Doba seriálová

Být dneska znovu teenagerem, tak pod tíhou současné seriálové produkce asi vůbec nechodím ven a možná ani nespím…

Nevím, jak to osudné seriálové období přesně věkově ohraničit, ale dejme tomu, že od raného dětství kam má paměť sahá až do konce střední školy, což je tak trošku epický závěr, protože od nástupu na VŠ nevlastním televizi. Dneska už to samozřejmě není žádná překážka, protože seriály sledujeme online nebo si je stahujeme…
Kdo si ale pamatuje ten nervák, když díl skončil v tom nejnapínavějším okamžiku nenáviděným “…to be continued” a další epizoda se vysílala až za týden?!
Také jsme byli limitovaní počtem programů… Nevím, jak jste na tom byli vy, ale než začaly set top boxy (to jsem zhruba maturovala!), tak jsme doma měli jen dva programy. Naše ulice ze záhadného důvodu naladila jen Novu a ČT1, takže jsem například nikdy neviděla ani jeden díl Zoufalých manželek.

Když začnu úplným pravěkem, pamatuju si samozřejmě legendární Beverly Hills. Protože jsem ale byla fakt malá, tak jsem většinu zápletek moc nechápala. Vtipné zpětně je, že mi všichni hrdinové připadali děsně dospělí, přitom jim mělo být 15. Kontinuálně se vysílalo Melrose Place, ale to jsem nechápala už vůbec. Na ČT1 dávali o víkendech v době večeře Doktorku Quinnovou a to byla jiná káva! To jsem milovala a tam mi bylo vše jasné!
Další sekcí byly seriály vysílané odpoledne, když jsem přišla ze školy… Když dávali Tak jde čas, Dallas nebo Dynastii, tak jsem byla pěkně otrávená, protože jsem za a) nechápala pořádně, oč běží, a za b) to bylo neskutečně nudné. Co jsem ale mohla velmi, byly akční seriály všeho druhu. Je mi trochu líto, že si vůbec nevybavuji třeba MacGyvera (podle Googlu ho vysílali na Primě). Na tyhle seriály jsme koukali s taťkou a hrozně nás to bavilo. Nejstarší oblíbeností byl rozhodně Night Rider! Mluvící superauto Kitt, superhubený David Hasselhoff v kožené bundě, to bylo něco! Úvodní znělku miluju dodnes, takže když Jára hraje na kytaru, musí mi ji vždycky alespoň třikrát zahrát!

Dobrodružné

Mnohá všední odpoledne patřila taky dobrodružně-historickým-fantasy seriálům a u těch jsem byla také pečená vařená. Herkules a Xena byli naprostá klasika – ale raději jsem tedy měla Xenu 🙂 A pak přišla Sindibádova dobrodružství (hrozně jsem chtěla být jako ta holka s ochočeným orlem!) a především Nová dobrodružství Robina Hooda. Sice jsem nechápala ten rudý kurví kostým, co nosila Marianna, ale hrozně jsem milovala Robina – roztomilý okatý chlapec s úžasnými dlouhými vlasy, které mu tak sladce padaly do obličeje – ten se mě držel fakt dlouho!

Další srdeční záležitostí bylo Volání divočiny (seriál z roku 1974). Mělo to asi 13 dílů a já je měla všechny nahrané na kazetách. Viděla jsem to stokrát! Moc se mi líbil vztah, co mezi sebou měli Joy a George, a ještě mít doma ochočeného lva? To byl můj sen! Četla jsem kvůli tomu i knížku – moc si už nevybavuji, jaké tam byly příhody, ale zhltla jsem to během chvilky.
Nejvíc mi utkvěl díl, kdy v buši s letadlem havaruje mladá holčina a Elsa ji zachrání život…

Akčňáci

Spolu se všemi těmi dobrodrůži jsem byla i malá-velká akční holka. Střílečky, výbuchy, honičky v autech, detektivní vyšetřování – to všechno mě bavilo.
Srdcovka bylo rozhodně Vražedné pobřeží. Nick Slauter mě sice víc rozčiloval, než že bych ho nějak zbožňovala, ale rozhodně jsem mu vždycky držela palce.

