Bridgerton – láska na druhou sérii

Na úvod: já toho posledních pár let nesleduju moc. 

Vlastně téměř nic. Navíc mám takovou, dejme tomu výchylku, že když už můžu, podívám se stejně raději na něco, co jsem viděla stokrát. Ale o to raději se v tom piplám do detailů a celé roky sním o tom, že jednou kolem mě bude komunita, která to bude naprosto chápat a bude v tom se mnou.

Jenže tu nenajdu, když si budu psát do šuplíku. 

Vy, co jste tu se mnou dlouho, už o mých “straglech” se schizofrenním perfekcionismem něco víte, a tak střídavě mlčím a střídavě vyhazuju velice osobní komentáře…

Jestli moje momentální obsese tuhle schizofrenii prolomí, to se ještě uvidí!

Takže jdeme na to, a jestli dočteš až do konce a budeš se u toho minimálně usmívat, tak seš můj člověk a srdečně tě vítám v mém vesmíru.

Vždy, když mě něco opravdu nadchne, unese mě hyperfokus a já tím daným tématem žiju. Není to ale tak, že by mě popadlo úplně všechno, co splňuje určité parametry. Je to jako se vztahy – někdy to absolutně nečekáte, možná je to i nevítané, ale je tam přítomno všechno. Jindy si rozumem říkáte, že by to mělo být přesně to pravé, ale jak chybí chemie, nedá se to.

A tak to je i s mými seriálovými / knižními / filmovými obsesemi. Byly tu i takové, které se zpočátku tvářily jako bomba a nakonec to vyšumělo. A přijde mi docela zajímavé, si to takhle zrekapitulovat. 

Třeba jak nadšeně jsem sledovala seriál Poldark (ZDE odkaz na článek z roku 2016). Po první sérii jsem to tak zbožňovala, že jsem si nakoupila všechny knihy, které tehdy vyšly. Bohužel jsem přečetla jen první díl a bylo to pro mě obrovské zklamání. To, že to napsal chlap (bez nějaké urážky, prostě jen fakt), je na tom znát, čtenářsky mě to ani trochu neuspokojilo. Ani nevím, jestli jsem dokoukala druhou sérii do konce, ale zkrátka nadšení vyšumělo.

Naposledy jsem vkládala naději do Cizinky. Podle anotace to mělo být něco přesně pro mě. Kombinace dvou historických období, zajímavá hlavní hrdinka a kostýmy, hudba, lokace, napětí i erotika splňující moje nároky. Začala jsem audioknihou, nedostala jsem se nijak závratně daleko a chvíli na to jsem si pustila asi první dva díly seriálu. A prostě ne, nefungovalo to. Kdybych se tehdy nudila, tak to asi zhlédnu celé a možná by to bylo jinak, ale ta osudná chemie, která u mě jindy dokáže spustit úplnou fantasmagorii, se tam nedostavila. 

A málem jsem zapomněla na Downton Abbey! To mě mrzelo velmi, neboť tento seriál byl i kriticky oceňovaný, ale bohužel. Já bych to popsala tak, že mě vyfrustroval. 

Můžeme to považovat za kontroverzi, že tu roky básním o klasické literatuře a čím jsem starší, tím vás tady zasypávám konzumními pohádkami? Neměla jsem tohle dělat v 15?

Naopak, v té době bych se za to styděla.

Ale teď, právě proto, že už mi není 15, se už rozhoduju úplně jinak, do čeho investuju svoji energii. O 20 let později (whaaaat?) už nepotřebuju dočítat všechny knihy jen proto, abych si je mohla odškrtnout. Vybírat si dostatečné množství “kvality”, abych dostála svému intelektuálnímu backgroundu z univerzity a mohla na potkání ohromovat svým rozhledem. 

Mě se víc líbí to pojmout trochu rebelsky… Je to jako ve společnosti zaníceně diskutovat o nějaké oceňované strategické počítačové hře, ale doma si pak s nejvíc upřímnou radostí zahrát Super Maria.

