Minulý týden jsem strávila několik dní na služební cestě v Estonsku, takže bych Vás určitě neměla ochudit o zážitkový článek. Nicméně s ním asi jen tak hotová nebudu. Šíleně nestíhám, zítra obhajuji diplomku, takže potřebuji ještě splácat prezentaci a pak udělat ještě nějaké podklady ke státnicím. (No, hrozně se s tím naotravujou!!)Samotné státnice mě čekají v půlce června a na nějaké velké učení se stále ještě nedostalo… Ale dost remcání, teď jde o zážitek z letu 🙂Letěli jsme z Drážďan do Frankfurtu a z něj do Tallinu. Byl to můj druhý let v životě, ale první, při kterém jsem letěla za denního světla a ještě seděla u okýnka. Prostě byla…

Vyrazili jsme z Ústí směr Předlice – Trmice, první zastávka se konala u pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích, a pak se stoupalo do kopců…    Vyhlídka na Portu Bohemicu z Dubiček, kde jsme si dali oběd.    Pohled z rozhledny kousek od Dubiček: To byla ona rozhledna, jestli má jméno, vůbec netuším 🙂  Jeden z několika dolů, tento na druhé straně Labe: Rozestavěná dálnice D8, který nás provázela celou cestu. Následovala zastávka ve Velemíně v hospůdce U Marešů, která má již pořádnou patinu, na dvě postřižinská.Mohli jsme si je v klídku dovolit, protože poté už se jelo jenom z kopce a byla to nejúžasnější (a po těch kopcích opravdu zasloužená)…

O víkendu jsem opět místo soustavného psaní lítala po výletech. Tentokrát jsme vyrazili k ruině zámečku Skrytín (německy Reichberg). Nejdříve jsme vlakem dojeli do vesnice Dobkovice, kde nám náš tradiční průvodce archivář Petr vyprávěl o pohnuté poválečné historii této obce, což byla docela detektivka, protože na místním úřadu od vyhnání Němců seděl jeden vrah a úchylák za druhým.Poté jsme vyšplhali do kopců, kde se “skrýval” nomen omen zámeček Skrytín. Přes další kopec jsme poté slezli do Povrlů, kde náš čekala v místní hospůdce březňáková odměna. O historii této na kost ohlodané zříceniny, která jen zázrakem drží tvar, lépe než já poví její webové stránky Zámeček-Skrytín.A zanícení pro sudetskou minulost si mohou…

Tak už je to tu – začalo se na mě projevovat, že se čas neúprosně krátí. Zatím jsem sice veskrze pozitivní a hladina stresu zatím ještě nekulminovala, ale to přijde tak ve středu, maximálně ve čtvrtek.Dneska se mi totiž zdálo, že jsem objevila nový, neprobádaný a bohatý archivní zdroj do své diplomky. Což bylo úžasné.Po probuzení však nebylo nad čím lítostnit – kromě kňučení psa ke mě pronikaly paprsky nádhernýho jarního dne a asi mě osvítily natolik, že jsem dostala přeci jen nový nápad, jak do diplomky dostat ještě jednu kapitolu 🙂 Pozitivní nálada mě neopouští i proto, že jsem včera konečně vytáhla svůj milovaný šlapací nástroj, podařilo se mi…

Po delší odmlce, kdy fakt nebyl čas nic napsat, přicházím s trochu delším shrnujícícm článkem o výletech, které jsme s partou přátel podnikali v poslední době. Jinak s mou diplomkou to stále nevypadá na úspěšný finiš, leč bojuji, co mohu 🙂 Dílčím úspěchem buď uzavření indexu na PF, to byly také slušné nervy – měla jsem domluvené zkoušení na půl druhou, protože vyučující někam spěchal a jindy už neměl čas. Jenže co se nestane – nasedla jsem na špatný trolejbus a místo na Hoření jela do Krásňáku. Takže jsem dorazila s jazykem na vestě a totálně vyklepaná o 20 minut pozdě. Naštěstí se pan doktor smiloval. Poté jsem běžela pro…

Jarní s otazníkem, protože bylo na nule a do obličejů nás řezal pořádnej vítr. Byla jsem s našima v Chebu navštívit svou sestru a vzít si na vyvenčení malého Adámka, kterému už je víc jak měsíc. Kostel Sv. Mikuláše a jeho fungl nové věže Desky na zdi chebského muzea Pod chebským hradem Lávka přes Ohři Tomuhle říkám “štěrk na konci tunelu” Hradby Kontrast jarních kočiček a mého kulicha 🙂 A zde “malá ségra” Lenka. Měsíc po porodu a vypadá perfektně! Aaaa… řveme u tety 🙂 “Švára” se pokouší utěšovat 🙂 Noo, takže zase po měsíci s rodinkou a zítra hurá zpět na sever do Ústí!