Studium, škola…

To jsem se takhle jednou zamyslela nad tím, jak bezradná si občas připadám ve své praxi ve školství, až jsem nakonec z gruntu zhodnotila studijní programy, kterými jsem prošla.
No a jako vždy mě ty úvahy dostaly i někam dál a třeba se mnou na toto téma někdo rád podiskutuje!

Možná je to i kvůli oné komplikovaně přijímané inkluzi, ale všimla jsem si, kolik učitelů si nyní ke své aprobaci ještě dodělává speciální pedagogiku. Při klasickém oborovém pedagogickém studiu jsme ji jako předmět měli jeden semestr hodinu a půl týdně a ještě jen suché teorie (telefonní seznam poruch) a největší problém u zkoušky bylo napsat ve slově dyslexie správné y (to víte, že jsem to pomotala) a pak se v rámci současného trendu hyperkorektivity přeučit zažité označení postižení na znevýhodnění. O ničem víc to nebylo.

A mě tak napadá, jak moc by učitelské studium potřebovalo překopat.
Tolik zbytečných oborových znalostí…
Zbytečných dávám schválně do kurzívy, protože je mi jasné, že ohledně studia, vědomostí atd. se těžko hodnotí, co je zbytečné, jak se to pozná a když člověk jednou studuje VŠ, měl by něco snést.
 Dříve měli někteří studenti učitelských oborů komplexy, protože se o nich vedle čistých oborářů říkalo, že jsou “jenom ti učitelé”. Takže se po různých reakreditacích učitelské předměty smrskly na nutné minimum, aby se do nich z oboru mohlo hustit to samé, co do oborářů.

Ještě malé vysvětlení pojmů, pokud se někdo nechytá ve vysokoškolském názvosloví, ale stejně ho toto téma zajímá: 
Studovat učitelství znamená mít jeden hlavní předmět, případně kombinaci předmětů – třeba já měla český jazyk a literaturu + historii a k tomu máte sadu předmětů z oboru pedagogiky a psychologie (pedagogika, didaktika, psychologie, biologie dítěte, tělocvik…). Pokud jste “jen” oborář, tedy bez zaměření na vzdělávání, máte pouze předměry vztahující se k hlavní kombinaci oborů (i když i tam se občas najdou zbytečné povinné vycpávky typu filozofie, informatika a možná i ten tělocvik).
Pokud tedy studujete dvouobor, máte dvě státní zkoušky, pokud se zaměřením na vzdělávání, máte tři – a tou třetí je pedagogika a psychologie. Tuto třetí státnici je možné si dodělat i později během života k různým jiným VŠ oborům a říká se jí pedagogické minimum. 
 
Jenže příchod do praxe byl pro mě jako ledová sprcha…

Nevím, jak uklidnit třídu, čím si zjednat pořádek, jak vůbec donutit děti, aby poslouchaly, co říkám, a následovaly pokyny, které jim dávám.
Jak jim polopaticky vysvětlit něco, co jsem já sama jako žačka pochopila za tři minuty, ale teď a tady si připadám, jako bych na děti mluvila mongolsky.
Té pedagogiky, psychologie a specky je potřeba mnohem víc. A ne jen jako průřez oborem, ale s praktickým nácvikem. To ale nutně musí znamenat ostrouhání studovaného oboru, protože jinak není technicky možné všechno vměstnat do jednoho pětiletého studia… Vždyť jako učitelé využijeme těch svých oborových znalostí tak málo!  Samozřejmě je nutné být o hodně dál než žáci – někdy si děláme legraci, že stačí být o lekci napřed, ale to je pochopitelně další extrém.
Některým vysokoškolským vyučujícím by to  sice mohlo utrhnout srdce, ale tím by se alespoň učitelské obory lépe vyprofilovaly a nevycházely by z nich nedomrlé a nedoučené paskvily učitelo-odborníků, protože není vůbec lehké zvládat vědu a obor na dřeň a zároveň se kvalitně připravit na prostředí školství.
Přeci – ten, kdo by chtěl být vedle učitelství zároveň odborníkem, by musel nastoupit ještě do dalšího studia… 
A takhle jsem to vlastně kdysi udělala já. 

A víte jaký je z toho výsledek? 
Že mám úplně zbytečně dva magisterské tituly.

Neumím toho dvojnásobně víc!
Díky jednomu titulu jsem kvalifikovaný učitel podle platných zákonů, což je jen byrokratická obstrukce a vůbec nic to o mých kvalitách neříká!
A oblíbené srovnávání s lékaři – “od nedostudovaného lékaře byste se taky nechtěli nechat ošetřit, ale na své děti byste amatéry klidně poslali” já nepovažuji za adekvátní. Učitelé se často urazí, když jim někdo naznačí, že nemají právo se srovnávat s lékaři, ale já to vidím tak, že pokud se jedná o základní školu, kde by měli na výběr se rozhodnout mezi pseudoodborníkem typu mě anebo nějakou slečnou, co půlku života dělá skautskou vedoucí, ale nemá VŠ, tak by tato slečna mohla být mnohem větší výhrou než já!

