Naše svatba // Our wedding

Přebírání svatebních fotek mi zabralo nějaký ten pátek, takže teď už nic nebrání tomu vás nechat lehce nahlédnout do našeho svatebního dne…

Foto: Lenka Houtke

Možná se mi i povede se vyhnout všem klišovitým výrokům a hodnocením, především ten o nejšťastnějším dni v životě ženy… Přiznávám, že pro mě to nejšťastnější den nebyl a to z vícero důvodů. Chtěla jsem všechno zařizovat v poklidu, ničím se nestresovat a pak tím jen tak na pohodu proplout. Na pohodu jsem sice přípravy zvládala celou dobu, ovšem poté jsem to dostala po zásluze vyžrat v posledním týdnu před svatbou. Myslela jsem si naivně, že poslední týden strávím dolaďováním nepodstatných detailů (ovšem potuchy, co za detaily kromě mašlí na vázách by to měly být, jsem netušila) a místo toho jsem zběsile lítala po nákupech jídla, protože to se bohužel s předstihem pořídit nedalo.

Ale zase jsem se o sobě dozvěděla užitečnou věc: nejsem organizátor společenských akcí. Nemám pro to patřičné schopnosti (případně hluboce spí), nedokážu ani rozdělit několik jednoduchých úkolů (předně proto, že nechci nikoho otravovat – nějak jsem měla pocit, že na to nemám právo, když je to moje svatba – a zadně proto, že když to vidím sepsáno, získávám megalomanský pocit, že to přece všecko snadno dám i sama) a to úplně hlavní zjištění: nečiní mi taková organizace žádné potěšení. Na mnoha blozích čtu, jak se pisatelky vyžívají v organizaci toho či onoho, z mého dojmu by každá druhá nejraději zakládala svatební, cateringovou či produkční agenturu a jak by to bylo úžasné a naplňující. Tak alespoň jsem zjistila, že pro mě to není! A hned se mi žije trochu líp.

Ještě u našich se ségrou Lenkou:

Foto: Karel Demjanič

Něco organizovat, do toho mít dvě zaměstnání, nově koupený dům, na kterém trávíte každé odpoledne, a navrch přestat komunikovat s partnerem o jakékoliv záležitosti týkající se dne D jen proto, že by zbytečně končila hádkou, tak to vše nutně vyústí v to, že váš tvrdohlavý muž si nevezme servítky a dá vám jasně najevo, že můžete být rádi, že nakonec na místo určení vůbec dorazil… Naši představu jednoduché nepříliš konzumní svatby nakonec přeberou do svých drápů konzumně naprogramovaní rodiče, se kterými se řádně pohádáte, ač jste je už předem prosili, ať se do ničeho nepletou.

Foto: Karel Demjanič

Ať to ale nezní příliš hořce: ve výsledku byla naše svatba povedená. Na vše zásadní zasvítilo sluníčko, odpoledne přišla i pořádná průtrž, k večeru se zase vrátilo přiznivo a hlavně: sešli se nám všichni blízcí a přátelé, kteří se sjeli i z daleka a doufám, že neměli pocit, že se trmáceli zbytečně. Na oslavu jsme měli najatého kuchaře, což bylo ve výsledku dražší než jiné varianty a v našem případě i značně chaotické, protože na něj se svými protichůdnými pokyny útočilo hned několik lidí, ale jídlo bylo úplně perfektní (a taky hooodně předimenzované, takže plné mrazáky máme ještě teď) a hosté nevěděli, co jíst dřív.
A navíc – mám asi docela šťastnou povahu, protože časem dokážu vytěsnit nepříjemné zážitky a při pohledu na fotky si vybavovat jenom to hezké…

Obřad se konal v zahradě u ašského muzea a ač se objevily výtky jak od muže, tak od mých rodičů, že na místě nebylo kromě několika židlí a jednoho stolečku vůbec nic, tak mě to nijak nevadilo, protože malý amfiteátřík a hustá zeleň kolem pro mě představovala kulisu naprosto dostačující, nehledě na to, že po příchodu na místo jsem přes všechny ty vesele oděné svatebčany, kteří prostor zaplnili a defacto sami sebou vyzdobili, nevnímala potřebu ničeho dalšího!