Pobřežní hlídka – pamatuju si, že jsme u toho o víkendech večeřeli. Skvělá znělka a hrozně jsem se bála žraloků 🙂 Nejvíc mi utkvěl díl, kdy padající stožár na lodi zabil Stefanie a ona se pak převtělila do psa, to byla fakt hlína!
Cobru 11 a Walker Texas Ranger reprízovali dokola tak urputně, že jsem viděla snad úplně všechny díly! Ale bylo to prostě dobré 🙂 Cobra tedy víc, Walker byl často hrozný moralista a takové ty plonkové díly, kdy se známé postavy ocitli v minulosti, jsem moc nemusela.

A teď přijdou tři zásadní seriály, které jsem po letech objevila znovu, a prožila si s nimi novou vlnu.
A za to se mi klidně smějte!
Začnu chronologicky…

Akta X. Jako špunti jsme se ségrou tajně viděly pár dílů a byly jsme z toho fakt vyděšené 🙂 Tehdy jsem se taky strašně chtěla stát agentkou, ale vzhledem k tomu, že jsem byla posera, co nechtěla jít ani potmě do sklepa, mě to zase rychle přešlo 🙂
To pravé sledování Akt X pro mě začalo až po prvním ročníku vysoké školy, kdy jsem léto trávila na brigádě – nočních směnách v casinu, kam nikdo nechodil. Kolegové z ochranky tam měli Akta X na dývkách, takže jsme na to koukali celé noci. Tou samou dobou na to koukala i spolužačka z gymplu, takže jsem si od ní vyprosila všechny díly k zapůjčení a asi týden strávila jejich vypalováním, protože do noťasu se mi rozhodně nevešly. Nevydržela jsem ale na seriál koukat chronologicky a první se podívala na ty dva filmy, co vznikly poté. Hrozně jsem tedy čekala na okamžik, kdy se dají Mulder se Scullyovou dohromady, ale bohužel mě to čekání asi tak ve čtvrté sérii přestalo bavit a zatím jsem se k tomu nevrátila. Už je to osm let, tak nevím, nevím, zda na to ještě někdy přijde, ale ta dývka pořád mám! :)) Před pár dny jsem si pročítala nějaké fanouškovské stránky, abych zjistila, že to, jestli se dají nebo nedají dohromady v seriálu ani není explicitně řečeno… Prostě záhada! Otrávila mě ale i ta překombinovanost děje, kdy se pořád ukazovalo, že nic není, jak by mělo, a všichni jsou proti všem. Ale o tom bude zvlášť článek jindy, protože jsem se nad tím opravdu hluboce zamyslela! 😀  

Superman
Dean Caine byl vážně k sežrání (mám hrozně ráda i dokument z natáčení, kde režisérka po výběru herce říká – “my jsme chtěli Supermana a máme Superboye!” Ale proč ne!) a Teri Hatcher jako Lois je pro mě tou jedinou nejopravdovější Lois, protože je prostě úžasná – ukecaná, paličatá, namyšlená a totálně roztomilá. Ano, a taky jsem chtěla být investigativní novinářkou! :)) A dost mi ji připomíná Blair Waldorf z Gossip Girl.
Seriál jsem si stáhla před pár lety a skoukla asi 3x za sebou. Ale jenom kvůli ústřednímu páru, protože jim to prostě děsně slušelo. Jinak zvláštní efekty jsou z dnešního pohledu už velmi úsměvné a scénář místy fakt idiotský, ale je to prostě nostalgie! Navíc je hodně znát, že je to seriál pro děti, Superman je takový Mirek Dušín, co se snaží každému zloduchovi nejprve domlouvat a občas je to trošku úporné…

