Izmir naposledy
A už je čas téma Izmiru opustit, přeci jen už jsem pár dní zpět v ústecké realitě… Ještě posledních pár fotek a zajímavostí a jedeme dál…
S leteckými cestami zřejmě pro letošek končím (i když…), ale s cestováním určitě ne – v blízké době mám v plánu si zajet na výlet k Lužickým jezerům a strávit tam víkend na bruslích.
U nejslavnějšího Izmirského bodu – Clock Tower, v turečtině Saat Kulesi…
Co bylo na Izmiru zvláštní, bylo množství toulavých psů… Byli všude, podřimovali na všemožných místech a v parcích pobíhali v celých smečkách. Nikdo si jich ale nevšímal a zřejmě na to jsou všichni zvyklí. Vyptávala jsem se na to Hakana a ten mi řekl, ře v Turecku nemají psí útulky, ale zato mají všechny psy očipované (každý měl barevnou cedulku v uchu jako koza) a veterináři je pravidelně odchytávají a očkují. Nějak si to v našich poměrecj nedovedu představit. V Izmiru je šílená doprava a dokážu si představit, kolik těch psů auta denně srazí…
Tohle byla pouliční dramatizace neštěstí v Somě:
Další várka papání 🙂
Obrázek vpravo je z univerzitní menzy, o tom si u nás můžeme nechat jen zdát!
Koupačka v hotelu
Malý kuk do hotelových lázní, kde bylo naprosto úžasně!
Poslední večer v Izmiru v nové košili 🙂
Letiště v Istanbulu…
Tak a je to. Můj cestovní květen je za mnou, psychiku to povzbudilo, jak mohlo, ale pro mě asi stále málo. Několik kamarádek mi radilo, abych před svými problémy utekla, ideálně někam na delší studijní stáž – mám přece všechny možnosti hned u nosu, že? Jenže ono to není řešení, naopak – to, co necháváte doma, se vám daleko od domova připomíná o to víc. A pokud už v Ústí žiju jako kůl v plotě, tak si jinde zásadně nepolepším….
