Pochod smrti

Všichni jste si již všimli, že často výletuji a že skoro pokaždé se mnou vyrážejí ti stejní lidé – stejní urputní pochodovači.
Už několik let máme tradici, že během vánočního času, kdy se v mém ašském rodišti scházejí místní i již emigruvší (co to je za slovo??) přátelé, tak pořádáme nějaký výživný výlet, i kdyby trakaře nebo půlmetrové vločky padaly. A protože ašský výběžek přímo vybízí k přebíhání k našim sousedům a přímo podél státní hranice se nachází úžasný kus nedotčené přírody (40 let obehnání drátama se zkrátka projeví), tak vyrážíme právě tam.

Počasí nám přálo – modrá obloha, 4 stupně nad nulou a vítr pouze v polích. Nebýt kulichů a rukavic, tipovali byste říjen.
Vyrazili jsme z Aše přes bývalou celnici k nejbližší německé obci Wildenau. (Do této vesnice kdysi směřovala jedna z našich prvních tematických výprav – Petr měl tehdy fotografii, na které vesnička vítala osvoboditele Adolfa Hitlera, a my se po jeho stopách pokoušeli vypátrat, zda ještě stojí dům, z jehož okénka byla fotografie pořízena.)

Tlupa v celé sestavě + Romanova mamča za objektivem:
 

A taky tam měly tuhle pěkňoučkou fresku:

Následovaly další německé obce – Mühlbach a Längenau, odkud byl krásný výhled do okolí, především na vykukující střechy dvou ašských škol, budovu bývalé barevny, na špici ašské rozhledny… prostě člověk byl pořád napůl doma 🙂

Potom jsme pokračovali cestou-necestou lesem, který byl trochu podmáčený, museli jsme i párkrát přeskočit hraniční potok, což některé souputníky stálo mokré nohy. 

Pod kopcem…

V kopci…

 A tady už zbývá jen kousíček do Hohenbergu a někteří již umírají: 

Konečně Hohenberg a zrychlené tempo a těšení na pivo

Triumfální dobytí Hohenbergu (a foto opět instantní by Petr) (A Eger je česky Ohře, kdyby někdo nevěděl :))

 Spokojenost 🙂

Pivo Nothhaft jsme všichni ochutnali poprvé – nejdřív světlé, poté pšenici a pak znovu světlé…

A pár jich vzali na cestu domů…

Cestou jsme uctili památku nebohého vojína Lázničky (ve službě se opil a utonul v potoce)

A konečně cíl putování – Libá

…ze které nás vysvobodil Petrův a Vítkův táta
(další fotky jsou černobílé, protože jsem si hrála s nastavením foťáku, ale zjistila jsem, že při špatných světelných podmínkách vycházejí lépe než barevné!)

A na závěr pár sebestředných s Honzínem (prostě jsem se nedokázala rozhodnout pro jednu)

Německá piva byla nakonec silnější než já a pokračování v Aši mě mírně řečeno dorazilo. Fuj, stydím se.

Takže nějakých 20 km v nohách a druhý den nedobrovolná dieta = za tyhle Vánoce jsem rozhodně nepřibrala 😀 😀
Edit: Dle průvodce našeho výletu to bylo okolo 30 km. Masakr. Tolik jsem nikdy neušla ani v létě, těžko tomu věřit!

Poděl se o článek na Facebooku