Fashion is my passion – pořád?

Nejdřív se mi v konceptech rozmnožila pseudointelektuální témata, abych vzápětí zatoužila po trochu lehčím holčičím tlachání.
A vzhledem k tomu, jak už jsem zpruzelá z té nekončící zimy a pořád stejných dvou svetrů, do kterých se už několik měsíců chumlám, tak jsem se rozhodla se trochu povrtat v oblékání a nákupní tématice, abych se alespoň trochu naladila na to, že to už nebude trvat dlouho a já zase vyvětrám všechny ty lehké a barevné šaty. 

Dnes tedy o tom, jak se mé nákupní zvyky změnily či nezměnily a jestli vůbec někdy můžu dojít do bodu, kdy to pro mě přestane být TÉMA! 

Můj “módní život” doslova obrátila naruby koupě šicího stroje. 

Sice jsem si do dnešního dne pro sebe ušila pouze halenku, která mě rozčiluje, a sukni, která vydrží nezmačkaná asi tak do chvíle, kdy ji sundám z žehlícího prkna, a spíše se věnuji zkracování nohavic celé širší rodiny a experimentům na příteli a psovi, ale i tak – ten posun v mentální rovině je neskutečný. 
Už mi zkrátka hadry z konfekce nejsou dost dobré. 
Nad každou věcí v obchodě uvažuji, jestli ji dokážu ušít. A pokud je materiálem bavlna, úplet či něco podobně laciného, většinou mi rovnou připadá předražená. Pokud objevím něco z viskózy, tvídu či s opravdu krásným vzorem, už jsem koupi trochu nakloněnější.

Sekáče mám pořád nejraději, ale už se do nich nedostanu tak často. A i tam už jsem trochu rozmlsaná. Připadá mi totiž, že dříve byly sekáče rájem pro objevování značkových kousků, a proto se lovení v nich rovnalo malému dobrodružství. Teď už to trochu upadá. V každém obchodě se totiž najde alespoň jedna módy znalá prodavačka, která většinu hodnotnějších kousků dokáže objevit a zachytit už při vybalování, takže se na ramínka ani nemusí dostat. 
Takže to se sekáči vypadá tak, že jsou nyní přeplněné úplně obyčejnými věcmi z konfekce a jejich cena se často rovná téže ceně, za jakou je při troše štěstí lze ulovit ve slevách v mateřském obchodě. Mluvím především o H&M, C&A a Orsay. Docela mě zklamalo, že když jsem v Berlíně navštívila jeden z nejznámějších výběrových sekáčů Pick&Weight, který si zakládá na tom, že jsou “všechny kousky pečlivě vybrané a jedinečné”, tak jsem tam na štendrech zahlédla řádku věcí z Primarku! 
A vzhledem k tomu, že tam za kilo oblečení chtějí kolem 60 Eur, tak mi to připadá jako slušný podraz.

Když už zajdu do běžné konfekce, tak zásadně (no ale zase pozor na ty mé zásady…!) kupuji jenom věci ve slevách. Zkrátka tu plnou cenu za ně nedám, protože ji pro mě nemají. Nic mě už dlouho neuchvátilo tak, abych to musela mít. Pokud na mě věc do slev počká, byla mi souzena… V opačném případě – věcí je kolem tolik, že věnovat podobným dilematům svůj čas je jeho ztráta. A pokud mě na věci něco oslovilo, většinou si dokážu opatřit střih v Burdě a po látce se podívat na jiných místech.

A také už se snažím držet svého stylu. 
Nepotřebuji k životu například žádné džíny. Vlastní mám jen jedny a potom několikery poděděné po sestře (kdo znáte moji sestru, tak musím dodat, že je nosila v těhotenství a krátce po porodu :D). Měla jsem je na sobě za poslední rok všehovšudy třikrát. Už jsem prostě šatové a sukňové děvče.
Často se při brouzdání po obchodech přistihnu, jak si ohmatávám jemné rozevláté halenky třeba v Espritu nebo St. Oliveru (zrovna nedávno tam měli halenky s pampeliškami a to jsem se fakt musela přemáhat!) a vzápětí se z toho musím násilím probírat, protože jich několik v šatníku mám a frekvence jejich nošení zaostává ještě opodál za těmi džíny. Tyto halenky se totiž se sukněmi moc nekamarádí a když už, tak si v tom připadám jak hippielesana, kdy mi chybí snad už jen barefoot sandále a kabela s mandalou. Zkrátka halenky pro mě už jsou jen takové, které jsou dobře projmuté v pase nebo se dají snadno zakasat do sukně.

Se samotným šitím to ale vůbec není tak jednoduché, jak jsem si vysnila. 