Pajďák a studium učitelství pro mě byla jistá volba už od posledního ročníku na gymplu, prakticky od té doby, co jsem si uvědomila, že na to, abych se stala architektkou, jsem zaspala v matematice, a režisérkou, to jsem nezvládala technicky. Žádná rozumná škola pro budoucí spisovatele nebyla a žurnalistika mě nelákala. A samotná myšlenka, že bych jednou opravdu musela jít učit, mi nepřipadala tak strašná a se studiem se dokonce můj zájem zvýšil. (Ale živě si pamatuju, jak jsme v prváku téměř sborem prohlašovali, že pokud bude jiná možnost, tak učit nechceme.)

A proč mám ten druhý titul? Ten měl být pro mě samotnou, abych naplnila svou niterní ambici být plnohodnotným historikem. A ono houby. Obě studia se téměř prolnula. A nebýt psaní dvou diplomek krátce po sobě, tak ani nemůžu říct, že bych vydala nějaké větší úsilí než kdokoliv jiný z mých spolužáků.

A celé to vlastně začalo absurdně: jedním štiplavým výrokem mého oblíbeného vyučujícího ve druhém ročníku bakalářského studia. Probírali jsme doporučenou literaturu k tématu a v seznamu se objevil jeden titul, k němuž se vyučující vyjádřil slovy “tento autor není historik, ale učitel dějepisu.” Vzhledem k tomu, že jsem byla posluchačka oboru se zaměřením na vzdělávání, ťalo mě to do živého. (Jinak jsem ho ale za zvlášť vysazeného na učitele nepovažovala, u jiného titulu zase zdůraznil, že je autor žurnalista.)

Dneska už mi to připadá k smíchu. 
To, jestli jsem historik, má ukázat práce, která za mnou zůstane. A formální vzdělání bych k tomu nemusela mít vůbec žádné. Po všech těch letech si stále silněji uvědomuji, jak moc toho nevím, a taky to, jak povrchní a alibistické je schraňování různých certifikátů a diplomů. (A ten rámeček formátu A4, který jsem si koupila hned v prváku, že si do něj jednou svůj vysokoškolský diplom zarámuju a pověsím na zeď! Hned při prvním stěhování jsem ho zastrčila hodně hluboko na půdu jako epitaf mého naivního mladého já.) Je to jen ubohá náhražka pro ty z nás, kteří se za sebou nemohou suverénně ohlédnout a jasně ukázat na výsledky své práce… A tím se nechci nikoho dotýkat, protože můžu okamžitě začít sama u sebe. Jasně tam spadám. Začíná mě dohánět to, kolik už mi je a jaký kus cesty jsem ušla. Cesta to byla dlouhá a napínavá, což o to. Ale čekala jsem sama od sebe víc. Je mi trapně ve chvílích, kdy mě někdo opěvuje jenom na základě toho, že nahlédl do mého životopisu, případně slyšel nějaký drb.
Naštěstí se ještě pořád můžu odrazit a zabrat v tom, v čem cítím nedostatky. Mám na to celý zbytek života a nemusím už nikomu jinému než sobě samé nic dokazovat… A to mi připadá důležité.

Na závěr (i když se to podle délky následujícího komentáře jako závěr nezdá) bych se chtěla podělit o dva odkazy. Měla jsem prakticky v jednom týdnu to štěstí náhodně narazit na dva rozhovory z vysokoškolského prostředí. Četla jsem je v opačném pořadí než vám je tu naservíruji, ale to má jednoduché odůvodnění – chci abyste na závěr cítili ten optimismus a věřili v dobré konce 🙂

Takže první rozhovor se jmenuje Soumrak českého školství a ornitolog Tomáš Grim z UPOL v něm velmi otevřeným způsobem popisuje, co se poslední roky děje v univerzitním prostředí a čeho jsem sama, byť na jiných místech, byla téměř deset let součástí. Nikdy předtím jsem ještě nečetla tak hutný koncentrát tvrdé smutné reality, ač už jsem téměř všechny a obsahově téměř totožné příklady v epizodických stížnostech opakovaně slýchávala celé studium.

A druhý rozhovor je s vedoucím naší katedry historie na UJEPu v Ústí Martinem Veselým, který vznikl v rámci propagace naší školy pro uchazeče a na který jsem klikla jen neuvěřitelnou náhodou během chvíle hluboké prokrastinace. A tenhle rozhovor mě opravu nabil pozitivní energií, protože ukazuje, že se možná blýská na lepší časy. Jsem pořád velmi ráda, že zrovna on je mým školitelem v doktorském studiu, protože s touto podporou v zádech se pracuje a studuje o mnoho lépe (a dost to eliminuje veškeré vtíravé zaječí úmysly:)).