Foto: Lenka Houtke

Na obřad mě vezl Járovo dobrý přítel a privátní servisák našich aut v jedné osobě svým vozem značky Lamborghini. Auto se ke mně typově ani barevně absolutně nehodilo, ale právě proto jsem na to kývla –  ten kontrast pastelové víly a oranžového sporťáku mi zkrátka přišel vtipný!

Foto: Karel Demjanič

Po obřadu jsme se s Járou, naší fotografkou Lenkou a ještě s Járovo tátou a jeho ženou odtrhli od zbytku svatebčanů a vyrazili nafotit několik novomanželských fotek do naší vily. Táta s manželkou se na ni byli podívat poprvé, protože na svatbu přijeli z daleka…
Z těch fotek jsem nadšená nejvíc, protože to bude krásná památka na naše začátky!

Foto: 3x Lenka Houtke

Na svatební hostinu i nocování jsme měli pronajatou školu v přírodě v Doubravě u Aše. Vřele můžu podobné místo doporučit! Venku gril pod altánkem, klasické ohniště s prkennými lavicemi a dokonce jurta, uvnitř potom dvě společenské místnosti. V jedné se podávala hostina, na obrazovce promítaly fotky z našeho života, a v té vedlejší si kluci z Járovo strany rozbalili své kapelnické náčiní a většinu odpoledne prokoncertovali. Hosté se sice většinou ostýchali, ale i tak si někteří nakonec přišli nástroje osahat – třeba moje sestřenka Míša elektrickou kytaru nebo Pepa, manžel mé skvělé kamarádky Pavly, jimž jsme byli na svatbě před dvěma lety, který si vyzkoušel sezení za bubny.

Foto: 3x Lenka Houtke

Foto: Karel Demjanič

A jak hodnotím první dny (a týdny) manželství?

Kromě prvních pár dnů, kdy jsme se museli vyrovnávat s nepovedenými momenty a dost si toho vyříkat, tak se pak výrazně vyjasnilo a měla jsem příjemný pocit takového idylického novomanželského soužití. Možná na tom měla velký podíl naše vzájemná snaha ten svatební nezdar trochu vykompenzovat a mě tak docházelo, že funkční vztahy vypadají jako docela dřina, protože se pořád musí na něčem pracovat, člověk nesmí zlenivět, polevit a myslet jen na sebe a svůj klid, ale ono to ve finále není tak složité, protože spolehlivě funguje zákon akce a reakce – snažíte se, děláte pro druhého drobnosti, které mu mají zpříjemnit den, rozmazlujete ho, pečujete o něj a tak dále, což se někdy zdá jako hromada práce, jenže ta návratnost je tak ohromující, že se každý vynaložený kilojoule nahradí dávkou štěstí. Jenže kolikrát je člověk ten líný, mrzutý nebo otrávený tvor a na nějakou akci, která má primárně vyjít z jeho vlastní nezištné iniciativy, nemá ani pomyšlení?   
Nikdo samozřejmě neočekává, že bude pozorností a péčí o druhého hýřit každý den. Ale pomalá cesta do pekel je na to úplně rezignovat.

Před pár lety jsem byla celkem striktní odmítač manželství jako přežité instituce. Pak jsem si říkala, že by bylo hezké tím pomysleně uprgadovat nějakou životní etapu – ideálně spojenou se stěhováním na jiné místo, aby proběhlo ono symbolické přenášení přes práh do nového života… A nám se to nakonec podařilo! Měsíc před svatbou jsme koupili dům a byť obyvatelný ještě není a asi dlouho nebude, znamená pro nás obrovskou životní změnu. Jsme tam prakticky každý den a nemohli jsme se trefit do lepšího období – od začátku máme skvělé počasí a podmínky pro práci, a tak můžeme večery postávat v záři zapadajícího slunce, shlížet ze svahu od domu po celém svém “panství” a přitom si lebedit, jak takový kus půdy i přes tu dřinu dokáže člověka uspokojit – místo, které je jen naše, my ho svým konáním modelujeme a které nám za odměnu dá domov.

