Řeším

Nedělní rozjímání

V neděli v podvečer bylo venku nádherně – jasno, modro a úžasné světlo k tomu. Akorát jsem se vrátila z fitka a protože bylo venku opravdu nádherně, musela jsem toho počasí využít. Oblékla jsem si dlouhé šaty a k nim sandále a lá správná lesana a s foťákem a objektivama v batůžku jsem vyrazila na louku u nás za panelákem…

Cesta na konec světa…

Ústí na dlani

Typické a tolik oblíbené panorama 🙂

 jezero Milada:

A na závěr na mě jakožto odporného realistu pár hodně neobvykle snových snímků, které ale pro mě vystihují ten teplý skoroletní večer, jako byl právě ten nedělní. Pěkně s nádechem melancholie, protože takový i byl.
Snad po sto letech jsem měla volný víkend, který jsem chtěla strávit sama. Tak jsem se v průběhu posledních týdnů těšila, až budu mít pár dní klidu a nikdo mě nebude otravovat a já si budu moct sama vyrazit na kolo a pak si doma jen tak ležet, listovat v časopisech, přečíst si nějaký román a konečně pořádně uklidit. Nakonec to bylo dost náročné, už v pátek večer na mě šla nepříjemná depka a v neděli už ty pocity osamělosti dosáhly vrcholu. Nebýt návštěvy fitka, tak jsem od pátku nepromluvila s živou duší.
Dost psycho.
Zároveň mě to ale přivedlo na myšlenku, že tohle přece znám, to už se mi stávalo i dřív a pak v zápětí přišel nějaký zlom. Bohužel letos na ten zlom marně čekám už příliš dlouho.

Pokud nic víc, tak snad fotky alespoň zahřejí. Venku je to zas děs běs.

3 komentáře

Napsat komentář: Lucie Velková Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.