Zápisky z druhého těhotenství
Řeším

Zápisky z druhého těhotenství

Než přijde porod, který očekávám už každým dnem, vydávám v plén své dojmy z druhého očekávání potomka.

A jaký byl ten další první trimestr?

Trochu jiný než poprvé.

Hlavní překvapení bylo, jak rychle jsem otěhotněla a prakticky měsíc o tom nevěděla, protože mezitím přišla ještě jedna menstruace. Když jsem se tedy v červnu objednávala ke svému lékaři s pozitivním testem, měla jsem za to, že jsem těhotná teprve měsíc. Až ultrazvuk mě vyvedl z omylu.

Pocitově to ale sedělo, protože i ten měsíc předtím jsem prožívala prakticky nejděsivější únavu ve svém životě. Jinak se ale opakovaly pouze lehké nevolnosti a lá žaludeční kocovina a větší touha po sladkém.

Mentálně to byl také větší rozdíl. V prvním těhotenství jsem nezažívala žádné větší emoční bouře, teď už mě rozbrečely i celkem banální situace.

Utíkalo to ale překvapivě rychle, zřejmě proto, že už jsem to brala jako známou situaci, nezkoumala se, neřešila se a náš (teď už ho nazývám starší) prcek mě zřejmě dostatečně zaměstnával.

1. srpna

Ta jedna předchozí a veskrze pozitivní zkušenost způsobila, že jsem dlouho neřešila, co by jak kdy mělo být, do konce sedmého měsíce jsem se ani neobtěžovala s měřením břicha, nevážila jsem se a nezkoumala, jestli už by se prcek neměl hýbat, neměla jsem strach se pořádně ohnout nebo něco zvednout, protože už jsem věděla, že ten jiný stav leccos snese…

Fyzicky se něco přeci jen změnilo – prakticky během pár dní jsem získala znovu prsa, která jsem mívala ve svém oplácanějším období. V prvním těhotenství se moje tělo totiž prakticky nezměnilo (což mi bylo i trochu líto, protože jsem se tehdy na větší prsa těšila a ono nic). Dost mě ale pobolívala, takže nevím, jestli šlo tak úplně o výhru.

Samozřejmě bych byla nejšťastnější, kdyby se mi opět povedlo nabrat jen deset kil a pak snadno a rychle porodit. Když to ale bude jinak, nebude to konec světa, se dvěma dětmi v závěsu se o svou budoucí fyzickou kondici nebojím.

Těším se hlavně na to, že Jaroušek nebude jedináček a je úplně jedno, jestli mu povijeme bráchu nebo ségru.

A jemu je to zatím jedno úplně všechno.

Druhý trimestr

září

Pohlaví miminka bylo zřetelné až někdy ke konci čtvrtého měsíce a my se tak dozvěděli, že to bude další kluk.

Zvládala jsem to fyzicky celkem dobře, ale cítila jsem, že napoprvé jsem byla víc fit.

Listopad a oslava narozenin mé švagrové Hanky

Někdy v šestém měsíci jsem si už byla jistá, že budu větší, než jsem byla touž dobou s Jaroušem. V tomto období mě začal nepěkně bolet rozkrok i břicho, a to už do konce nepřestalo. Hrozně bych cvičila a hýbala se, ale bolelo to. Namáhala mě i obyčejná chůze a domácí práce vydaly za pořádnou fušku.

Třetí trimestr

Vánoční srovnávačka se sestřenkou Tinou, která má termín pár týdnů přede mnou

Konečně jsem vyštrachala svou tabulku měr a přírůstků, kterou jsem si vedla v těhotenství s Jaroušem. Zjistila jsem tak, že obvod břicha, se kterým jsem rodila Jarouše, jsem nabrala už na začátku osmého měsíce. Ostatní tělesné míry ale byly prakticky totožné, takže jsem se zaradovala, že alespoň něco se podařilo dle představ – tedy že jsem opět zbytečně nenakynula a celou nadváhu mám jen v břiše. Celkem mám ve 38. týdnu navíc 13 kilo.

