Lucie na konferenci :)
Jedním z hlavních důvodů, proč jsem jela do Turecka, byla účast konferenci s názvem Education and Gender, kde jsem prezentovala jeden příspěvěk. Kdo mě blíže zná, či čte tento blog pravidelně, tak ví, že jsem v tomto ohledu začátečník, protože má úplně první konference s vystoupením proběhla celkem nedávno – na univerzitě v Hradci Králové a popsala jsem také zde své dojmy. Jenže kam se hrabe Hradec, kde vystupovali jen “mladí vědečtí pracovníci” (= stejná nezkušená telátka jako já) na to mluvit někde anglicky??? Ale zase: nikdo vás tam nezná a už je zřejmě nikdy v životě neuvidíte. A je potřeba se někde otrkat.
No a jak to dopadlo?
Můj příspěvek přišel na řadu v pátek odpoledne a ve svém bloku jsem byla poslední. Uklidnila jsem se ale už ráno při slavnostním zahájení, kdy proběhly první přednášky ve velké aule – první byl skvělý, naše turecká kolegyně Gizem měla příspěvěk o institucích, zabývajících se v Turecku Gender studies a měla skvělou angličtinu, jenže potom už to bylo peklo – její následovkyně kuňkala s příšerným ruským přízvukem, další týpek byl Holanďan a prezentoval iks let známé skutečnosti jako svůj jedinečný objev, navíc byla jeho prezentace tak přeplácaná ve snaze mít ji zábavnou a graficky zajímavou, že byla dost obtížně k přečtení.
V mém odpoledním bloku byly první dva příspěvky fajn, i když nic moc zábavného, anžto se jednalo o samá čísla, statistiky a průzkumy. Ale ti dva, co byli těsně přede mnou! Nejdřív francouzský profesor. Angličtina příšerná a jeho výzkum úplně o ničem, navíc (jak říkali kolegové, já o tom vím kulový) ho měl i špatně kvůli nějaké vysoké odchylce, která takový výzkum sama znehodnocuje. Stanovil si asi deset hypotéz a na konci shrnul asi tři, navíc takovým způsobem, že i já, která měla metodologii výzkumu jeden semestr a příliš pozor nedávala, tak jsem viděla ty blbiny. A poslední byl mladý Ind, který vyprávěl o rozdílu uplatnění vystudovaných inženýrek a inženýrů v Dillí. Mluvil hrozně rychle a měl tak strašný přízvuk, že i chudák moderátor jen krčil rameny.
Takže mé sebevědomí značně narostlo a byla jsem v klidu 🙂 Problém jsem měla jen s diskusí, protože jsem položeným otázkám moc nerozuměla a hned první zákeřná otázka byla ohledně použité metodologie. Nojo, s tou mám problém obecně. Protože co popsat na metodě “sedla jsem si ke knížce / do archivu a vypsala si nějaké poznámky”??? Taky bylo docela vtipné mluvit o situaci v Německu, když v lavicích přede mnou seděli dva Němci a minimálně jeden se tvářil dost pochybovačně a pak se mě ptal, proč si myslím, že existuje tak velký rozdíl mezi říšskými Němci a sudetskými, že to vůbec stojí za výzkum?!
Na konci za mnou ale několik lidí přišlo, že se jim to líbilo, a vzápětí už mluvili o Praze, jak tam máme krásně 😀 🙂
Závěrečný poznatek z mezinárodní konference tedy je: nikdo vám upřímně neřekne svůj názor a nikdo si vás nedovolí kritizovat. Mezinárodní spolupráce je prostě hodnotnější než nějaká úroveň a kvalita prezentovaných příspěvků.
A já přímo v akci s tureckým prezidentem bdícím po mé levici… 🙂
A nějaké osobní doporučení?
I když stokrát pochybujete o úrovni své angličtiny a okolí vám říká, že tam budou samí odborníci plynule šprechtící, tak se není čeho bát. V každé skupině se najde několik kuňkalů nebo jako ten Ind sice můžou mít perfektní gramatiku, ale přes přízvuk stejně rozumíte kulový. Využijte jakékoliv možnosti vyjet do zahraničí, protože poznáte nová místa a lidi a jste přirozeně nuceni do hovoru. Stačí pár dní a přistihnete se, že si sumírujete myšlenky v angličtině, i když se chystáte něco říct Čechovi 🙂
