Přináším malé nedělní zamyšlení 🙂 © Jana Burešová: Ženy a druhá světová válka, in: Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací (1939-1945), Ústav pro studium totalitních režimů Praha 2009, s. 87. Mějte krásnou neděli!

Kromě kauzy ústeckého činoheráku (zde, zde a zde) jsem se tu zatím k politice (ani žádnému jinému vážnému tématu) nikdy nevyjadřovala. Ač se snažím dění sledovat, nahlédnout na ně z různých stran a pak se snažím si udělat něco jako vlastní názor, většinou se k ničemu nevyjádřím. Nebo se nevyjádřím včas. Vlastně jako teď, protože tento komentář jsem začala sepisovat již minulý týden. Když na mě v den masakru redakce časopisu Charlie Hebdo na facebooku vykoukl komentář Erika Taberyho jako má první registrace této události, okamžitě jsem zbystřila, že se děje vážného. Úplně mi přeběhl mráz po zádech, protože jsem si uvědomila, že tohle není jen další zhovadilost, kterých se…

Já sice zkoušky jako takové momentálně nemám, ale musím v celkem rekordním čase napsat několik prací. A protože nesnáším ticho a písničky, které obvykle poslouchám (momentálně pořád dokola nejvíc Evitu, Pink Floyd, Znouzectnost a Lanu Del Rey), mě při přemýšlení dost rozptylují, protože si je většinou musím pobrukovat, tak jsem hledala něco neutrálního, co bude za a) hlavně hrát dlouho! Minimálně hodinu určitě; a za b) bude pouze instrumentální, ale přitom (pro můj vkus) dosti líbivé (moc nemusím meditační hudby, cvrlikání ptáčků, hukot vodopádů ani keltskou muziku, co se obvykle doporučují).Začala jsem klasickými klavírními skladbami, ale v každém mixu mi něco vadilo. Například opravdu z duše je mi protivná skladba…