Duben

Chacha, nějak jsem si naivně myslela, že poslední dubnový týden bude trochu delší a já stihnu vylézt ještě alespoň se dvěma textíky a on už je zase čas sumarizovat!
Na instagramu @eponinezascherlandu jsem tentokrát byla plodnější, takže níže můžete pozpátku sledovat střípky mého dubna – a ano, vidíte správně, že sněhem to paradoxně končilo! Pokud jste ale minulý týden netrávili na jiném kontinentu, tak jste to pocítili na vlastní kůži. 
Na začátku měsíce jsem jásala, že jsme konečně vytáhli kola, a on to byl prozatím jediný výlet. Pak už jsem se kromě pravidelné návštěvy fitka a sobotního taeba věnovala spíše čtení v peřinách a také trošku více i sledování filmů a seriálů, ale o tom bude zvláštní výžblebt jindy.

Vsuvky z mých školních let souvisejí s generálním úklidem půdy, kterou připravuji na přísun většiny mých věcí, co mám momentálně v Ústí a které se se mnou brzy vrátí domů.
Byla jsem celkem dojatá, když jsem si to po letech prohlížela 😀

V dubnu jaro propuklo naplno a celé Ústí nádherně rozkvetlo, takže si každou cestu z práce domů užívám a kochám se… (Ale o Aši mlčím, tam to pořád vypadá jako v únoru!:))

Mimochodem – všichni ve velkém fotí a plní instáček rozkvetlými třešněmi, sakurami a magnoliemi, jen já jsem si řekla NE! Takže je u mě letos nevidíte! I když jsou tak krááááásné!

V půlce dubna jsme v práci pořádali Staff Week!

O akci s názvem Staff Week už na tomto blogu něco málo proběhlo, protože loni jsem se jednoho takového účastnila v rumunském Temešváru (popis celého týdne najdete v příspěvcích kolem tohoto).
Na vysokých školách je běžnou praxí, že v průběhu roku porůznu přijíždějí zahraniční návštěvníci – akademici i normální zaměstnanci, kteří se chystají buď přednášet, plánovat společný projekt či jen okoukat, jak to tady děláme. Běžný student do toho příliš nevidí, protože tak maximálně zaznamená jednu dvě pozvánky na přednášku zahraničního hosta na univerzitním webu, ale návštěv cizinců se nám tady během roku prostřídá celkem dost. Problém bývá najít vhodnou dobu, kdy takového hosta přijmout, protože někteří se k nám suverénně tlačí na letní měsíce, což je z hlediska prázdnin úplně mimo, případně se trefují do nejvytíženějších období roku, kdy jsou třeba státnice nebo přijímací zkoušky, takže nikdo nemá pořádně čas se jim u nás věnovat.
Staff week pomáhá tyhle návštěvy řešit. Prostě vymezíte jeden celý týden, na který pozvete všechny zájemce o návštěvu naší instituce. Jim to přinese bohatější program, lépe to tu poznají a zároveň mají možnost mimo nás poznat i jiné zahraniční pracovníky a sehnat tak kontaktů ještě více.

Nám přijelo cca 14 lidí z Polska, Litvy, Slovinska, Francie a Turecka a sešla se výborná parta.

Od prvního okamžiku mi skvěle sedly dvě holčiny z polského Štětína a vážně uvažuji nad tím, že je pojedu navštívit na oplátku!

Ukázali jsme jim celý kampus, knihovnu a zašli na výstavu…

 
A z okolí jsme se museli pochlubit Tisou!
Účinek měla ohromný, všichni byli nadšení.

 
…A taky Liťákem, kde jsme mimo prohlídky města ještě zašli na oběd a zde jsem zase nadšením jásala já, protože jsem mohla konečně ochutnat pivko z nového Biskupského minipivovaru :))
 

Výlet na Větruši a naše nejznámější panoráma nemohlo chybět…

A na rozloučenou bylo překvápko – prohlídka hradu Střekov za večerního osvětlení a to byla prostě paráda.

Mám z celého toho týdne hroznou radost a dobrý pocit. Tohle představování města cizincům vám dodá úžasný pocit sounáležitosti, o který se můžete podělit, a hlavně sami sobě připomenete, proč to tu tak milujete a že je tady spousta nádherných míst. Jednou za čas to dokáže mít vzpruhující účinek, zvlášť pokud cítíte, že jste nechtěně zabředli do každodenní šedé reality a zapomněli se dívat kolem sebe.
No jo, zvlášť takhle v době, kdy už se s Ústím začínám pomaličku loučit, se ve mě probouzí přecitlivělost.

