Zelený dědek na Dni Ašanů

“Den Ašanů” jeden z účastníků charakterizoval jako “Wiesenfest po Ašsku”, za mě to tedy byla velmi povedená akce, potkala jsem tam snad všechny – prakticky to byl větší sraz známých než na maturitních plesech! Hrály tam různé kapely (haha, třeba odpoledne patřilo Evě a Vaškovi), pro děti tam byla spousta atrakcí včetně kolotočů nebo vodního zorbingu a tekuté občerstvení zajišťoval Chodovarský pivovar, což bylo skvělé především v tom, že měli čepované i nealko pivo!

Hlavní důvod, proč jsem se této akce zúčastnila, byla propagace ekologického spolku Zelený dědek, jehož členkou jsem už asi pět let (a jako nezávislá za Zelené jsem v předposledních volbách také kandidovala do zastupitelstva a poté rok působila v komisi pro vzdělávání a školství – no, závratná politická kariéra 😀 Ale jednou se k tomu doufám vrátím.)
O co jde Zelenému dědkovi? Do tohoto spolku jsem se přidala v době, kdy se v Aši spouštělo iks megalomanských projektů z evropských dotací – nové náměstí, nové parkoviště, revitalizace sídlišť a budování cyklostezek. Od té doby se také do ašského slovníku zařadil neologismus devitalizace.
Máme nepříjemný pocit, že projektanti těchto stavebních rychlokvašek očividně všechny zakázky lajnují pouze od stolu, bez přihlédnutí k tomu, jak to na daném místě vypadá, takže skoro vždy nezůstane kámen na kameni – představa výchozí situace jako “zeleného drnu” (v případě moderní techniky to vidím na bílou plochu na monitoru počítače), na kterém můžete stavět cokoliv si zamanete, bez toho, aby někdo musel přemýšlet a počítat se vzrostlými stromy na daném místě či charakterem okolní zástavby. A když se náhodou povede pár stromů zachránit a do projektů se s nimi zázrakem počítá, přijde tupý kopáč a podseká stromům kořeny…
Někdy jsme plní zoufalství, když nás sice k řízení o kácení přizvou, ale prakticky nemůžeme nic, protože projekt je dávno hotový a schválený. Jen potřebují alibi, že jsou ekologové vůbec seznámeni.

Více o naší činnosti se můžete dočíst na webu ZDE. 

Hlavním posláním Zeleného dědka na této akci bylo seznámit lidi s problematikou starých stromů, protože se neustále objevují hysterické požadavky kácet všechny staré stromy preventivně, protože by přece kdykoliv mohly na někoho spadnout. Ve výsledku to pak vypadá, že máme všechny veřejné plochy plné nových malých zmetků kultivarů, které neposkytují žádný stín, nikdy žádné pořádné výšky nedorostou a i kdyby, naše generace se toho nedožije…

Najdou se tací, co mají dojem, že jsme ekologičtí magoři, co se ke každému stromu v ohrožení přikutají řetězem. Samozřejmě se setkáváme s mnoha případy, kdy je opravdu třeba starou výsadku obnovit, zbavit se náletů nebo zlikvidovat nemocné či shnilé stromy, které skutečně znamenají nebezpečí.
Ale chceme bránit případům, kdy se tak děje pouze z lhostejnosti úředníků a lenosti projektantů. 

Není se pak čemu divit, že na svých výletech často pokukuji po místech, kde vzrostlé stromy ve veřejném prostoru figurují a nikdo se jich bezdůvodně nebojí. Byla jsem třeba hrozně nadšená z parku, který měli v rumunském Temešváru.

Plakáty se chlapům ze spolku myslím hodně povedly:

Zde na vysvětlení: vařila jsem kafe ve své bialetce a pro některé to bylo úplné zjevení 🙂

O mém ekologicky smýšlejícím já je tohle možná úplně první článek na tomto blogu.

Chtít něco změnit  – burcovat své okolí, zajímat se, studovat informace, to je určitě vždycky na místě. Ale nikdy to nebude mít skutečný význam, pokud člověk nezačne sám u sebe.
Musím přiznat, že můj vlastní přístup byl celé roky spíš vlažný – projektů věšení ptačích budek a přeshraničních cyklistických výletů s klubem ochranářů jsem se sice účastnila, ale o tom, co znamená vést vlastní život ekologicky, jsem moc nepřemýšlela.

Odpad třídím, to je to nejmenší (i když donutit se vymývat kelímky od jogurtů nešlo ze dne na den).

