Nový bazén v Ústí

Na podzim se s velkou slávou znovu otevřela ústecká plavecká hala… Já jsem se k její návštěvě dostala až teď v únoru, tak vám po prvních dvou návštěvách sdělím své dojmy.
Abyste naplno ocenili recenzi na nový vzhled, který se možná moc neliší od jakéhokoliv jiného novějšího bazénového zařízení a není na něm zřejmě nic extra zajímavého, tak vám musím nejprve převyprávět dojmy z toho starého 🙂 A pro ústecké, kteří bazén ve své staré podobě znají, tento popis přináším jako nostalgickou vzpomínku…

Vzhled budovy zvenčí? Komoušská krabice – to je klasika.
Minimálně vstup se ale změnil k nepoznání.
(Přímo fotku vstupních dveří se mi nalézt nepodařilo, ale pro představu to byl totožný “stajl” jako okna této budovy a klasické šedomodře lemované prosklené dveře.)

Interiér působil jako z hororu. Pátrala jsem po všech možných hlubinách internetu, ale fotky ze šaten či sprch jsem nenašla, takže neústečtí musí zapojit imaginaci:
Do dámských sprch se chodilo do podzemí a jako v podzemí to tam skutečně vypadalo. Okrovo-světle modré skříňky, temné kouty, zašlé dlaždice. Ze stěn křičely příkazy a zákazy: Neběhej! Nevstupuj do bazénu se žvýkačkou! Umyj se mýdlem bez plavek! Chápu, že to bylo určeno školou povinným návštěvníkům, ale působilo to na mě negativně. Pak jsem přišla do sprch, jejichž hlavice byly tak obalené vodním kamenem, že z nich voda stříkala ve třech čůrcích a každý do jiné strany. Odbočka do páry byla úplně nejhororovější – za dveřmi jako do plynové komory se ukrývala děsivá tma… Chladící bazének v dalším tmavém rohu k osvěžení taktéž nelákal. Záchody – kapitolka sama pro sebe, ale jistě si to dovedete představit – rozklížené a nedovírající se dveře se strhanými zámky, prasklá prkénka, oškubané lino.
Největší gól byl ovšem přechod mezi šatnami a sprchou – to jste tam vešli a crčelo ze stropu. Řekli jste si, že se asi přihodila nějaká havárka a už se to určitě řeší. Po hodině a půl jste šli zpět do šaten a co tam nebylo? Pod kapající vodou rozestavěné kyblíky!
Během asi půl roku jsem tehdy bazén navštívila několikrát… a kbelíky tam byly pokaždé. Představovala jsem si, že je nad námi bazén a že se v nějaké chvíli strop protrhne úplně… 

Samotný bazén byl pekelný v několika ohledech: ač máme v Aši také starý bazén, jeho bílé kachličky stále svítí a působí tak na mě pořád čistě. Zatímco bazén v Ústí měl vanu potaženou modrým igelitem, který již měl to nejlepší dávno za sebou, zažloutlý a flekatý. A hrozně mi vadil předěl v první třetině bazénu – dno se sice svažovalo pozvolna, ale najednou tam byl takový “hup” a když jsem na něj párkrát zapomněla a zrovna se dívala pod vodou, tak se mi z toho vždy zvednul žaludek. Preventivně jsem se od té doby snažila pod vodu raději vůbec nedívat!

“Čelo” bazénu předtím:

A nyní:

Pohled na starý bazén:

Na sprchách je nový háv pekelně znát, nehledě na to že jsou umístěné úplně jinde:

A jak vypadala moje první návštěva?

Samozřejmě jsem tam byla za největšího zmatence…
První překvapení nastalo při placení, kdy po mně nikdo nechtěl zálohu za klíček. Z mé otázky mohlo vyplynout, že jsem tam poprvé, a tak by mohlo být záhodno mi třeba říct  “po příchodu se vydáte tam a tam…”
Nikdo mi ale nic neřekl a já se snažila projít turniketem dovnitř. Protože tím správným zrovna šla paní ven, nějak jsem usoudila, že neslouží ke vstupu a snažila jsem se procpat zábranou pro kočárky a invalidní. A protože se neotevřela, procpala jsem se násilím. Takže to začalo houkat. Pak jsem suverénně vyrazila “do sprch”, jak jsem byla zvyklá. To už ale na mě recepční křičela, že musím na druhou stranu, tam kde dřív býval bufet.

