Výletový víkend

Do Itálie jsme jeli autobusem a stejně jako loni se jednalo o noční přejezd, takže když nás ráno autobus vyplivl v městečku Cividale del Friuli, okamžitě jsme vyrazili na průzkum. Narozdíl od loňska jsem na to však byla připravená, takže se nekonalo zmatené hrabání v kufru, protože už jsem měla připravené vše potřebné. Noc také nebyla tak pekelná, protože jsme se vybavili nafukovacími polštářky kolem krku.

Po loňské holandské várce kostelů už se nijak netajím, že jich mám dost do konce života. Samozřejmě, vždycky ráda nakouknu, ale zblízka zkoumat fresky a fotit si oltáře už nikdy nebudu. Jako člověk dospěje v mnoha jiných směrech, smíří se se svou povahou i postavou, i se svými blízkými, je také důležité vědět, co vás někam posouvá, co vás baví a čím jen ztrácíte čas. Mojí specializací je druhá světová válka a i když od ní ráda utíkám do viktoriánské Anglie či ještě dále k pyramidám do starého Egypta, nemusím se přemáhat a snažit se zapamatovat si rozdíl mezi sepulkrální a sakrální památkou, protože to prostě k ničemu nepotřebuji.

Odtrhli jsme se proto s Járou od skupiny a běželi k řece, kde jsme prodrali fíkovými keři až k jezu… na kterém na nás čekala dvojice vyřezávaných žiraf! To byl prostě osud a dál musely cestovat s náma!

Hodně jsme se těšili na vyhlášenou italsku kávu. Byli jsme připravení na desítky druhů, kde když řeknete “kafe”, může to pokaždé být totálně něco jiného. A že říct jen “latté” se nevyplácí, protože by to vlastně znamenalo, že chcete sklenku mléka.
Takže jsme napoprvé zkusili latte macchiato. A co jsme dostali? Sklenku mléka!
No dobře, to v té pidi konvičičce bylo presso a bylo skvělé, ale nejdřív jsem nevěřila, že ten žejdlíček takové množství mléka skutečně kávově ochutí, natož ještě obarví.
Takže macchiato poprvé a naposled 🙂
Ale chuť skvělá a i všechny další kávy byly úžasné. (Krutý návrat do reality proběhl hned druhý den po návratu domů, kdy jsem se nachytala prvním hnusem do kelímku ze stánku Fornetti na ústeckém nádraží.)

Z Cividale del Friuli jsme se přesunuli do městečka Udine…

…kde jsme navštívili ještě hojně památek, jako keltské sklepení, klášter a dvě muzea. Druhé muzeum bylo věnováno Risorgimentu, což mě docela zajímalo, ale bohužel měli veškeré popisky pouze v italštině. To je vůbec italský nešvar. Občas jsme někde vyfasovali tištěného průvodce v angličtině, ale číst si mezi dveřma souvislý text a přitom se kolem sebe zmateně rozhlížet, abych vůbec zjistila, k jakému exponátu to patří, mi nevyhovovalo.
 

Vypadá to jako jablko, ale není!

Stáňa, která všechny šokovalo novou imidží…
A dokonce se jí to dařilo tajit celé léto!

Oběd v trattorii…

V neděli jsme navštívili několik dalších měst a míst a mezi nimi Aquileia a Grado, které mi utkvěly. Jinak to už ale na nás začalo být trochu nepříjemně sprintovací a Jára trochu přišel o iluze, jak vypadá taková správná historická exkurze a jaký má mít smysl. O tom se ještě rozhovořím více v posledním italském článku, protože mě bude zajímat i váš názor.

Příští článek vylíčí nejen výlet následujícího dne, mnohé možná trochu překvapím 🙂 Tak zůstaňte v očekávání…