Jak napsat diplomku – rádce pro líné
Nehodlám se žádným způsobem delegovat na nějakou vysoce kompetentní osobu, které bylo shůry dáno, na to jsem si se svými závěrečnými pracemi prožila celkem peklo… Ale – mám jich za sebou víc než je (duševně) zdrávo a do toho spoustu seminárek, jejichž psaním na zakázku jsem si občas přivydělala nějakou korunu.
Jsem ale v podstatě pekelně líný tvor, prokrastinátor nejtěžšího kalibru a zlehčovač všeho možného k tomu, takže není divu, že bez nezbytných zlepšováků bych to určitě nedala.
Pro tohle všechno bych se s vámi chtěla podělit o pár tipů, které mi pomohly tím vším psacím martyriem projít a přežít! Můžete si je vztáhnout nejen na diplomky, ale i bakalářky a seminární práce. Nebudou se zřejmě doslova hodit ke každému oboru, ale minimálně na humanitní vědy by měly být napasovatelné.
1) Základ je mít Téma.
Záměrně píšu Téma s velkým T, protože je to nejdůležitější věc – pokud si vyberete něco, co vám nic neříká nebo nepřipadá ani trochu atraktivní, neberte si ho. Strávíte s ním spoustu času a proč se otravovat s něčím, co vám nechutná?
Možná je nejjednodušší přijít na katedru, najít nástěnku navržených témat a jedno ukořistit. Ale výběr nemusí za moc stát, případně vám na výběr ani nezbyde.
Každá katedra má svůj archiv, studovnu či knihovnu, kde skladuje již obhájené bakalářské a diplomové práce: zajděte tam a vyžádejte si jejich seznam (případně pokud studujete na pokrokovější instituci, tak by měl takový seznam být k nalezení na webu).
Když se do takového přehledu začtete, zjistíte následující věci:
– každé třetí téma bude mít název přes tři řádky,
– každému pátému tématu nebudete rozumět,
– minimálně o jednom z deseti budete pochybovat, že je z vašeho oboru,
– u některých vám bude okamžitě jasné, že si jím jejich autor odpykal všechny své hříchy,
– a u některých i hříchy všech svých spolužáků!
Ve všem tom děsu však občas probleskne téma, které vás donutí zpozornět: buď bude vtipné, uvozené jadrným citátem, na téma, které vás baví i mimoškolně, spjaté s vaším městem, vaší oblíbenou knihou,vaším stylem hudby / oblekání / politickým názorem – možností je nekonečně, zkrátka podle vašich chutí. Chvíli budete přemýšlet, jak k němu dotyčný přišel, případně jak je možné, že mu někdo něco takového vůbec povolil?
No a tady už máme k inspiraci jen krůček!
A komu nestačí pouhá inspirace, ten může vybrané Téma nenápadně obšlehnout dosazením jiných proměnných…
2) Zjistit, kolik prací k tématu existuje.
Pokud máme vybrané téma, opustíme rybníček domácí univerzity, a zapátráme, kdo se v něčem podobném vrtal i v jiných koutech republiky. K tomu je nejlepší stránka theses.cz, kde si podle podle klíčových slov či kombinací výrazů můžeme vyhledat jiné práce. Některé nebudou anonymnímu návštěvníkovi dostupné, ale většinou každá druhá je (a najdete tam i posudky, což je skvělá věc, když vás zajímá, jaké chyby se nejčastěji vytýkají). Pokud objevíte práci, která vás dle názvu mimořádně zaujala a není veřejně dostupná, tak zkuste kontaktovat přímo dotyčného autora – pokud to nebude zrovna Honza Novák, tak pochodíte třeba na Facebooku. Pokud stažení práce vyžaduje přihlášení do interního systému univerzity, není nic snažšího než si vyhledat nějakou facebookovou studentskou skupinu z dané školy a někoho tam o zaslání práce poprosit. Nikoho tím neokrádáte: pokud byste vyrazili na danou školu osobně, tak vám v tamní knihovně práci k nahlédnutí také půjčí. Autor by byl sám proti sobě, kdyby mu to vadilo – pokud třeba pokračuje ve vědecké dráze, tak se mu každé odcitování hodí. A i za sebe mohu říct, že jsem mnohem raději, když si moje práce dál žije svým životem, než aby se na ni jen tak někde prášilo.