A ve 35 letech se to už nestydět říct naplno.

Takže: v půlce května vypukne třetí řada seriálu Bridgerton a já už stojím nastartovaná na značce, přestože jsem ještě nedávno měla co dohánět! 

Za mě totální popcornový úlet, který chytne od A do Z, a je to snad poprvé, kdy jako divák nemusím absolutně nic tolerovat nad rámec: je to vtipné tak, že po několika týdnech znám všechny hlášky zpaměti, běží to jak po másle, žádná zápletka nedrhne, působí to na všechny smysly, protože tu máme dokonalou hudbu, vizuál, herectví na úrovni, chemii mezi protagonisty a kostýmy jsou tak boží, že se chci okamžitě oblékat jen do toho nejpastelovějšího, co existuje, a hlavně si tu mou pozornost neuzurpují žádné vesmírné lodě, pozemské i mimozemské zápasy, automobilové honičky, vojenské operace a další vycpávky, kterých už jsem z jiných popcornových bijáků dost přesycená.

Jak už mívám ve zvyku, nechytla jsem ten největší hype v první vlně, ale naštěstí jsem k tomu nepřišla tak úplně pozdě, abych si neužila to fanouškovské napětí, které se teď během posledních týdnů trošku přihustilo, protože Netflix začal vypouštět spoilery ke třetí řadě.

Když Netflix spustil v roce 2020 tento seriál poprvé, pominul ho málokdo, protože se během chvilky dostal na první místo ve sledovanosti, a já, Netflixem tehdy totálně nepolíbená, jsem tomu unikla, i když jsem zachytila nadšené ohlasy mých kamarádek a bouřlivé internetové diskuze nad přítomností černé královny a jiných postav v rádoby historickém dramatu. Tomu jsem se od začátku smála a dosud nevycházím z údivu, co všechno jsou dneska lidé schopni řešit a věnovat tomu energii. Takových hejtů za barevné herce ve vymyšleném seriálu. Tahle stránka seriálu pro mě není absolutně zajímavá, je to zkrátka fikce jako každá jiná. Dodnes si pamatuju střípek ze semináře Literární teorie o tom, že vyprávění generuje fikční světy, tak si o tom něco povězme:

Pokud vstoupím do fikčního světa, musím přistoupit na jeho pravidla, jinak nebude fungovat.

Viděli jste třeba film Krásku a zvíře s Emmou Watson? (Vzpomněla jsem si zrovna na tento film, protože se mi vybavily ty její boží modré šaty, které se mi moc líbí.) A myslíte si, že mě irituje, že v tom filmu mluví čajové konvice?

Nebo když budu číst pohádku, ve které létají draci, musím v sobě uznat existenci takového světa, protože bez toho nelze číst dál. Ale to přitom neznamená, že člověk neví, že ve skutečném životě draka nepotká. Hra na jakoby uvěřené. Za mě naprosto geniální fuknce našich mozků a díky za ní, jinak by naše životy byly o tolik chudší. Takže klidně sem valte černé šlechtice a královny!

Totéž bychom mohli říct o historické autenticitě, co se týče šatů, chování atd. Nehledám ji tam a jsem se všemi nedostatky absolutně v pohodě.

Takže tolik ke známé kontroverzi tohoto seriálu.

Zamilovat si Bridgerton bylo strašně snadné, protože v něm vidím kombinaci desítky jiných románových příběhů, které nějakou zvláštní shodou náhod patří k mým největším oblíbenostem.

A když si něco oblíbím, tak se tomu věnuju pořádně. Pro ilustraci romány od Jane Austenové vlastním v několika vydáních a jenom Pýchu a předsudek mám asi 5x (to máte překlad od Kondrysové, od Ruxové, ten nejnovější jsem zahodila, potom 2x originál a jednou v němčině).