…a teď to nějak přišlo a pár klišovitým romantických plků ze mě stejně muselo vypadnout! 🙂

To by tak v kostce bylo mé ohlédnutí za naší svatbou…
Snad to bylo poprvé a naposledy! 😀

Foto: 3x Lenka Houtke

Ještě pár “technických” údajů na závěr:
Šaty jsem si objednávala na Asosu a měla je vybrané během jednoho odpoledne. Bílé balerínky jsem pořídila v Reno outletu. Nejdřív jsem se chtěla mrknout po nějakých laciných šlupkách, co po tom dni s klidným srdcem vyhodím, ale už na takové zbytečné nákupy asi fakt nejsem, takže jsem zainvestovala do pořádných měkkoučkých kožených a ač mi spojení Lucka + bílé boty + investice nejdřív připadalo trochu ujeté, tak je zřejmě tohle léto ještě hodně vynosím. Jára měl komplet nový oblek z C&A a jako většina jeho věcí to byl super rychlý kauf, kdy ho onen model trkl hned po vstupu do obchodu a hned to byl ten pravý.
Prsteny jsme kupovali online. Prošli jsme s Járou i několik kamenných zlatnictví, ale výběr nás příliš nenadchl. Určitě jsme věděli, že kvůli mému zlatému zásnubnímu musejí být také alespoň částečně zlaté, takže jsme nakonec volili kombinaci titanu se zlatým proužkem. 
Kadeřnici na svatební účes jsem si našla asi měsíc před svatbou a byla ráda, že mě takhle narychlo vůbec někdo vzal. S účesem jsem byla moc spokojená – držel do druhého dne! 🙂 Drát s perličkami, který v něm mám zapletený, jsem pořídila za 4 dolary na Aliexpressu, ale všimla jsem si, že podobný lze pořídit prakticky v každé kreativní hrabárně typu německé Tedi 🙂 Taktéž z Alie byl oblek pro Bendera, jen jsem ho musela trochu zabrat na břiše, aby si ho nepočural 🙂 A nalíčila mě kamarádka Nikča, kdy jsme test líčení provedly na rozlučce se svobodou o týden dříve. Na mě to bylo nezvykle výrazné (poprvé v životě jsem měla vykonturovaný obličej!), ale myslím, že na fotky to bylo přesně to pravé.

EN //

Finally let me show you some moments of our wedding!

Honestly, I must say it was not the happiest day in my life. I figured out that I am very poor organizer of social events and what is now important to me – I have no pleasure in organization. I know many bloggers are – they are excited about every action and their dream is often to have their own production or catering agency or something like that. But in some way I feel reconciled with it. 
We also argued with my man last week or two before wedding about everything related to wedding preparation and my solution was not talk about it at all. 
Big mistake.
I wanted to have simple wedding and its preparation without stress. But last week was only about stress – I spent all week making shopping lists and buying food and I hated it.

But in the end our wedding was nice and pleasant and mostly I hope it was so for our guests! Some of them arrived from a great distance and I am very thankful that they really came only because of us and our day! 

I arrived to the wedding ceremeny in old orange Lamborgini! As you can see – the car didn´t suit me but I decided to go with it because the funny contrast – me like gentle fairy and the sporty orange car? Why not!
The wedding ceremony took place in the museum garden in Asch and after it we went to take photos at our villa. I really love all photos from there because it will be so nice memory at our beginnings! 
The wedding reception and party was held in the school in nature in Doubrava – small village near Asch. The place was very convenient – there were more than one fireplace and grill in the garden, inside were two rooms for eating and making concert… And above there were enough places for all guests to overnight.   

And what about my fist days (and weeks) as a married woman?

First days were hard to speak about our problems and expectations. But after that the sweet time began – maybe it was because we had to try a little more to behave nice to each other. Partnership is hard work but I must say when people really try to do their best for each other, it is really worth it! Everything you give you get back – in clean happiness. I don´t say do it every day. But the biggest mistake in partnership is to resign completely.

Poděl se o článek na Facebooku