat příčiny, proč jsem se jako dítě a náctiletá necítila oblíbená a přijímaná. 

Na VŠ to pokračovalo, protože jsem si všímala, kolik nekompetentních lidí se mnou studuje, a co hůř, kolika nekompetentním lidem je umožněno nás učit!
Samozřejmě abych si zametla před vlastním prahem, k tomu mě to nevybičovalo, naopak to pro mě byl skvělý argument, proč ledacos očůrat.

Nebyla to žádná výhoda, na prahu třicítky jsem toho začala zpětně litovat. 

Myslela jsem si ale, že už jsem vyzrála, že jsem sice při studiu byla namyšlená, ale po převzetí všech titulů jsem si začala uvědomovat, kolik toho stále nevím, a že je třeba se stále a hlavně pokorně učit.


Můj muž mi nedávno připomněl jednu situaci, kdy jsem se cca dva roky zpátky pustila do mladé brigádnice v Tescu kvůli nějaké nesrovnalosti se stravenkami. Já bych to už zapomněla jako nepodstatnou věc, jenže to připomenutí, ač hrozně nepříjemné, mi přišlo vhod – je to totiž úžasný modelový příklad mého pokrytectví: 

Ano, už od chvíle, co jsem vstoupila do světa dospělých, jsem se třásla na to, jak se za sebe budu prát, až mi bude někde (ideálně ze strany úředníků) prováděno bezpráví. 

Takhle to ale schytal někdo slabší, na koho jsem si troufla, a to, že mám za sebou vlastní mnohaletou zkušenost s brigádou v Tescu mi mělo dát větší empatii. Navíc jsem si pro svůj výlev vybrala někoho, kdo je oproti mě na začátku své cesty, a je tak velmi zranitelný. 

A krutá pravda je taková, že být na jejím místě řízná paní ve věku mojí mámy, tak ani nemuknu a se staženým ocasem odklušu pryč.



#3 Myslím si, že všechno zvládám skvěle a to, co ne, tím se nebudu vůbec zabývat.

Zažila jsem si docela dost nepříjemných situací, kdy mě můj muž konfrontoval s tím, že jsem neudělala něco, o co mě žádal.
Když jsem se pak o tom bavila s kamarádkami, tak mi přitakávaly, jakého jsem si vzala šíleného prefekcionistu, kterému není nic dost dobré. 
Kde je skutečný zakopaný pes se nám ale podařilo rozklíčovat až o mnoho zbytečných hádek později a částečně byl i tento problém důvodem mých sezení u psychologa.
Zjistili jsme totiž, že moje podvědomí si vytváří dopředu představu o nastalé situaci a já se pak cítím, jako kdyby to reálně proběhlo. Takže se například mám pustit do nějakého úkolu, mě proběhne hlavou, co přesně na něm nezvládnu, že se vyskytnou nějaké chyby a nedokonalosti a já že za to dostanu ceres. 
A tak neudělám nic. 
Bez toho, abych to alespoň zkusila a opravdu si mohla na vlastní kůži zažít, jestli dostanu vynadáno za nedokonalý výsledek. 
Protože pravda je taková, že jsem se tomu nikdy nevystavila. Zkrátka jsem žádný úkol, na který jsem se necítila na 100%, ani nezkusila vyřešit! A můj mozek mi namluvil, že jsem to zkusila a nebylo to dostatečné. 

Jestli si ťukáte na čelo, že jsem totální magor, tak souhlasím, a mám to dokonce potvrzené dvěma papíry. 
Opačná situace nastává ve chvíli, kdy po mě někdo chce něco, co mi připadá snadné. Tam občas odvedu dost tristní výkon, protože když si něco onálepkuji jako snadné, tak tomu také věnuji minimum úsilí a podle toho to pak vypadá.
Ale následně si to obhajuji až do krve. A tomu zase té energie věnuju až moc.

 
Pokud jste to dočetli až sem, tak vám mohu říci, že nyní mě znáte lépe než moje vlastní rodina. Jaká se vám nyní jevím?

A nebylo by na světě líp, kdybychom toto minimálně svým nejbližším ze sebe sdíleli častěji?

Budu moc ráda, když mi napíšete, klidně soukromě, jak to máte vy a jestli si své temné stránky občas připouštítě, případně jestli znáte recept, jak na nich pracovat. 

3 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *