Velké pondělí

Od této dovolené jsem si slibovala mnoho věcí… Především dostatek času stráveného s mým přítelem, daleko od jeho rozebraných počítačů a mých oblíbených blogů. Dlouhé inspirativní procházky jako stvořené pro ty nejniternější rozhovory o nás a o budoucnosti. Říkala jsem si, že poznávání cizí země, se kterou ani jeden nemáme příliš zkušeností, půjde symbolicky ruku v ruce s dalším poznáváním jeden druhého. Vše se vlastně splnilo, ale úplně jinak, než jak jsem si  předkreslila…

Proč jsem tento článek označila zrovna jako Velké pondělí?
Protože už pro mě takové bude. Budu ho mít spojené s výletem do Terstu. Datum už za pár týdnů vědět nebudu (bez otočení kalendáře ho nevím již teď), data nejsou moje silná stránka (ano, říká to právě historik!) a tak, jak jiní chrlí data svých důležitých životních událostí, já třeba vím, že jsem maturovala ve středu, a rok maturity – 2007 – používám jako takový rok “nula”, od kterého odpočítávám všechny své ostatní životní děje, ale víc datumově nedávám ani ťuk.
Ještě vás ale chvilku napnu…

V noci na pondělí pršelo, takže byl ranní přejezd do Terstu zahalen mlhou a já se pro jistotu vyzbrojila punčocháči. Během dopoledne se ale zase vyjasnilo, a tak šly brzy dolů.

Terst byl úžasný, ale takový neitalský – vlastně nejvíc ze všeho připomínal Videň, kdyby ležela u moře! Terst patřil do konce první světové války Rakousku-Uhersku a na architektuře je to velmi znát.
Času ale moc nebylo, takže jsme si prolítli centrum, zašli na kávu do sympatické stylové kavárny (kde jsem při hledání záchoda málem vlezla až kamsi do kuchyně a tam visel boxovací pytel!) a navštívili Mořské muzeum.
   

Z Terstu jsme poté vyrazili na nedaleký zámeček Miramare...
Zjistili jsme, že někteří členové výpravy na něj vyrazili o dvě hodiny dříve po vlastní ose městským autobusem a okamžitě jsme litovali, že nás to nenapadlo taky, protože jsme tam měli vymezeno strašně malinko času – i s půl kilometrovou cestou od a k busu hodinu!, což byla také jedna ze slabin celého našeho zájezdu – u opuštěného kostela v zapadákově ztratíme hafo času, ale v zařízeném zámku, jehož samotná prohlídka by vydala minimálně na tu hodinu, s nádherným výhledem na moře a s botanickým parkem okolo, kde by si člověk rád dal kafe a kochal se, nestihnete vidět vůbec nic.

I na tu chabou hodinku tam ale nikdy nezapomenu…
…protože mě tam přítel požádal o ruku!

Nemohla jsem tomu uvěřit, protože tomu nic nenaznačovalo, navíc Járova deziluze z celého zájezdu byla tak silná, že jsem se spíš bála, že nasedne na stopa a odjede domů.
Vytáhl mě doprostřed nádvoří, z čehož jsem byla trochu zmatená, a pak se sehnul a já podvědomě čekala, že mě zvedne ze země a zatočí se se mnou, protože to dělá celkem často:), ale on si najednou klekl a vyndal zelenou sametovou krabičku… a mně se v tu chvíli podlomila kolena… V tom nádherném šoku jsem jen zaznamenala, že kousek od nás začal tleskat hlouček Italů.
Samozřejmě, že jsem souhlasila!
Jen je mi s odstupem malinko líto, že jsem tu chvíli trošku neprotáhla, aby se mi stihlo vtisknout do paměti více detailů…
Byl to tak nepopsatelný okamžik, měla jsem okamžitě slzy na krajíčku a myslím, že v té chvíli bych řekla ano, i kdybych byla zarytá svatební odpůrkyně!

Možná jste zaznamenali, že jsem tu párkrát polemizovala nad svatbami – zda mají v dnešní době smysl a zda dávají smysl mně – a já se pořád nemohla rozhodnout – svatby, na kterých jsem v poslední době byla, mě utvrdily v tom, že už vím, jak(ou) svatbu nechci, ale stále jsem nepřišla na ten svůj ideál. Teď mám konečně důvod o tom začít přemýšlet 🙂
Okolí se samozřejmě hned vytasilo s poznámkami “tak do roka a do dne, joo?”, ale tím se rozhodně nebudu zabývat. Až na to přijdeme, tak to bude, pro mě je nejdůležitější, že tím Jára chtěl vyjádřit, že jsem pro něj výjimečná a on si mě nechce nechat ujít, dokud je náš vztah (a věříme, že pořád takový bude) na svém stálém vzestupu… A je taky fakt krásný si konečně užít proslovu od chlapa, který prostě umí mluvit a vyjadřovat pocity a myšlenky! Krásně si mě tento víkend i namluvil u mých rodičů, ale nějak nevím, jestli jeho vyjádření dostatečně ocenili. Táta dojetím hned otevřel flašku, kterou Jára donesl (spolu s kytkou pro mamku) a mamka si z celé žádosti odnesla jen jediné: “proč náš žádá o ruku, když svatbu vlastně nechce?” Ale to jsou celí oni. Asi ne každý pochopí, že nám nejde o šarádu s koláčky.
  

Každopádně zbytek prohlídky Miramare jsem strávila na roztřeseném obláčku svého úžasu a po zbytek dne z něj neslezla… (Fotky stihly vzniknout ještě před žádostí!).
Máme o důvod víc se tam někdy v budoucnu vrátit, užít si ho dosyta a přitom na sebe spiklenecky pomrkávat – je to přeci hnedle při cestě na Balkán, kam určitě některé další léto vyrazíme!

A já jsem z toho místa nadšená a jsem ráda, že se to stalo zrovna tam a ne třeba v obligátních Benátkách, na které Jára prý pomýšlel nejprve 😀

A poslední dvě fotky jsou z dalších výletů, které se stihly ještě ten den: skok k hradu Duino, na který jsme nešli a místo toho si šli popovídat na molo k moři…

…a pevnost a lá Terezín (byť renesanční) Palmanova, která posloužila už jen k nákupu jídla.

A jestli se ještě někdo zeptá, zda do roka a do dne…! 🙂
Mějte krásný den!