PF 2021

Je první den roku 2021 a mě zastihl v pomalu (a to pomalu zdůrazňuji) končícím osmém měsíci těhotenství.

Kdo mě nesledujete na jiných sítích (Facebooku nebo Instagramu), tak je to zde vlastně první zmínka o tom, že do naší rodiny očekáváme začátkem února další přírůstek!

Uplynulý rok patřil mezi ty, které si člověk s nadšenými smajlíky a srdíčky rozhodně nezarámuje, a u mě to není výjimka, ač situace spojená s probíhající pandemií mě a mou rodinu prakticky neovlivnila – ťuk ťuk!

Celkem proto ani není co shrnovat, ale tři speciální články vztahující se k roku 2020 (fakt škoda, že to bylo tak pěkné číslo pro tak šílený rok!) pro vás přeci jen chystám – jeden samozřejmě o mém druhém těhotenství, jeden o dlouhodobějších pokrocích na naší vilce a jeden o našem brzy velkém bráchovi Jaroušovi, abych si uchovala vzpomínky na jeho uplynulá miminkovská jedináčkovská dvě léta.

A v další tvorbě už se chci soustředit hlavně na budoucnost!

Vím, že všechny mé komunikační kanály tento rok totálně chcípaly (když to napíšu takhle naplno bez příkras), ač jsem počátkem roku 2020 byla super namotivovaná, přečetla desítky blogovacích, copywriterských a jiných online-podnikatelských příruček, dokonce jsem část roku měla jako copywriterka dost napilno, takže ovládat své sítě pro mě mělo být tím nejpřirozenějším způsobem vyjadřování, ale nebylo to tak. Byla jsem z toho především v totální křeči a měla kolikrát problém i odepisovat v rozumné lhůtě kamarádkám na zprávy v Messengeru.

Už před pár lety jsem se domnívala, že mě vztah s mým mužem naučil nelpět na mnohých utkvělých myšlenkách a domnělých potřebách, ale až teď, s očekáváním druhého dítěte, kdy nemám tušení, jak moc se můj život ještě přetočí, mám dojem, že jsem se v tomhle umění nelpění a pouštění opravdu posunula. Neříkám, že to mám zmáknuté, ale cítím, jakou úlevu mi přineslo, když jsem si uvědomila, kolik věcí z těch, co mám v hlavě v kolonce povinnosti, tam vůbec být nemusí. Že upřednostnit v nějaké fázi života jednu roli, může být naprosto dostatečné a naplňující. Hodně mi v tomhle pomohl i jeden podcastový rozhovor s Tamarou Klusovou (bohužel už je to docela dlouho, takže nevím který, ale doporučuji si poslechnout všechny, které s ní v průběhu roku na podcastech vyšly, protože každý měl něco do sebe), kde vyprávěla, jak si se třemi dětmi uvědomila, že nemá cenu si hrát na všestrannou hrdinku, rozhodla se všechno mimo rodinu pustit a být prostě jen mámou, a že se v tu chvíli začalo vše kolem měnit a ona najednou zvládá víc různorodých projektů než předtím. Už v tu chvíli mě to nahlodalo, že přesně to mám udělat také, protože jsem sama na sobě cítila, jak se řítím do nikam, stejně mi nic nefunguje, jak bych chtěla, a jak absolutně netuším, co bych s tím měla dělat. Nakonec to ale trvalo ještě úmorně dlouho a teď mě ten ztracený čas mrzí.

To ale neznamená, že do nového roku nemám absolutně žádné nerodinné sny. Naopak, ty si pěkně hýčkám a také moc děkuji své kamarádce Kristýně, která mi před pár dny dala skvělý prostor si je sesumírovat a uvědomit (až bude jako čerstvě studující psycholožka shánět praxi, budu vám ji doporučovat horem dolem!).

Dávám si tedy předsevzetí dát si svou rodinu a její potřeby na první místo přede všechno a zbytkem se jen nechat překvapovat.

Možná, že pro někoho zvenčí není snadné pochopit, co se tím snažím říct, že své rodiny bychom tak nějak přirozeně měli mít na prvních místech všichni. Já si to myslela také, ale právě hromada všech mých utkvělých pseudonutností mě často nutila rodinu odbývat, protože každý den má zkrátka jen 24 hodin a já jen omezenou kapacitu sil.

Většina mých dosavadních snů se u mě nezměnila – pořád chci psát a tvořit něco rukama, to trvá stále. A ideálně se jednoho dne živit především tím, že to budu sdílet.

Chci zkusit natáčení podcastů.

Techniku jsem si na to pořídila už někdy na jaře a od té doby si jednou zkusila nahrát jakýsi úvod, ale dosud jsem nenašla odvahu si to po sobě poslechnout.

Chci také víc fotit, letos to byl v tomto ohledu asi nejmizernější rok a má to velký podíl na mém nesdílení se na sítích, protože když mi chybí doprovodné fotky, netěší mě produkovat ani texty.

A chci rozvíjet samu sebe a dobře se o sebe starat.

O osobní rozvoj a psychologii se zajímám už několik let, to víte i z mých starších článků.

V posledních měsících se ke mně různými kanály dostaly myšlenky ovládání našeho psychického i fyzického zdraví založené na menstruačním cyklu a celkově přirozené ženské cykličnosti, kterou moderní doba často úplně ignoruje.

Je trochu paradoxem, že se toto téma ke mně dostalo v době, kdy už jsem byla těhotná, takže nic z nabytých vědomostí zatím nemůžu uvést do praxe, protože menstruační cyklus momentálně nemám, ale začínám se na to těšit a připravovat.

To, jak jsem se k tomu dostala, souvisí opět s podcasty, které běžně poslouchám. Odebírám jich celou řadu a ty o osobním rozvoji notně převládají, a jak je v našem malém českém rybníčku všechno se vším propojené, tak jeden podcastový tvůrce upozorní na druhého, ten zase na třetího, a pak už to jede a vy máte telefonní seznam zdrojů inspirace.

I ten poslech podcastů se mi ale celkem vymknul a nedávno jsem to zkusila utnout. Došla jsem totiž (zase) do takové té extrémní fáze, kdy jsem při úplně každé fyzické činnosti, při které jsem sama, poslouchala nějaké audio a chvíle v tichu mi připadaly promarněné.

Teď si poslechnu za týden třeba jen tři nahrávky. A také mi dává zajímavou zpětnou vazbu můj výběr – v odběrech v podcastové aplikaci mám totiž stále stejný počet tvůrců jako předtím, ale na tom radikálním výběru, které epizody si skutečně pustím, krásně vidím, jaké mám momentálně prioritní zájmy. A mám tak možnost se ve své hlavě zabývat méně tématy více do hloubky.

A to by tak mohlo být pro tento článek vše, ač toho mám ke sdělení ještě kvantum – jenže víte jak, to by tu nebylo ještě dlouho publikováno vůbec nic.

Děkuji za přízeň všem, kdo sem ještě zavítal, a do roku 2021 přeji vše dobré!