Z šaten mi nebylo úplně jasné, pro koho jsou, protože se za nimi ozývala změť mužských hlasů…
Další perlou bylo otevírání skříňky. Mydlila jsem čipem po klice, ale tam očividně žádné čidlo nebylo. Jediným vodítkem bylo světýlko nad skříňkou. Zeptala jsem se tedy dvojice středoškolaček a dozvěděla se, že se skříňka otevírá přiložením čipu na dotykový panel. To by mě nenapadlo – pípnete si čip na panelu a vaše stříňka, umístěná dvacet metrů od vás, se zázračně otevře!
Pak jsem při vstupu do sprch nezjistila, kam si můžu odložit tašku s ručníkem. Využila jsem tedy sedátka ve sprše pro invalidy, která byla mimo provoz. (Dva měsíce po otvíračce docela rychle, že?) Až posléze jsem zjistila, že potřebné háčky jsou na chodbě.

Po půlhodince plavání jsem si chtěla zajít do páry, což se zdrželo nachozením několika kilometrů v celém tom labyrintu… Nevěděla jsem totiž, kam před párou odložit tašku s ručníkem, takže jsem s ní cupitala do skříněk, pak šla zpět, pak si to rozmyslela, vrátila se pro ni a nechala ji viset na oněch háčcích na chodbě u sprch… No prostě zmatenec! Jenže mě znervózňoval takový ten pocit, že zrovna široko daleko nikde nikdo, půjde kolem aktivní uklízečka a řekne si, že to tam někdo nechal a hodí to do ztrát a nálezů 😀

Na závěr mám ještě pár technických ze sušící místnosti: místo fénů tam mají aparáty, které vypadají jak splachovací nádržky od WC a já si zrovna stoupla pod jeden, který prakticky vůbec nefoukal. Uvědomila jsem si přitom, že stojím přímo naproti dveřím do společných šaten, které pořád někdo otvíral. To prostě nahé pod sušákem chcete!
Pak by mě zajímalo, jestli trend společných šaten je nějaký současný standard, na který jsme si měli už dávno zvyknout, ale protože jsem to nečekala, mohla jsem mít s sebou třeba jen malý ručníček (když mám krátké vlasy a jdu rovnou z práce s taškou narvanou jinými krámy), tak jak bych přešla ze sušárny do šaten ke své dvacet metrů vzdálené skříňce? Na hulváta nahá nebo bych si na sebe musela obléknout mokré plavky?
No, možná se zamýšlím až zbytečně moc do detailů nad banalitami, ale jen mě zajímá, jak přemýšlí ostatní 🙂 Mě je zrovna tohle celkem fuk, já mám poměrně nudistickou povahu, ale znám spoustu holek, co se nesvléknou ani před kamarádkami nebo které se i na liduprázdné pláži převékají jedině pod stanerm ze tří spojenýnch ručníků – tak si říkám, jak by se zachovaly? 😀

A na závěr stručné shrnutí:

plusy:

– dvě krásné parní  sauny – jedna solná a jedna aromatická – a hlavně společné!
– zajímavě řešené ochlazovací sprchy – několik samostatných zákoutí, každé s jiným systémem (vědro, tropický déšť atd.)
– vana bazénu je z lesklého nerezu, příjemného na dotek
– na mělčí straně je voda hlubší než dřív, takže se při plavání nebojíte, že si odřete kolena
– zmizel “hup” v přechodu mezi mělčinou a hloubkou 

mínusy:

– vchod do šaten není nijak označen, ani kam přesně se ještě smí v botách
– “pichlavý” proud vody ze sprch
– předimenzované šatny – dlouhá cesta, složitý labyrint
– všechny dveře na čip (původně měla být pára za příplatek, ale jsme v Čechách, takže logicky jeden platič otevře dveře a dalších deset neplatičů za ním naleze dovnitř)
– chybí (nebo jsem nenašla) pítko
– nejdou zvednout prkýnka na záchodech
– v chodbách podél parních saun by mohlo být více odkládacích ploch na tašku s ručníkem
– škoda, že chybí dětský bazén, přítomné brouzdaliště je jen pro mimina

Co vy a veřejné bazény? 🙂

Poděl se o článek na Facebooku