Sice už teď tento článek narostl do netušených rozměrů, ale ještě nekončíme…Ještě tu máme mou maličkost a oblíbené outfity..

Konečně přišel čas odložit huňaté svetry, s čímž se mi strašně ulevilo, protože přes zimu jsem se sak a blejzrů trochu bála. Pohodlí a teplo je mi nadevše a než abych riskovala ziminku, tak se raději navleču do roláků a obalím chlupatými svetry.
To už teď ale naštěstí skončilo!

Dokumentace mých prvních šicích pokusů.

Červená sukně aka mé první dílko je stále ve stádiu rozpracování, protože když jsem na ni posledně měla čas, tak jsem si na víkend nevzala žehličku.
A jak každá dobrá švadlenka ví – šití je především o žehlení.

Svůj druhý výtvor jsem ovšem za dva dny zvládla dotáhnout do konce a pod mýma rukama vznikly dva povlaky na polštáře 🙂 Jednoduché a užitečné.
Nejsem totiž moc na trénink jen tak. Nebudu zbůhdarma prošívat kila látek “abych si vyzkoušela různé švy” případně “šít rovně a šít do obloučku”. Zkusím si to rovnou na nějaké konkrétní věci a naučím se to za pochodu. Vypárat to můžu vždycky.

Proto jsem také nikdy nevydržela na žádném výtvarném kurzu. Sedět a matlat na papír ruční šlehač či botu jedním tahem (nebo nedejbože debilní kruhy), aby se vykreslila ruka, mě šíleně nebavilo a otravovalo. I když totiž s něčím začínám a měla bych se hlavně učit co a jak, tak i z takového pokusu chci vidět hmotný a nejlépe i užitečný výsledek. Na jeho dokonalosti nebo přesnosti už pak tolik nezáleží…

Tady mi trošku hořel stroj pod rukama, ale tu radost jasně vidíte :))

A jak už jsem v úvodu psala, hodně jsem ležela v knihách.

V dubnu jsem se zasnila jako už dlouho ne a rochnila se ve starých románech a dokonce i v seriálech ze svého mládí.
Chtěla jsem konečně dočíst První dojmy, ale nakonec jsem dala přednost románkům od Georgete Heyer. Mám za sebou Sylvestra a právě dočítám Sophii.
Ale zatím si jednoznačný názor udělat nedokážu.
Vlastně dokážu, ale nezvládám si ho obhájit 🙂
Ty knížky se mi totiž nelíbí. Otázka je, proč tedy dál pokračuji ve čtení a zdržuji se od haldy jiných, co se na mě doma třesou??? Kdyby byly napsány před pár lety, tak je okamžitě odhodím. Jenže Heyer je napsala někdy v 50. letech a za brak kritikou rozhodně považovány nejsou. To, co se mi nelíbí, jsou hlavně dialogy, nejsou pro mě uvěřitelné, mluva je příliš moderní a třeba u Sylvestra jsem měla největší problém hned s první kapitolou, kde byl rozhovor s matkou vyloženě stupidní. Částečná vina ale může být i na překladateli.
Co se mi ale líbí, je spousta faktů z období regentství. Díky těmto dvou knihám jsem se toho mnoho dozvěděla jak o dobové etiketě, tak třeba o tom, jak se vybírá a kupuje kočár. Zajímavé jsou také všudypřítomné zmínky o plesech u Almacků, o kterých jsem slyšela poprvé a stálo za to si dohledat více a doplnit si vzdělání 🙂
Knihy jsou psány hodně v duchu Jane Austenové, vtipu a ironie tam najdete také dost, takže pokud vydržíte, tak se dobře pobavíte, a hlavně to po jejím vzoru není žádná červená knihovna o svedených pannách… čímž se mnohým mohou zdát trochu nudnější. A musím říct, že i já mám stejně o trochu raději svou oblíbenou autorku Mag Cabot, která pod pseudonymem napsala pár historických romancí ve stejném duchu, které jsou opravdu vtipné a zároveň vám jako bonus trochu více polechtají srdeční tep 🙂

Doufám, že vás tenhle výlev moc neunavil, za normálních okolností by vydal třeba na tři články… Ale takhle to máte za sebou při jednom a ušetřený čas můžete strávit třeba venku na sluníčku!

Krásné květnové dny všem!