3) Sbírání literatury
Správné a vhodné zdroje jsou základ, což tušíme všichni, ač při práci na jakékoliv seminárce jako první brousíme na Wikipedii… Tu bych úplně nezatracovala – pokud narazíte na kvalitně ozdrojovaný článek, máte relevantní literaturu naservírovanou u nosu a stačí jen naběhnout do knihovny, případně hledat v Google Books.
Přesto je těch plev mezi zrny stále dost a nejvíc užitečného najdete v pracích, které jsou nové a aktuální.
Ve vybraných cizích pracích nalistujte seznam použité literatury, kde najdete kvanta tipů, a také vás to uklidní v případě, že jste propadali panice, že víc jak tři tituly k tématu neexistují.
Aby ale bylo mnohem zřejmější čím začít, doporučuji si ve vybraných pracích přečíst úvodní kapitolu, kde autor použitou literaturu rozebírá. Začněte nejnovějším dílkem a postupujte ke starším – pokud naleznete v použité literatuře shodu, jste na dobré cestě sáhnout na první pokus po nejdůležitějším zdroji.
4) Čtěte literaturu efektivně.
Bylo by krásné strávit několik měsíců jen louskáním knih k tématu, do pěkného bločku si poznamenávat myšlenky, které vás zaujaly, a pak si jen sednout a přesumírovat je do textového editoru.
Ale v takovém světě většinou nežijeme, takže číst celé knihy nám jaksi časově nevychází. Samozřejmě pokud vás nějaká zaujme, tak se jí nebraňte – i já jsem takhle zvládla přelouskat celé Sudetské Němce v krizovém roce 1938, protože to byla skvělá knížka a bavila mě – jenže jsem tím zabila dva měsíce, kdy jsem pro diplomku neudělala nic jiného, a výsledkem bylo 20 stránek textu, které mi vedoucí nemilosrdně vyškrtl, protože přímo nesouvisely s tématem!
Sesumírujte si, s jakými pojmy budete operovat, v každé knize nejprve nalistujete rejstřík či seznam klíčových slov a hledejte. Pokud se nezadaří, tak jste si buď pojmy stanovili špatně:), nebo se danou knihou nemá smysl zabývat… Já třeba využila i jmenný rejstřík: protože jsem hledala vše o ženách, stačilo se zaměřit na ženská jména – zas tolik jich v nacistické literatuře není. Určitě si podobnou vychytávku najdete i k Vašemu tématu.
Pro snadné vyhledávání jsou Svatým grálem knihy, které najdete v elektronické podobě (na Google Books jsou často jen části, ale i v nich lze nalézt poklady!).
Nebojte se zahraniční literatury! Pokud nemáte vyloženě české téma založené na české metodologii, určitě najdete zajímavé informace i v cizojazyčných textech. Vygooglete si tematická slovní spojení ve všech jazycích, které ovládáte, a to by bylo, aby se něco nenašlo. V seznamu literatury to bude vypadat dobře a není na tom nic těžkého: pokud se ve vašem tématu obecně orientujete, tak s pomocí znalosti pár slovíček a třeba i automatického překladače smysl textu určitě pochopíte.
5) Pište roztříštěně.
Nedokážu si představit, že bych psala pěkně od úvodu po závěr v jednotné linii… Za prvé by mě to asi unudilo a hlavně bych v tu chvíli plně nezužitkovala nápady, které mám k následujícím kapitolám, a při jejich samotné tvorbě už bych si na ně nemusela vzpomenout.
Vytvořte si osnovu a z každé položky udělejte samostatný nadpis. Kdykoliv pak dostanete nápad, připisujte si pod jednotlivé nadpisy poznámky, úryvky, vybrané citace atd. Až se nakupí, tak je jen propojíte do celistvého textu.
6) Citujte hned.
Každý odstaveček i každý kratší žblebt, který jste si od někoho půjčili, okamžitě citujte v celém znění i s číslem stránky. Pokud delší dobu pracujte s jednou publikací, opravdu umisťujte citace za každý odstavec. Až se pak budete s finálním textem mazlit a napřeskáčku vkládat nové myšlenky, tak neztratíte tuchy, odkud dané citace máte. Přebytečné citace můžete vždy odmazat…
Samozřejmě by se toho dalo říct ještě mnohem více, takže možná ještě časem udělám nějaký apdejt.
A pokud máte své tipy a vychytávky – sem s nimi!
P.S. Tímhle článkem jsem brutálně prokrastinovala dobu, kterou jsem měla věnovat své seminární práci z filozofie, již si s sebou vleču už třetím rokem…
