Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody

Tuhle útlou knížečku jsem přelouskala během měsíce a dozvěděla se zase několik tipů, jak udělat svět příjemnějším místem k žití.
Čtyři toltécké dohody zní takto: nehřešte slovem, neberte si nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Jednoduchý recept na štěstí – na první zdání. Na druhé už to tak snadné není.

Nehřešit slovem se snažím už několik let – kdysi jsem psala článek, jak se člověku uleví, když se přestane obklopovat špatnými lidmi a přestane pomlouvat. Nejsme dokonalé bytosti, ne vždy to jde uhlídat. Drbání ostatních se někdy jen těžko vyhneme, zvlášť v partě kamarádek. Ale když už, tak ať jsou to hlavně pozitivní věci, případně zábavné historky. Šířit jed neudělá dobře nikomu.
Překvapilo mě, že nehřešit slovem znamená už nikdy neříkat druhým nic, co by jim mohlo ublížit, byť se to snažíme podat citlivě. Vždycky jsem si zakládala na tom, že se s lidmi snažím jednat upřímně, ale mezi to určitě nepatří informování kamarádky o tom, že tyhle šaty jí absolutně nesedí. Pokud kamarádka dodržuje druhou dohodu – nebere si nic osobně, tak jí tato informace nic nezpůsobí. Na běžnou ženu ale zapůsobí tak, že se bude chtít okamžitě propadnout pod zem, případně se běžet domů převléct.
To, že nám někdo řekne, že dneska nevypadáme dobře, nám při vědomí druhé dohody řekne to, že problém nemáme my, ale člověk, který má důvod nám něco takového říkat. To on je naplněný jedem, který potřebuje plivnout dál. Je to ale opravdu až takový extrém? Nebo to je tak, že když se člověk rozhodne změnit svůj život, tak začne vše vidět pozitivně? Opravdu se mi na tváří rozlije blažený sluníčkový úsměv a už nikdy nebudu řešit lidi kolem sebe? Uvědomila jsem si třeba sebe v každodenním životě – jdu po ulici a projde kolem mě holčina, která vystavuje na odiv spirálu svých michelinů v zaříznutých průsvitných legínách. Jen těžko zabráním tomu, aby to ve mě nevyvolalo negativní reakci a i když jí samozřejmě nic neřeknu, protože ji neznám, minimálně dalších pár minut mi její obraz doprovázený znechucenými myšlenkami utkví v paměti. V případě, že se mnou jde někdo další, tak na něj vrhnu vyděšený pohled s dotazem “vidíš to taky?” Jsem tedy nenapravitelně zajedovaná? Vypovídá to o mě, že nedokážu pozitivně pracovat se svými pocity, když dokážu v přítomném okamžiku považovat za největší problém, který právě musí moje mysl rozebírat, nesoudně oblečenou cizí osobu? Ha!     

Nejvíce se mi líbí dohoda dělat věci co nejlépe. (A ještě více dovětek ale ne lépe!) Člověk se neustále frustruje svými nadsazenými cíli a očekáváními, které nejsou v jeho moci zvládnout, ale protože se z nějakého důvodu rozhodl, že jich stůj co stůj dojde, tak trpí a nikdy není spokojený.

“Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Nedokážeme si prominout, že neodpovídáme své představy o tom, jací bychom měli být.”

Ani si neuvědomujeme, kolik cílů chceme splnit jen proto, že si myslíme, že lidé kolem nás chtějí abychom je splnili. Případně vidíme, jak jich někdo jiný dosáhl a umaneme si, že je chceme taky. Andula od vedle zhubla za měsíc deset kilo a my už půl roku makáme a dietíme a takhle se nám nedaří. Když se na tím pozastavíme – nedojde nám, že my jsme vlastně ani tolik zhubnout nechtěli? Třeba máme momentálně díky určité váze pěkná velká prsa, která bychom dietou ztratili, a také by nám pak plandala polovina oblečení a museli bychom pořizovat nové. A co se stane, když dosáhneme toho, co Andula? Že ji pak potkáme na ulici a ona nás pochválí, že jsme to také dokázali, a za námi se rozezvučí famfáry?
 
Další výborná myšlenka se týkala způsobu, jakým jsme už po generace vychováváni a jak se to odráží v našem myšlení. Ruiz to nazývá ochočování. Narodili jsme se jako svobodomyslní, ale naše rodina a okolí nás už od útlého dětství ochočuje – vytyčuje mantinely, usměrňuje pravidly a příkazy, tlačí nás do vyšlapaných cestiček. Nemůžou za to: nic jiného neznají, protože se k nim přistupovalo úplně stejně. A nejpřísnějším vychovatelem se postupně staneme my sami sobě.
  
“Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. (… ) Jsme tak dobře vycvičeni, že se ochočujeme sami. Jsme zvířetem, které se samo domestikuje. Sami se trestáme, když nedodržujeme pravidla přijatého systému víry.”

 V dospělosti už nám s takovou intenzitou nikdo příkazy a pravidla neomílá, ale v tu chvíli to uděláme my sami: říkáme si, že tuhle školu doděláme, když už tam jsme tolik let, že bychom v práci zřejmě měli usilovat o povýšení, že bychom si měli nechat tenhle byt, i když se nám v něm kdovíjak nelíbí, při rozbalení tabulky čokolády se sami plácáme přes prsty…

“Za celý život nás nikdo nepohaní tak, jak se haníme sami. Míra našeho sebehanění je přitom stejná jako ta, kterou bychom tolerovali od někoho jiného.” 

Přitom budeme opravdu šťastní, když vyslyšíme volání všech těchto “povinností”? Pravděpodobně ne a proto obdivuji všechny, kterým se samotným podařilo tohle “ochočování” prokouknout a vzbouřit se – ať už to znamená, že dali výpověď a vydali se s batohem do světa, nebo že navzdory společenskému trendu založili rodinu ve dvaceti.

– a i tohle je jeden z důvodů, proč jsem ráda, že jsem skončila v práci, i když jsem v ní byla spokojená a bavila mě. Stejně jsem totiž denně nacházela spoustu důvodů k nespokojenosti, ať už to bylo příliš brzké ranní vstávání nebo byrokratické nesmysly, kterými jsem se musela zabývat, a mě se přitom začala mlhavě rýsovat představa něčeho jiného, co bych pro svůj život opravdu chtěla.

Nedávno jsem se po sto letech podívala na Matrix a ten do téhle úvahy nádherně zapadl – vždyť tam stroje věznily lidskou mysl a vkládaly ji do virtuálního světa, kde si hrála na skutečný život. Pouze několik lidí, kteří měli zvláštní cítění, poznalo, že s jejich světem není něco v pořádku a že žijeme v určité formě otroctví.
A to je přesně i myšlenka této knihy – jsme otroky pravidel, o kterých už nikdo neví, kdo a proč je vymyslel a bez hlubšího zamyšlení je přijímáme a poté předáváme dál.

Poděl se o článek na Facebooku