Potom tu máme sestry Brontëovy, Elizabeth Gaskell a tak dále.

Občas to ale prokládám i historickými romancemi a vlastně s tím nemám vůbec žádný problém. Naopak, za ta léta už mám svá oblíbená vztahová témata a jsem totálně nadšená, když se objeví něco nového.

Víme, že s historickými romancemi je to takové rozpačité – intelektuálové jimi často pohrdají, a je potřeba schovávat obálku, když si něco takového čtete na veřejnosti. A že ty obálky jsou jen z mé zkušenosti čiré peklo úplně vždycky, ať už je obsah jakýkoliv, o tom diskuze vůbec vést nebudeme.

Smolení tohoto článku mě přivedlo na to, že už bych konečně měla udělat pořádný research a vytvořit jakýsi rozcestník historických romancí, které bych doporučila i těm z vás, co se většinu času tváříte jako intelektuálové a na nočním stolku vám leží Malý život nebo Murakami. 

Za poslední cca dva roky jsem přečetla dvě Mornštajnové a Němce od Katalpy a mám z toho docela pachuť. Nejen, že se mi ty romány navzájem pletou, ale zároveň mi příliš neprospěly v už tak náročném období, kterým jsem procházela. Čirou depresi na depresi, koho to může napadnout? Možná když se držíte jiskřičky naděje, že když si přečtete příběh, který je násobně horší než váš, tak zpokorníte a nálož vděčnosti vás přiměje milovat váš život. No nic, zkusila jsem to, ale teď jsem největší propagátor přibarvených dobových dramat a lá Bridgerton, kde se děj nikde nevleče, hraje k tomu naprosto úžasná hudba, hrdinové jsou krásní a vtipní a dočkáme se i vrchovaté porce explicitní erotiky.

Takže nyní jen stručná analýza ještě bez hloubkové researche: k čemu bych Bridgerton přirovnala?

Jsem milovnice rodinných ság. Dnes se v knihomolském světě často vedou diskuze, jestli máte raději single knihy nebo série – já své oblíbené hrdiny nedokážu tak snadno opustit, proto jsem rozhodně pro to druhé. Kdysi dávno jsem se i tady zmiňovala o mé nejoblíbenější knižní sérii, kterou je sága Donovanových od Elizabeth Lowell. (Najdete to v článku z roku 2016 Jak mě dostala La femme Nikita). Je to taková srdcovka, že rereading alespoň jedné z nich si dávám snad každý rok. A vzhledem k tomu, že i na ni jsem myslela v průběhu sledování Bridgertonu, ještě o tom bude řeč.

V některých diskuzích jsem zachytila, že původní knižní předloha se stoupajícím počtem dílů upadá na nápaditosti, což chápu. Moc sourozenců a témata se rychle vyčerpají. Ani Elizabeth Lowell to se všemi sourozenci nedotáhla do konce a zřejmě věděla proč.

Elizabeth Lowell napsala i řadu historických romancí a má je též seřazené v ságách, dvě série se odehrávají na divokém západě a další ve středověkém Skotsku, kde se objevují i magické prvky. Ty americké doporučuji všema deseti – četla jsem je nespočtukrát.

Úplně nejvíc mi ale Bridgerton připomněl historické romance od Meg Cabotové, na které jsem jen úplnou náhodou narazila v knihovně a fakt je potřebuji sehnat i na doma, ale teď to vypadá tak, že budu muset jít jedině do anglických e-booků. Meg Cabotová je za mě velmi vtipná autorka, která umí každou hrdinku sériemi trapasů krásně zlidštit a v rané pubertě mě svým stylem psaní hodně ovlivnila. Schválně kdo z vás taky četl původní sérii Princezniných deníků ještě předtím, než to Disney zfilmoval? Pokud si to chystáte dohledávat – MC tyto knihy napsala pod pseudonymem Patricia Cabot a i já je kdysi objevila náhodou. Doufám, že čas příliš neotupil mé tehdejší dojmy, ale byla jsem z toho nadšená, jak to bylo svižné a vtipné a i milostné scény stojí za to. Už u první série Bridgertonů jsem myslela hlavně na román Výuka lady Caroline a při každém výstupu emancipované Elois se mi vybaví příběh, který už nedokážu dohledat, ale velmi podobně svéhlavá hlavní hrdinka se v něm na začátku přivázala na ulici k lampě na protest proti týrání koní používáním udidel. Jestli jste to někdo četli, tak mi prosím hoďte název!