Oba  tyto rozhovory mají něco společného: vyjadřují se k tomu, jací studenti poslední roky studují na vysokých školách, jak se snižují jejich výsledky a jak jsou univerzity tlačeny slevit z nároků…

Bohužel to začíná už na základní škole. Když máme problémovou třídu, je peklo něco naučit i ty nadanější. A ten, kdo stačí možná tak na to, aby vyšel ze sedmé třídy, se stejně po řádce milostí ze strany vyučujících a proseb rodičů nějak do té devítky prokouše. Pak to pokračuje na střední, která bojuje o každou hlavu, a tak se dostane k maturitě řádka těch, co na ni nemají.
A každý, kdo má maturitu, to na VŠ může alespoň zkusit… A díky děravému systému kreditních bodů, kdy je při dostatečném nátlaku, bombardování studijního oddělení a nošení pofidérních lékařských posudků od bolavých zad až po deprese možné si předměty dokola zapisovat a odepisovat, se pak takový student po sedmi letech dostane ke státnicím, kde se komise smiluje a dá mu za tři alespoň za ta odkroucená léta. Nehledě na závěrečné práce plné stylistických a gramatických chyb, kdy se pak jejich autoři vztekají, že si někdo vůbec dovolil na to poukázat, protože se přeci “nemá hodnotit gramatika”.

Není to ale jenom záležitost česká, můj německý profesor se o tom celkem nedávno taky rozpovídal a ptal se nás doktorandů, proč si myslíme, že takové práce někdo odevzdává.
Podle mě je to sezení na několika židlích – studenti se snaží stíhat všechno možné včetně práce a pak nechávají školu na poslední chvíli. Vždyť kolik absolventů přiznává, že bakalářku smolili týden před odevzdáním!
Jenže na druhou stranu nemají tito studenti pořádnou podporu, aby to bylo jinak… Pořádné studentské půjčky nejsou a přiznejme si to: vy byste si půjčili na studium učitelství?? Já tedy rozhodně ne, protože ze současného platu bych ji asi těžko splácela. Rodiče často remcají, protože mají pocit, že jejich dítě nic moc nedělá a jenom sedí po hospodách, no a to něco stojí… A ten čas, co by student mohl trávit nějakým užitečným samostudiem nebo psaním kvalitní diplomky, prosedí na seminářích typu environmentalistika, dějiny školských systémů a jiných zbytečností. Zase ale zdůrazňuji ty zbytečnosti, protože jako jednotlivosti se mi tyto semináře nezdají nezajímavé nebo neužitečné – jen mi vadí, že je jich tolik na úkor prostoru pro zásadnější témata či činnosti a že si je nelze vybrat pouze jako doplnění pro vlastní zájem.

Tak jestli jste to dočetli až sem, tak máte mé velké díky za pozornost (a až se prokoušete těmi dvěma rozhovory, tak zabijete další hodinu času). Ráda si přečtu i váš názor na to, jak se u nás poslední roky studuje!

Ještě jeden můj postřeh (a ten možná trochu souvisí s tím mým “nesnažením se”, když vím, že nebudu nejlepší, z minulého článku) – jaký vliv mělo na mou osobu během studia to, že se snižují nároky na studující: zcela negativní.
Bez nějaké falešné skromnosti – myslím si, že jsem na gymnáziu i na VŠ byla na svém místě – takže i kdyby se vše nyní zpřísnilo a nová kritéria omezila příliv uchazečů, asi bych se procpala a vystudovala. Jenže jsem zároveň vždy byla dost pohodlná a když mě nic netlačilo, příliš jsem se nesnažila.
Povyprávím jeden příklad: seděla jsem na potítku na zkoušce ze starověku a přede mnou jakási slečna blekotala něco o tom, že pozdní římské císařství se nacházelo v Řecku tři tisíce let před Kristem. Zkoušející ji velmi mírně opravil a po pár dalších podobně tragických minutách ji poslal s trojkou pryč. Seděla jsem tam jako opařená. Ale nakonec jsem si řekla, že si nebudu dělat žádné násilí a cokoliv, co budu plácat, musí stačit na dvojku, jinak se budu bránit.
A takhle jsem si slevovala z řady dalších zkoušek. Na jedničky jsem nehrála, a tak nebylo jiné puzení se naučit víc a kvalitněji.
Teď mě to samozřejmě celkem žere, protože to tehdy lezlo do hlavy lépe, neměla jsem moc jiných starostí kolem (i když tehdy jsem si samozřejmě myslela, že ano!) a nyní bych se nemusela zdržovat dohledáváním elementárních neznalostí.

…no a možná jsem teď zkrátka jen dalším z těch super protivných dospěláků, co teď ví, jak by všechno udělali jinak, ale takoví kolem mě byli i tehdy a já je slyšela, ale fakt nechtěla poslouchat.
Je to začarovaný kruh! 🙂

Poděl se o článek na Facebooku