Kypr!

Pracovní týden na Kypru utekl jako voda a já právě sedím v Aši, kde byly v noci teploty na nule a ani teď to není žádná sláva, i když už alespoň šajnuje.
Na Kypru jsem byla poprvé a samotnou by mě tato destinace nikdy nenapadla. To ale neubralo sílu mému nadšení z poznávání neznámého 🙂
Informace o Kypru jsem si před odletem pročítala všemožně na internetu, ale nejvíc mi daly dvě prohlídky města s rodilými průvodci. Kypr je zvláštní v tom, že v něm žijí dva ne zrovna sourodé národy – část je kyperská-řecká a část turecká. Dokonce i samotné hlavní město je rozdělené – v centru města najdete tzv. okupační zónu, která patří Turecku, a kde po předložení dokladu totožnosti na celnici obdržíte jednodenní vízum. Nesmíte mít s sebou vysokou finanční hotovost a na zpáteční cestě vám šacují tašky. Docela šaškárna na to, že celá turecká čtvrť je jedna velká tržnice naplněná padělky značkového oblečení a kabelek.

Na Kypru původně vládli Byzantinci, poté ve 12. století ostrov dobyli křížáci, kteří ho po vyplenění prodali Benátkám a v 16. století ho převzala Osmanská říše. Kypr však obývali z většiny Řekové, kteří dlouho usilovali o přičlenění ostrova k Řecku. Na necelých sto let pak Kypr získali Britové, jejichž vliv je na ostrově dodnes patrný především v dopravě.
Roku 1974 provedli Řekové na jižní straně ostrova vojenský puč, který skončil tím, že si Turci na severu vyhlásili vlastní stát a od zbytku ostrova se oddělili tzv. zelenou linií. Vzniklý stát tureckého obyvatelstva však uznává pouze Turecko. V roce 2004 bylo provedeno referendum o sjednocení, řečtí obytelé však svým hlasováním byli proti. Jejich část ostrova ale bez problémů vstoupila do EU a přijala Euro.

Během prohlídky města s průvodcem nám bylo asi stokrát polopaticky vysvětlováno, jak je to s názvem hlavního města – řecky je to Lefkosia, ale do latiny se překládá jako Nikosie. A taky očividně Turky fakt nemají rádi – nestále nás vodili po “své” části města, ukazovali různé kostelíčky a baráčky, ale my pořád zvědavě pokukovali po majestátních věžích chrámu sv. Sophie, kdykoliv se vynořily na obzoru a které se nacházely v turecké zóně. O něm jsme se tak bohužel nedozvěděli nic. Hodně se toho o něm ale dá odhadnout – je to původně křesťanský gotický chrám, kterému později muslimové přistavěli dva minarety. Dovnitř se mohlo, ale jen bosky a nevhodně oblečené ženy (to jsme samozřejmě v kraťáskách byly i já s kolegyní Lenkou) si měly u vstupy půjčit nějaké hadry na zakrytí… Takže návštěvu nitra jsme si holt odpustily. Krása to ale byla i tak… 

I hory mají Turci podepsané…

Moderní část města:

K moderním stavbám nám průvodkyně vyprávěla celkem vtipné pozadí: když byl Kypr v největší krizi, tak měl takřka nulový import a musel si tak vystačit jen s tím, co bylo na ostrově. Takže si Kypřané vyráběli cihly po starém z působu z bláta sušeného na slunci a z nich stojí většina domů ve starých čtvrtí, kterým se tam říká vesnice, protože celé město prakticky vzniklo ze shluku malých vesnic. Když pak mladí Kypřané odjeli za studiem do zahraničí a vrátili se jako erudovaní architekti, znalí světa, tak v Nikosii postavili několik prosklených věží a mrakodrapů. Ve městě, kde je v létě 60 stupňů. V novostavbách se tak musí v zimě topit a v létě klimatizovat. Nikoho teď jistě nepřekvapí, že v domech postavených ze splácaných cihel je příjemně za každého ročního období bez žádných pomocníků.

O soběstačnosti Kypru však nepochybuji. Na následující fotce vidíte rozkvetlý granátovník, které rostly na každém rohu. Kypřané také nikdy nekupují citrony, meruňky a mandarinky, protože jim rostou za každým plotem.