Do mé dospělosti jsme neměli auto, takže v tom jsem se cítila alibisticky, ale nyní už to samozřejmě říct nemůžu – autem jezdím a i když se vždycky snažím sehnat spolujezdce, tak často jezdím dálky i sama, což pro přírodu zátěž je, ale vzhledem k tomu, že je mi můj volný čas drahý, tak ve vlaku ho prostě zabíjet nehodlám. Kromě velkých nákupů ale nejezdím po městě.

Nejsem sice vegetarián, ani vegan, aby mě dopodrobna zajímalo složení mé stravy, ale nad nákupy se snažím přemýšlet čím dál více a snažím se domýšlet, odkud ke mně doputovalo jednotlivé zboží, čtu etikety a když mám na výběr, tak nekupuji to nejlevnější, protože již víme, že nízká cena je vykoupena jinými negativnámi faktory. Někdy ale člověk spěchá a ta kuřecí prsa pochybné kvality v supermarketu koupí.

Co jsem nikdy nepěstovala, je nakupování balené vody či limonád. Piju z 90% vodu z kohoutku a čepuji si ji do sportovních lahví či do lahve od vody, kterou jsem si musela koupit, když nebylo zbytí. Bohužel jejich životnost není nekonečná a většina jich začne po čase zapáchat, i když je vymývám jarem a horkou vodou. Mám i Bobble lahev s uhlíkovým filtrem, ale ten nepraktický uzávěr zasmrádl snad ještě rychleji než normální flaška.
Pokud někdo máte tip jak lahve efektivně vyčistit, sem s ním!

Na svačinu používám plastové boxy a skleničky, ale abych předešla nehodám v kabelce, tak je balím do igelitových sáčků, kterých mám tím pádem velkou spotřebu. Snažím se je ale využívat co nejdéle, takže když po příchodu z nákupu vybalím ovoce a zeleninu, tak sáčky uložím do špajzu a pak je používám dál, dokud se neušpiní a nepotrhají. Na nákupy už mám celou sadu různých plátěných tašek a igelitkám se snažím vyhýbat a ty, co mám doma, se snažím využívat opakovaně.

Největší změna u mě nastala především v hromadění oblečení… Kdo nezaznamenal spuštění laviny diskuzí o sweatshopech, tak asi prožil poslední měsíce na Marzu. Sekáče byly vždyky moje rejdiště, ale nyní se snažím dopracovat do fáze, kdy budou v mých nákupech převažovat. Ale i tam nakupovat s rozmyslem: preferovat kvalitu nad kvantitou. Dost mě v poslední době dostal tenhle článek o tom, kde končí oblečení, které vyhodíte do textilních kontejnerů.

Co ještě zbývá, je kosmetika, kde se přiznám rovnou, že po etiketách nijak zvlášť nejdu a nejsem striktní odmítač. Naštěstí ji nehromadím a nejsem kdovíjaký nadšenec, Když se mám rozhodnout mezi dvěma produkty a jeden není testovaný na zvířatech, tak mu většinou dám přednost. Jsem ale skeptičtější k výrobkům s nápisem bio, protože ani to už dnes nemusí být kdovíjak čisté, protože se pod to vejde ledaccos.

Celkově vím, že jsem žabař a často z toho mám výčitky.
Snažím se na sobě pracovat a důsledky konzumního života si uvědomovat.
Například Jára se se mnou naposledy hádal kvůli Nutelle, kterou si kupuju, protože je skvělá na palačinky. Ale o kauze s palmovým olejem jste také určitě slyšeli. Naštěstí to na mě zabírá a v posledních týdnech jsem její konzumaci omezila na minimum a až dojde, tak si pro další nepůjdu. (Alibismus stále ve vzduchu, že?)

Nejhorší je, že dalekosáhlé důsledky, které má naše (ne)starost o udržitelnost, si většina lidí připouštět jednoduše nechce, protože to není něco, co nás ohrožuje tady a teď. Všichni začneme hromadně protestovat, až nám uschne les za domem, ale to, že k tomu už dochází někde v Brazílii, nás v tuto chvíli nepálí. A to je samozřejmě špatně.

Pro inspiraci uvedu dva blogy z těch, co sleduji: například o udržitelnosti a přírodních produktech píše módní blogerka Martina a občas se dočtu zajímavosti i na blozích zaměřených na veganství.
 
Co pro vás znamená myslet ekologiky?
A přemýšlíte nad tím, co pro přírodu můžete udělat právě vy?

Poděl se o článek na Facebooku