Brutální Nikita
A už jsme u Nikity, která byla tou osudnou, co mě donutila k tomu, že vůbec vznikl tenhle článek.
Název “brutální” je v české verzi docela pěst na oko, ale asi už jsme si všichni zvykli. Někdo takhle stupidně přeložil už originální Bessonovu Nikitu (a k té to ještě celkem šlo) a začalo se to přebírat…
Na Nikitu totiž koukám právě teď. “Znovuobjevila” jsem ji asi tři týdny zpátky a už jsem někde v polovině čtvrté série a vůbec nechápu, proč jsem si na tenhle seriál nevzpomněla dřív.
Nebo možná vím – syndrom Akt X. Čekat celý týden na další díl, kde se na sebe hlavní hrdinové maximálně toužebně podívají a je konec, mě tehdy děsně točilo. Ale když máte nastahováno a můžete jet díl za dílem, už to tak prázdné není.
Dodnes si pamatuji, jak jsem tento seriál začala sledovat. Nalákaly mě na něj tehdy upoutávky ve Volejte řediteli. Ano, to byla taky z dnešního pohledu velmi komická záležitost. Ale měla jsem to raději než na ČT provařený Kinobox a bavily mě reportáže k chystaným pořadům, protože byly promakanější než krátké upoutávky v prostoru za reklamami.
Nutno říct, že se psal rok 1998 a mě bylo 10 let. Už přesně nevím, jestli seriál běžel v neděli nebo v pondělí, ale jednalo se vysílací čas, který jsem si musela na rodičích vyprosit, protože to zkrátka bylo hodně pozdě 🙂 Občas jsem dostala zákaz, ale první díly jsem viděla stoprocentně a byla okamžitě polapená.
Bylo to pro mě úplně nové. Vždycky si vzpomenu na větu z Nekonečného příběhu – “Tvé knihy jsou bezpečné” – “A tahle není?”
Byla to má první zkušenost s příběhem, ve kterém nebylo jasně oddělené dobro a zlo. V jiných akčních seriálech jasně víte, kdo je na čí straně. Tady ale najednou neplatilo nic.
Tenhle seriál pro mě nebyl bezpečný. Hlavním hrdinům se tam pro dětskou duši nepochopitelně škodilo. Jasně, že i takovým hrdinům mého dětství, jako byl třeba Walker, se občas přihodilo něco, co celé epizodě vdechlo smutný nádech. Ale tady to bylo pravidlo. Prostě pořádná porce kyberpunkové deprese stupňující se s každým dílem.
Ale abych si i trochu rýpla… Kanadští tvůrci (a asi američtí obecně) mají nekonečnou fantazii, co se týče národů ve východní Evropě, nehledě na náhodu, s jakou zde všichni dokonale ovládají angličtinu. Prostě tady platí pravidlo “všichni mluví americky.“
Občas také kulhá scénář, zvlášť v závěrečných rozuzleních – rozseknout každou situaci tím, že to bylo předem naplánované a zahrané, je totiž velmi jednoduché a časem si říkáte “a proč by vlastně nemohlo být nahrané úplně všechno?” Kde máte jistotu, že se díváte na reálnou situaci nebo zase někdo blufuje? Ze začátku jste v napětí “teď jsou v háji, jak jen jim tohle projde?”, ale když se řešení deus ex machina objevují v každé druhé epizodě, tak vás brzy přejde nadšení. S tím si scénáristé moc práce nedali.
Ale celkově mě to baví moc, takže doporučuji tomu dát šanci, dokonce ani zub času tady příliš neškodil, byť technika “doby předtabletové” (“Plán akce máte na svých panelech!”) je znát, ale tím je to jen uvěřitelnější 🙂 A heej, mají tam nesmrtelné Nokie 3310!
A kostýmy super. Až na některé kurví modýlky a lá Spice girls bych i dnes nosila totálně všechno, do čeho oblékli Nikitu 🙂

A pak jako tsunami přišla vlna teenage seriálů a telenovely a svět už nebyl jako dřív.
Dawsonův svět, Roswel, Gilmorova děvčata, Smallvile…
A moje velká oblíbenost Ošklivka Betty.

Ale to už by měl tenhle článek kilometr, takže o tom možná jindy 🙂

No tak schválně – co vaše dětství a seriály?  

Poděl se o článek na Facebooku