Některé věci tam ale mají naprosto stejné 😀

Důkladně nám také vysvětlili, které balkony jsou v otomanském a které v britském stylu:
(už ale samozřejmě nevím, který byl který :o)

S designem výloh si hlavu nelámou:

Cesta na Kypr:

Nejlépe s Aegen Airlines, ale letenky se pohybují v dost různorodém rozpětí, cca od 7 do 16 tisíc… My letěly za osm s tím, že jsme v Athénách čekaly osm hodin na přestup. Navazující letadlo navíc mělo hodinu zpoždění na odletu, takže jsme do Larnaky na Kypru dorazily až před druhou ráno. Tam jsme hned před letištěm sehnaly taxíka a ve tři už jsme ležely v obrovských postelích hotelu Hilton v Nikosii. Z Larnaky do Nikosie je to cca 55 km a taxík nás vyšel na 55 Eur. Za normálních podmínek (= ve dne) do Nikosie jezdí spousta autobusů za poloviční cenu. V noci jste ale závislí pouze na taxících.

Kdo ale na Kypru navštíví pobřeží, už se mu do vyprahlého hlavního města nechce…

Na dovolenou bych tam ale nejela a to z následujících důvodů:
1) Přímořská letoviska jsou klasická nuda: jen tahák pro suchozemce – pláže s lehátky, sem tam aquapark, rádoby luxusní resorty s bazény, spa a kurty, restaurace, bary a tržnice.
2) Moře je překrásné a průzračné, ale v resortech trochu líné a bez vln. Za potápěním je potřeba vyrazit mimo města na korály.
3) Příroda mě příliš neuchvátila. Holé kopce, žádné lesy. Aby toho člověk viděl co nejvíce, je nejvhodnější si půjčit auto a objet celý ostrov a nejkrásnější místa si vyhledat. Jenže:
4) nikdy bych si tam auto nepůjčila!!! Jezdí se tam vlevo a měly jsme tak problém jen přejít blbou ulici ze strachu, odkud se může něco vyřítit. O kruháčích a přípojných pruzích ani nemluvím 😀

Co je pro Kypr typické?

Jídlo: je mix řeckého a tureckého – najdete tu tedy kebaby a gyrosy, pita chleba, špízy suvlaki, masové koule, tzatziky, halva, olivy, oleje a olivová mýdla, z pití pendrekové ouzo atd.
Typicky místní je sýr haloumi a různé druhy ovčích a kozích sýrů a jogurtů. Takový kozí cottage byl výborný – lehký a  nebyl tolik cítit tou kozou 😀 Dál pak všechno sezamové, oříškové, poslepované medem a taky spoustu cukrovinek, kde ale úplně bytostně nesnesu ty s příchutí růže, což zase pochází z turecké strany ostrova, neboť Turci mají své růžové bonbony, což je pro mě hnus nad hnus, protože to chutná jako mýdlo.

Pití: sladké víno šmrnclé koňakem nazývané Commandero, jedinou vlastní značku piva mají Keo. Ještě tam  mají na každém rohu Carlsberg, což sice patří dánskému koncernu, ale jeden z místních studentů mě ujišťoval, že tam mají vlastní Carlsberg pivovar (mají svoji podznačku Carlsberg Cyprus) a že to jejich pivo má jinou chuť a výrazně lepší než ten evropský. Já tedy ochutnala jen plechovkové a byl to pro mě tradiční nevýrazný europatok…

Tretky: Kypr má svou tradiční krajku a najdete ji na mnoha věcech – kromě záclon, deček a povlaků na polštáře si můžete pořídit  úžasné deštníky a slunečníky jak pro porcelánovou panenku, vějíře a klobouky.

Hudba a kultura: při návštěvě univerzity nám skupina studentů předvedla národní tance, které připomínají směs kozáčka a irských tanců. Z rádia se line hudba povětšinou orientální, což mě při při delším poslechu trochu přivádí k šílenství. Na hotelu jsem jednou zkusila zapnout televizi a jejich produkci hodnotím jako šílenou – jedna telenovela za druhou s příšernou výpravou i hereckými výkony, ale tak naštěstí je to země, kde stojí za to být spíše venku než sedět u telky 😀

To by bylo takové mé stručné shrnutí výletu na Kypr a další podobné příspěvky budou následovat v nejbližších dnech.
Co Vy a Kypr, případně Řekové a Turci?
Kdyby kohokoliv cokoliv zajímalo, podám klidně další info a odpovím na otázky 🙂