Prakticky za pět dvanáct jsem začala s pravidelným pohybem – někdy počátkem devátého měsíce jsem začala mít problém se spaním, protože mě tak různě mravenčilo v končetinách a nedalo se to vleže vydržet. Do toho urputné pálení žáhy a nepříjemné reakce v břiše při pokusech se v posteli uvelebit nebo otočit z boku na bok. Výsledkem byly prochozené noci po bytě. (A noční chození na záchod co dvě hodiny, to jsem napoprvé taky nezažila). Začala jsem tedy s protahováním zad a nohou, nejdříve jenom před spaním, pak i několikrát během dne. Horší noci jsem zažívala i v době, kdy byl Jarouš nemocný a několik dní jsem s ním tak strávila doma. Od té doby si uvědomuju, jak neskutečně mi uleví pohyb na vzduchu. Největší problém ale byl se o tom přesvědčit ve chvíli, kdy mi bylo mizerně a já bych ze všeho nejraději spala. Stačilo se ale vykopat ven a změna nastala okamžitě. Měla jsem štěstí, že mi počasí vyšlo vstříc a velkou část ledna sněžilo. Já jsem tak nemusela vymýšlet záminky venkovních výletů (protože vyrazit ven s dvouletým dítětem a psem a nemít cíl mě dost děsilo), takže jsme vyráželi z bytu k nám na vilu, kde prcek hodinu proháněl psy ve sněhu a já jsem odhrnovala sníh.

najala jsem si lidi na sestavení postýlky 🙂

Tři týdny před porodem jsem k protahování přidala i posilování nohou a zadku, abych pro svou kondičku udělala ještě něco víc. A docela doufám, že mi to jako návyk vydrží, protože když stačilo zjistit, že si dokážu přirozeně během dne najít čas na protahování, tak trochu si zaposilovat už není žádné extra zdržení navíc.

Taky jsem úplně jinak přistoupila k chystání výbavy. Napoprvé se mi do toho vůbec nechtělo. Teď už jsem měla představu, co bych si napodruhé přála zvládnout lépe a co si ulehčit. Jarouš například neměl žádnou speciální “přebalovací stanici” – přebalovala jsem ho jednoduše na kuchyňském stole, kam jsem hodila jednoduchou podložku a maximálně mu dala pod hlavu malinký polštářek, který jsem dostala od kamarádky. Vůbec to nebylo vyhovující místo, hrozně mě u toho bolely záda, a když začal být Jarouš živější, tak se mi i párkrát skulil ze stolu dolů (naštěstí ho pokaždé zbrzdila lavice, ale pěkný zážitek to fakt nebyl).

zátěžový test

Tentokrát jsem si vysnila přebalovací komodu s šuplíky, která bude zároveň sloužit mrněti na oblečení, a lehkou postýlku, která se vejde vedle postele v ložnici a zároveň s ní budu moct manipulovat po bytě podle potřeby.

Seance s mojí mamkou na půdě, kde jsme vybíraly ze zásob oblečky do výbavy, skončila o dost menší hromadou než napoprvé, protože už jsem věděla, že nepotřebuji dva tucty overalů, u jejichž patentek v rozkroku jsem se při nočním přebalování mohla zcvoknout.

A jestli mám nějaké obavy z toho, jak nový přírůstek přijme Jaroušek? To tedy mám. Dávám si ale jen takový slib, že musím zůstat co nejvíc při smyslech a vydolovat ze sebe co nejvíce empatie budu schopná, abych mu to co nejvíc ulehčila.

A snažím se příliš nepitvat ani v myšlenkách typu, jak budu moct mít úplně stejně ráda ještě jednoho tvora, když ještě teď je pro mně tajemnou entitou v mém břiše, a představovat si ho v náručí a nevidět přitom Jarouše je absolutně nemožné. Ale je mi jasné, že tohle neřeším sama a příroda na to má své postupy.

A já se jí do toho nebudu zbytečně motat 🙂

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *