Jak najít práci snů I.
…nebo vlastně jakoukoliv seberealizaci?
Když jsem byla v rámci studia na praxi na jednom gymplu, tak se mě jeden studentík zeptal, proč proboha studuju na učitelku?? Tuhle otázku bych ještě pochopila – všichni víme, jak prestižní povolání to v naší zemi je. Ale dorazil mě dovětek “proč nejdete raději podnikat?!”
V tom byl chlapec ještě dost naivní, v mém věku naopak každý prochází deziluzí o představě života s živnostenským listem.
Ale nic není černobílé a v žádné práci vám nelétají pečení holubi rovnou do chřtánu.
Trochu jsem se zamyslela nad nevýhodami různých profesních skupin. Můžeme diskutovat, co vám připadá nejhorší a jaké máte zkušenosti a názory. Nebo přidat pozitiva. Dokážu najít jen pár těch šťastných, kteří od malička ví “budu lékař” a jdou si za tím. My ostatní se plácáme a řešíme a spekulujeme a hledáme možnost pracovního uplatnění v kdejaké formě a oboru.
Nevýhody státního sektoru: daný tabulkový plat (takže naběhnout k šéfovi se svým dojmem, že byste si zasloužili přidáno, vyjde naprázdno), radikální změny s každou politickou obměnou ve vládě, místo pro korupci, nadržování a službičky ze známosti. Všudypřítomné vyschlé a neodstranitelné struktůry držící se svých letitých postů.
Ale zase máte (…v mladém věku) pocit uspokojení, že děláte něco pro lidi 🙂
Podnikání: nesmyslná úřednická šikana, všemožné normy, obalené do výmluv, že “to všecko chce ta zlá Ůnije”, ale víme jak to je – úřednický aparát ČR je papežštější než papež. Každému podnikateli je přiřčena presumpce zlodějského statutu…
Nadnárodní firma: vnucená firemní kultura, trapné teambuildingy (“teď koukejte kolegovi minutu upřeně do očí!”), dravá soutěživost.
Na volné noze: Tady neříkám ani fň, pokud jste například talentovaný umělec. Živit se jako freelancer ale není pro každého. Spíš si chci rýpnout do hitů moderní doby – všechny ty podnikání z pláže, Bártíkové a podobně. “Dělejte, co vás baví a čím si vyděláte!” Až po prohrabání se tunou motivačních kydů se dostanete k samotné práci: máte dělat online marketing, v tom horším ještě obchodovat se seznamy kontaktů obětí, které jste ulovili na svůj přemotivovaný blog.
To zní neodolatelně, že?
Poslední dobou mě dostávají dotazníky, které mi neustále chodí přes univerzitu: vyberte ze seznamu zaměstnavatele, u kterého byste chtěli pracovat… Vyberte sektor... blablabla. Nikdy tam nebyla ani položka školství, ani státní sektor. Nehledě na to, že výčet těch firem mi okrem Googlu nebo Heinekenu nic neříká. Takže když si nedokážu vybrat z nabídky, jsem nezaměstnatelná?
Když si promítnete, jak jste si během školních let představovali své budoucí místo (a nepatříte mezi ty uvědomělé lékaře, právníky či fyzioterapeuty), tak se asi od dnešní situace diametrálně liší.
Když jsem šla na vysokou a rozhodla se primárně pro pajďák, tak jsem tehdy nijak zvlášt neprahla stát se učitelkou. Pokud bych si měla jít za dětskými sny, tak mé kroky měly v první řadě mířit na žurnalistiku. Na tu jsem se ale ani nepokusila přihlásit. Věděla jsem, že na ni nemám, protože nemám patřičný rozhled ani znalosti, Do 19 let jsem praktiky pořádně neopustila rodné (malé) město. O životě jsem nevěděla zbla nic, nečetla jsem ty správné knihy, nesledovala nijak zvlášť kulturní dění a že by byl můj život plný nějakých inspirativních traumat, to už vůbec ne. Ale i kdyby se stal ten zázrak a vzali mě, odkroucení stáže v nějakém regionálním deníku představovalo velký strašák. (Ne že by na samotné práci redaktora bylo něco potupného, ale už jsem párkrát viděla tyto stážisty, jak zoufale oslovují lidi na ulici a snaží se z nich vymámit nějaký názor, aby měli z čeho udělat článek.)
Vrchol blaha pro mě bylo už jen to, že mi mamka dovolila se hlásit na architekturu na ČVUT a na design interiéru na UMPRUM. Dvě cesty do Prahy s přespáním plus dvě přihlášky nebyla levná záležitost a prakticky to byl jen můj rozmar. Ale jsem hrozně vděčná, že jsem si to mohla vyzkoušet!
Co jsem ale očekávala od studia učitelského oboru?
Rozhodně to, že s absolvovanou češtinou budu moci psát úplně stejně jako absolvent žurnalistiky.
Nebo dělat korektury, vymýšlet reklamní slogany, pracovat v nakladatelsví, knihkupectví či v knihovně, věnovat se personalistice nebo třeba moderování v rádiu. S dějepisem to ze začátku bylo tápavější, ale pak to přirozeně vyplynulo: památkářství, muzejnictví, archivy, galerie, městská informační střediska, antiky a antikvariáty…
A vlastně jakákoliv neekonomická úřednická pozice.
Nic z toho samozřejmě není výslovně můj sen, ale všechny tyhle “padáky” mi dávají pocit klidu, že úplně ztracená nikdy nebudu.
Přemýšlíte mezioborově?
K jaké nejkurióznější práci jste se třeba dostali?