Pravidelně v obchodech narážím na věci s nádherným vzorem (většinou puntíky nebo kytičky), kdy se zázrakem sejde jak pěkný materiál, tak i barva… A většinou vzápětí zapláču, protože je to nějaký paskvil typu crop mikina či jiná totálně nepraktická šílenost. A jak se většinou v řetězcových kolekcích opakuje vzor či materiál na jiných svršcích, tak zrovna ten, co mi padne do oka, ne. 
A pak si s ulehčením říkám, že už mě tohle nemusí trápit, protože já si koupím jakoukoliv z těchhle látek a ušiju si z ní tu nejkrásnější věc na světě, která mi navíc přesně padne…
No a pak strávím půlden na třech e-shopech s látkami a zjistím, že mám fakt velkou smůlu. E-shopy jsou přeplněné kýčovitě potištěnou bavlnou na dětské hacafraky, případně viskózou s psychedelickými vzory, určenou leda tak na stany pro dámy XXL velikostí. Pořídit nepolyesterovou látku s nějakým vkusným a mě příjemně barevným květinovým vzorem je zatím mým nesplněným snem. Stejně tak bych si ráda koupila vlněný flauš na kabát a tvíd na kostýmek v nějaké neotřelé barvě (cyklámenové, jasně žluté nebo dračí zelené!), ale bohužel mám opět smůlu, protože vede jen pepito a pepř-a-sůl. 
A o tom, že to leze strašně do peněz, se raději nechci rozepisovat, a ani si netroufám to porovnávat s částkami, které jsem dříve utrácela za hotové oblečení! Jak si o sobě myslím, že teď žiju mnohem úsporněji, tak bych mohla začít nepříjemně pochybovat.

Ladí-neladí

Ráda bych se zbavila jedné své dlouholeté lehké obsese: chodit každý den v něčem jiném a neotřelém a dokonale sladěném… 
Tuto zimu se mi stalo, že jsem vytáhla svetr, který mám už téměř 15 let, a jak mi v mládí trochu vadil, protože byl takový tuhý, nepoddajný a příliš teplý, tak těmi léty zřejmě vyměknul a teď se stal mým oblíbeným. 

Když jsem po něm ale začala sahat každé ráno po dobu dvou týdnů, cítila jsem se znepokojeně. 

Byl na pohled čistý, takže nebyl důvod ho ještě házet do pračky, a já ho chtěla nosit stále. Jenže ta obsese neustálou změnou mě stíhala jak mor! 
Jak tak sleduji módní svět, tak jsem zaznamenala, že velké osobnosti většinou mají svůj styl jednoduchý a téměř neměnný. A že vlastně skrytě po něčem takovém toužím také. Mít svou jasně rozpoznatelnou uniformu…
Jen vím, že to nikdy nebude minimalismus.
Někdy mi ale cvakne, že ji vlastně mám. Protože přijdu s nějakou novou věcí nebo někomu něco pochválím a dotyčná mi řekne “no jo, to jsi přesně ty a tvůj styl!” Nebo mi kamarádka vypráví, že někde viděla něco hodně specifického a vzpomněla si přitom na mě.
A za to jsem upřímně ráda a hřeje mě to. Zvlášť po krušné pubertě děsivých džínsů a černých trik.

Jak tak obden stojím před šatníkem, snažím se si konstruktivně nastínit, co mi v něm schází. Větu “nemám co na sebe” se snažím pokaždé zapudit už v zárodku. Přeci jen sama moc dobře vím, jaká je to lež. A když jednou za čas celou skříň přerovnávám, tak objevuji zapomenuté poklady a hlavně si připomínám kombinace, které jsem kdysi zkusila, připadaly mi skvělé, ale z nějakého důvodu jsem na ně úplně zapomněla. Někdy opravdu děkuju svému blogu, protože pár takových modelů se mi díky jeho historii znovu připomnělo.
Jako hlavní nedostatek se mi jeví nedostatek šatů na zimu. Koupila jsem si tuto zimu jedny nové v háemku, ale chystám se je přešít v horní části. Vzhledem k tomu, že už mi doma leží dva měsíce a já si ještě ani nenašla žádný střih, podle kterého bych je mohla předělat, tak je asi tuhle sezónu už nevyzkouším.

Nedávno jsem si udělala generální posezení se svým arzenálem časopisů o šití a rozhodla se si vytvořit šicí itinerář. Protože bez dobrého plánu nebudu mít předem připraveny ani všechny látky a propriety, ani střihovou předlohu a ve finále se nemusím ani trefit do ročního období a šít si model do foroty až napřesrok není příliš motivující!

Z posledních několika čísel Burdy jsem si vybrala následující střihy:

A rovnou jsem začala pracovat na těch posledních.
Budou v sytě růžové. 

A když si občas rýpnete, jak jsem s nimi pokročila, tak mi děláte jedině radost 🙂
Co vy a oblékání, nakupování a šití?

Poděl se o článek na Facebooku