Rande s městem
Berlín a já spolu máme zvláštní vztah od první chvíle. Zatím jsme na sebe neměli dost času, ale každá návštěva byla speciální. Už jenom proto, že jsem tam zatím byla vždy sama, takže napoprvé takové rande naslepo a podruhé rozechvělé očekávání, jaké to po letech bude a jak jsme se oba změnili.
Při mé první návštěvě v roce 2010 byl únor a venku mínus 20 stupňů. Spréva byla totálně zamrzlá a dvě osamělé lodě, které se ji snažily zdolat, rázně prosekávaly ledovou krustu jako dva ledoborci.
Teď byl krásný červnový den a břeh Sprévy lemovala lehátka s lidmi klidně usrkávajícími Aperol Spritz…
Taková berlínská náplavka 🙂
Ten den zrovna v Berlíně probíhal jakýsi cyklistický závod a celá ulice 17. června (od Brandenburské brány směrem k Siegessäule) tak byla nejen podivně zatarasená, ale také plná stánků s občerstvením a dokonce s ruským kolem. Jediné dostupné pivo bylo “Berliner Kindl”, které jsem ale vzápětí přejmenovala na “Berliner Ksindl”, protože větší patok už jsem dlouho nepila.
Udělala jsem si výživnou procházku a skrz Grosse Tiergarten došla k Siegessäule a zpět šla druhou stranou parku…
Pak jsem vyrazila směr Alexanderplatz, ale to totálně dodělalo mé nožky v ne úplně vhodných botách.
Chtěla jsem ještě navštívit židovský památník, ale vtipné bylo, že jsem k němu netrefila. Seděla jsem si takhle na lavičce s tím hnusným Ksindlem a najednou si všimnu kousek ode mě rozcestníku, kde stálo, že památník je dvě stě metrů. Jenže! Zrovna probíhala nějaká etapa onoho závodu, kdy všichni cyklisté zrovna projížděli kolem, policisté řídili dopravu, všude zátarasy a já samozřejmě trčela na úplně nejzasekanějším místě. Dostat se na ten správný chodník mi zabralo tak 20 dalších minut a pak už jsem jen bloudila po parku a tápala, kterým směrem to asi tak může být :))
Ale aspoň jsem se pokochala, protože Tiergarten je fakt boží park.
A kde je památník už jsem si zjistila z map, takže můj první cíl pro příště! 🙂
4 komentáře
Anny Lunden
Berlín, moje zamilované město. Byla jsem tam asi ve 13 letech na pouhé tři dny a už tenkrát mě naprosto odzbrojil. Přijde mi to jako úžasné "mladé" město plné umělců, zkrátka něco pro takovou duši jako jsem já 🙂 Památky jsou také skvělé, ale mě tenkrát osobně nejvíc zaujal Kunsthaus Tacheles, starý dům, který fungoval jako squat a zároveň sídlo nezávislých umělců, čili i jako galerie pro "odvážné". Bohužel nemám zprávy, jestli do dnes stojí…
Anonymní
Berlín je město s duší a ksichtem, přesto… to první ztrácí, neb se z něj stává "cool hipster city" a všechno se přetavuje do nějaké pózy, o to druhé přichází právě třeba i díky případu Tacheles – pokud vím, ten barák ještě stojí, nicméně před lety se snad majitel rozhodl squattery vystěhovat (ono je vůbec otázkou, do jaké míry to byli squatteři, na turistech dost vydělávali prodejem svých děl a výrobků, spousta z nich měla na stolkách ntb od Applu apod., vždycky to byla taková berlínská atrakce tvářící se nezávisle a opravdu to tam mělo atmošku, ale že by to bylo v posledních letech kdovíjak pankáčský, no nevím…) a snad tam mají v plánu postavit něco nového (byty, kanceláře, prodejny?). Škoda toho.
Jo a památník je děsně fotogenickej 😉
zazvorek
Lucie
O tom domě jsem toho taky spoustu slyšela, ale neměla jsem tu čest vidět. Myslela jsem na něj, kdyř jsem byla loni v Kodani a navštívila alternativní čtvrť, zvanou svobodný stát Christianie 🙂
Lucie
Všechno dobré jednou končí… bohužel. Tak snad to ještě stihnu navštívit, než se to zbourá. Ale alternativa si vždycky vzápětí najde něco jiného 🙂