Září

Letošní září bych mohla rozdělit na dva samostatné měsíce, protože v něm proběhl tak moc radikální předěl…

Přelom srpna a září mě zastihl na výjezdní poradě našeho oddělení v Ostrově u Tisé. Pro mě srdeční záležitost, protože je to mé oblíbené místo a lepší jsem si pro symbolickou rozlučku nemohla přát. Rozloučila jsem tam tak nejen se svojí prací, v silném koncentrátu jsem předala většinu svých zkušeností, ale také jsem tam měla asi poslední možnost se vidět a popovídat s koordinátory z jednotlivých fakult naší univerzity…
A i když už se mi čas nemilosrdně stříhal, stejně jsem do poslední chvíle nedokázala přemýšlet a mluvit jinak než “o našem Erasmu” a o jeho budoucích plánech tak, jako kdyby se mě stále týkal…

Tady mě máte v akci s mou šéfkou 🙂 

 
Jako dítě jsem si nejraději hrála na indiány, takže lukostřelba byla preferovaná sportovní disciplína. Kolik luků jsem si vyrobila a zničila… Takže když jsem měla možnost si vyzkoušet střelbu s profi “technikou”, byla jsem nadšená jako malé dítě 🙂
Ale nebyla to žádná sranda! Soustředit se na to, abych měla při míření zavřené to správné oko, byla asi největší fuška!

Ten podivně vykroucený loket není nijak elegantní, ale zkrátka napnout to musíte, co to dá!

16. září nadešel onen den velkého stěhování. Naštěstí jsem se snažila všechny předchozí týdny odlifrovat co nejvíc věcí, aby na velké finále zbyl jen přesun velkých věcí typu stůl, židle, knihovna. Naše dvě Hondy to zvládly bravurně.

Týden předtím jsem stěhovala svou nejoblíbenější věc – pampeliškovou lampu. Dala mi dost zabrat, nacpaná v autě zabere víc místa než se zdá a stejně se nedalo moc zabránít pocuchání jejích chmýříček…

Tenhle stěhovák to zvládal ze všech nejlíp 🙂

Poslední den v práci byl emotivní a brečela jsem. A byla jsem dojatá, kolik lidí se se mnou přišlo rozloučit a popovídat.
Ještě jsem poprosila Lenku, ať mi udělá poslední fotky od mého pracovního stolu :))

A od té doby, co jsem doma?
Nedá se říct, že bych díky absenci zaměstnání měla najednou příliš volného času. Na každý den mám rozvržené činnosti a do toho pořád navštěvuji nějaké úřady a shromažďuji papíry. Vůbec si nedokážu představit, jaký to musí být stres pro člověka, který někde končí v závěru jednoho měsíce, pak má na stěhování víkend a od pondělí už nastupuje na nové místo. A kdybych měla poslouchat rady lidí kolem sebe, tak bych přesně tak dopadla! Nikdo totiž nechápal, proč v práci končím v půlce měsíce a proč vlastně nedělám ještě déle, když moje stáž začíná mnohem později? Chtěla jsem si dopřát ten čas na přestěhování, na uklízení a roztřídění všech věcí, nalezení pro ně nového místa. Na to, abych si v klidu uspořádala myšlenky, udělala si časový plán toho, co leží přede mnou. Možná to zní nudně a zbytečně přísně, ale vím, jaký jsem chaotik, co dělá všechno splašeně a nárazově a tomu se chci poprvé v životě vyhnout. A také chci následujících deset měsíců skutečně využít. Je to zřejmě naposledy, co se můžu naplno věnovat sobě a svému rozvoji, a tak to zkrátka nechci promarnit.

Největší pozitivum stavu nezaměstnanosti? 
Mám konečně čas na čtení!
Ne, to bych přeháněla, času mám na něj vymezeno zhruba stejně jako vždy, jen je rozdíl v tom, že mám do něj větší chuť, což bude zřejmě proto, že mám svěží a odpočaté oči, které už denně netrápím devítihodinovým koukáním do monitoru.
Stihla jsem přečíst životopis Stephanie von Hohenlohe, původně rakouské kněžny, která zamíchala diplomatickými vztahy na poli druhé světové války a zemřela jako slavná novinářka.

Potom jsem jako malinu slupla knihu Madame Chic. O té jsem kdysi četla recenzi od Vivi. Vzhledem k tomu, že vím, jak Vivi miluje Paříž a vše francouzské a jak je její nadšení nakažlivé, tak jsem po knize sáhla hned, jak na mě v ašské knihovně vykoukla z regálu. Četlo se to opravdu skvěle a ač pro Francii nijak nehoruji (naopak, jejich byrokracie a organizační neschopnost mě dost děsí), tak jsem při čtení souhlasně kývala, že přesně takhle to chci odteď dělat taky!

Jako další knihy jsem se rozhodla postupně odbourat své rozečtené resty. Je toho možná víc než kolik dokážu v dohledné době spořádat, ale snažím se vyčistit pomyslný stůl a dokončit rozdělanou práci, abych mohla každé ráno začít s čistou hlavou a pokračovat dál.
Nechci si ve čtení dělat žádný přísný nalinkovaný systém, protože to by mě mohlo spíše svádět k podvádění a není nic víc demoralizujícího než porušování svých vlastních pravidel. Jedno bych ale přeci jen ráda měla – vždy mít rozečtenou kvalitní klasiku a tu na střídačku prokládat nějakou novinkou.
Z mých dlouhodobých restů teď chci vzít Annu Kareninu a Už je tady zas. Potom něco od Kundery a k tomu nějakou inspirativní knihu…

Zase jsem trošku pohnula ve svém šicím snažení a dokončila tepláky pro přítele 🙂 Ne že by byl nějaký teplákový vyznavač, ale chtěla jsem si první kalhoty zkusit na nějakém pohodlném materiálu, který je tak pružný, že zamaskuje střihové nedokonalosti, a tak tmavý a jednoduchý, že skryje i ty technické. A další už budou rovnou k obleku, haha!

Doufala jsem, že budu mít nějaké zajímavé zážitky v souvislosti s úřadem práce, na který jsem se na několik týdnů přihlásila než nastoupím na svou studijní stáž, ale nijak dramatické to nebylo. Dozvěděla jsem se pár informací, které mi mohou být do budoucna užitečné, ale žádné velké aha! se nekonalo, protože většinu už jsem věděla, jen občas nějakou informaci obepínal punc jedna bába povídala. Třeba ale ještě nějaký zajímavý zážitek přijde 🙂

A na závěr jedna ašská fotka, když jsme ještě měli krásné babí léto:

Doufám, že se ještě na chvíli vrátí!
Mějte krásný říjen…

Poděl se o článek na Facebooku