Třicítka // Thirty

Varování: Tenhle příspěvek nepojednává o vnějších teplotách.

Ač tomu sama nemůžu uvěřit, už je mi opravdu třicet let. Necítím se na to ani náhodou.
Vždycky jsem si myslela, že v tomto věku už budu úplně jiná – hotová. Ve smyslu hotová bytost. Ustálená, usazená, vystudovaná, zapracovaná.
Někdy mě ten pocit, že tomu tak není, pekelně vyděsí. A v tu chvíli začnu dost panikařit a sumírovat seznamy toho, co bych měla urychleně zvládnout, abych ten skluz nahnala.
A pak zase přijde uklidnění, že to není třeba, že je vše v pořádku. A to, že jsem poslední půlrok dohnala poměrně velkou sadu restů, které si jiní kouskují do delších časových rozestupů, je opravdu náhoda. Netlačila jsem na pilu s tím, že to musím do třiceti všechno stihnout. Zkrátka se to zrovna letos takhle přirozeně sešlo.
Tím něčím mám na mysli svatbu, dítě a koupi domu.

Před časem se mi zdál hrozně zvláštní sen. V něm měl můj muž kromě mě ještě jednu ženu a měly jsme spolu soutěžit o to, kterou z nás si definitivně nechá. Byla jsem z toho úplně vyřízená a vystresovaná a měla pocit, že neustále jen prohrávám. V tom snu jsem lítala splašeně sem a tam, všechno mi padalo z rukou, nic jsem neudělala správně, až jsem propadala zoufalství, že vyhrát nikdy nemůžu. A přitom Jára se choval jakoby nic… Jakoby ta druhá tak jasně nevynikala. Občas mi připomněl, jak se ten vyměřený čas krátí. Nechápala jsem, proč rovnou neřekne, že jsem bez šancí. Jako kdyby to se mnou sice bylo skutečně marné, ale on přitom chtěl víc mě, a tak mě povzbuzoval.

Tenhle sen by mi celkově žádný extra smysl nedával, nebýt jeho závěru.
V tom jsem se totiž dozvěděla, jak se jmenuje moje sokyně. Lucie jako já. A vzhledem k tomu, že jsme za Járu byly obě vdané, měly jsme i stejné příjmení. A Jára mě nutil říct nahlas celé její jméno. Lucie Tupá. Opakovala jsem si ho ještě několikrát.
Moje sokyně se jmenuje Lucie Tupá jako já? Co mi na tom nesedí?
A nejsem to náhodou pořád já sama?
V tu chvíli přišlo to prozření. No jasně, že jsem. Bojuju celou dobu sama proti sobě!
Byla to úleva a zároveň i starost – co to má znamenat?

Další den mi to vrtalo hlavou. A jako možné vysvětlení mě napadlo, že jsem se od svatby ještě nijak nezastavila, abych si nějak srovnala své nové postavení. Abych si ujasnila, jak se mi žije s novou identitou. Abych tomu vůbec věnovala hlubší myšlenku.
Jediné, co jsem celou dobu řešila, bylo, jestli mému okolí připadá mé nové příjmení skutečně tak legrační, jak budu odrážet trapné posměšky a z praktického hlediska to, kolikrát se do telefonu při představování přeřeknu a kolikrát se někde podepíšu ze zvyku starým jménem. Zkrátka samé povrchnosti.

A tak děkuji svému mozku, že když mu neumím poručit a používat ho na tolik potřebné myšlenkové procesy, že to ví sám od sebe a moji ignoraci prolomí alespoň prostřednictvím snu.

Takže je mi třicet a neumím se sebou rozmlouvat.

Občas mi dojde, že vlastně pořádně nevím, co chci.
A nejde na to jen tak snadno přijít třeba opačným postupem, že vyjmenuju věci, které nechci! Protože v těch také nemám příliš jasno.

Až moc sázím na náhodu a že mi život dosud tak nějak vycházel sám od sebe. Jenže tahle nejistota, že ho vlastně nemám pod kontrolou a že teď už to není jen moje starost, mě začíná stíhat. V běžném provozu přestávám stíhat. Neustále si myslím, že všechno zvládnu a pak padám na hubu. Cítím na sobě, jak mě začíná vtahovat bludný kruh našich uštvaných matek, které se snaží mít v pořádku domácnost, navařeno, všechny kolem spokojené a zaopatřené, a už teď si připadám jako svačinář a závozník na půl pracovního úvazku, což se většinou týká až dvoj a více násobných matek. A já mám přitom potomka teprve v břiše. S tím, jak roste, a já přestávám fyzicky stíhat, se však stupňují úkoly, které jsou denně přede mnou. Nabírám si i víc práce.
A co zůstává úplně stát? Já. Obden bych si mohla znovu a znovu přepisovat svůj seznam úkolů, který se již několik měsíců nemění –  udělat si manikúru. Objednat se ke kadeřnici. Ušít si nové šaty. Navštívit vzdálenou kamarádku.
Může to znít jako zbytečnosti, bez kterých lze žít, a vzhledem k tomu, že k té kadeřnici se objednávám už přes rok (přesněji řečeno mé konečky viděly nůžky naposledy před rokem a třičtvrtě) a stále žiju celkem plnohodnotně, tak to zřejmě jde. Jenže ta vnitřní nespokojenost tam bublá. Pak se to občas vydere ven formou nějaké frustrace, že mě nikdo nechápe a nikdo mi nepomůže.
Jenže jak mě má někdo chapát nebo mi pomoct, když si o to neřeknu?
Zhodnotit své síly a předelegovat úkoly, která já nutně dělat nemusím, to musím zvládnout sama. Naplánovat si nákupy, vaření a úklid tak, abych se ten den dostala i k něčemu jinému, také vyžaduje nějaké plánování. A každé ráno bych si měla říct, co ten den chci určitě zvládnout. A tu dotyčnou činnost nikam neodsouvat.

Jeden příklad absurdity: 
Nač si vždycky najdu čas a udělám to, i když už melu z posledního a sotva stojím na nohou, je mytí nádobí. Přitom už se mi to zajídá tak neskutečným způsobem, že bych u toho nejraději ječela.

Foto je k textu pouze ilustrační, mytí nádobí v mé letní kuchyňo-koupelně na naší zahradě je úplně jiný level! :)))

A je docela zajímavé, jak se mi to propojilo s knihou o Zázračném úklidu, kde jsem na svou potíž vlastně odpověď našla: že nemůžu dělat důležité věci, protože se mi kolem sebe nedaří udržovat pořádek. A tak jenom uklízím a k ničemu dalšímu se nedostanu.

Ač bych se na nějaké “zlomy” (prvního, pondělky, Nový rok atd.) upínat neměla, stejně doufám a přeji si, aby právě moje třicítka odstartovala něco nového. (A našla jsem tento svůj starý článek, který má v lecčems také stále pravdu.)
Příští týden začínáme se stěhováním do nového bytu. A to je možná ještě lepší záminka k tomu své věci konečně zredukovat a uspokojivě uspořádat.

A hlavně budeme kupovat myčku :))

Co vy a životní jubilea?
Donutilo vás také k alespoň malé bilanci?

// EN:

Warning: this post is NOT about outside temperature. 

I can´t believe it myself but I am thirty years old already. 
I always thought I would be completely different at this age – finished. In the sense of a completed being. Stable, settled, educated, steady.

Sometimes I feel scared that this is not happened yet. And then I start to panic and to make lists of what I should do immediately.
And then, I calm down because there is no need for everything to be all right.

And the fact that I managed a relatively large set of rests that other people split into steps, it could have something to do with my age.
But by myself it was whole a coincidence! I did not push on those things!
I am speaking about marriage, child and buying a house.

I had a strange dream few weeks ago. In this dream my man had another woman. We both were his legal wife and there was something like contest between us.
Jarda will keep the better of us.
And I was loosing all the time!
But somehow I had a feeling that even I am loosing, Jarda still wanted me. And ancouraged me.

The most surprising thing on this dream was its end: I found out what is my rival´s name: Lucie like me! And because we were both married with Jarda, she had also the same surname.
Jarda wanted me to say loud what is her name: Lucie Tupá. I repeated it several times and felt strange. 

And was it not me? 
At that moment, I got it clear. Of course that was me. I fough against myself all the time!It was a relief and a concern at the same moment – what did it mean?
 
And I have theory on it: since my wedding I didn´t think about what the new identity mean to me. I thought only about if my name sounds funny to other people (tupá means blunt in English) or how many times I say my old name to the telephone or how often I sign something with my former signature.
But luckily, my brain knows me better 🙂 

So now I’m thirty and I still can not talk to myself.
Sometimes I really don´t know what I want.
Everything I got was more or less a coincidence.

But now it is not enough because I need more control – I am not only me alone anymore. 
And I feel that I take on myself more and more tasks and I am not able to finish them properly. And I am also not able to ask for help. And I hate it because that is the way how our mothers live!
We want to catch everything – work, household, cooking… And I am stuck.
I have no time and energy to do things I really want to do.
How can anybody help me if I don´t ask for it? And I also need to plan my tasks better. Start with the most important one. Set one big for every day which should be necessarily done.

But what is the most absurd thing:    
Dishwashing. I always find time to do it and I will do it, even if I am done and barely stand on my feet. But I hate it so!

In the end is interesting how it goes along with the experience I have with reading the book The life changing magic of tidying.
I found there the answer: I am not able to do important things because I am not able to keep my tidiness around me. So I’m just cleaning up and have no time for nothing else.

Next week we start with moving to a new apartment. And this is for my big cleaning the biggest opportunity.

And mainly, we will buy a dishwasher! :))

What about you and the jubilee? 
Can it also make you to do a small personal balance?

Poděl se o článek na Facebooku