Na oblíbeném smetišti recenzí se objevuje charakteristika, že Bridgerton je Jane Austenová pro diváky Gossip Girl. Ano a svého času jsem i já milovala Gossip girl a zvlášť druhou sérii jsem prožívala jako do té doby nic. Autorka knižní předlohy Julia Quinn je ohledně vykrádačky ústředního tématu s tajemnou pisatelkou drbů, která se skrývá mezi hlavními postavami, naprosto z obliga, protože své knihy napsala dřív, než vyšel seriál.

A kde v příběhu hledat Jane Austen? Určitě každého napadne dlouhý seznam věcí, počínaje tím, že je to zasazené do plus mínus stejné doby, takže se občas objeví podobné šaty a rekvizity. Já bych ale vyzdvihla něco jiného, co přinesla právě Jane Austen – a to význam tance. Všichni si jistě vzpomínáme na úvodní bál v Pýše a předsudku, kde se Elizabeth snaží zmírnit trapnost chování své matky, a tak přítomných pánům řekne, že podle ní poezie spolehlivě zabíjí milostné city a ona na jejich podporu doporučuje tanec. A chytli se toho tvůrci v mnoha dalších period dramas – vzpomeňte si třeba na tanec Anny Kareniny s Vronským. A najdeme proto logické vysvětlení – ocitáme se v době, kdy bylo naprosto nepřípustné se s opačným pohlavím ocitnout o samotě, všude kolem krouží drbny a gardedámy, takže právě tanec je mnohdy jedinou příležitostí, kdy se mladí lidé mohou navzájem alespoň trochu dotknout a zjistit tak, jestli tam nějaká chemie proběhne nebo ne. A vizuálně to na kameře vypadá krásně a ještě tu máme příležitost se rozpustit ze vší té orchestrální hudby!

“Určitě vyšíváte skvěle! To výšivky mojí sestry vypadají jako bitevní pole!”

Pak se mi líbí takové ty detaily při představování – Jane Austen uměla velmi vtipně vylíčit povahy jednotlivých postav tím, že ke stručné charakteristice připojí nějakou totálně banální informaci o zájmech či kompetencích popisovaného. Tohle Bridgerton přejal ve scénách, kdy matinky a dohazovačky líčí například vyšívací skilly a jiné pro potenciální ženichy velmi podstatné přednosti svých slečen. Třeba hláška lady Danbury k lady Bridgertonové – “Vévoda miluje angreštový koláč!” Eh?

Další románová série, kterou mi Bridgerton připomíná, má velmi blízko k Jane Austen, ale pochází z pera moderní autorky – série Dcery pana Darcyho od Elizabeth Aston. Hned v prvním díle jsou podobně popsané večírky ve stylu uměleckých swingersparty, jaké jsme viděli v první sérii, a ještě několik podobností. O Dcerách pana Darcyho jsem docela nedávno z útrob konceptů vylovila článek a vyhodila ho na světlo zde.

A co se týče obsahu hlavních zápletek, na tom se do dnešních dob nic nemění:

Příběhy, ve kterých se nám do sebe hlavní hrdinové většinou okamžitě zamilují a prakticky jim nic vážného nestojí v cestě, je potřeba něčím zkomplikovat a na to se téměř vždy hodí trauma z dětství (minimálně v prvních dvou sériích). A když nemáme trauma z dětství, musíme složitě hledat sami sebe (nadcházející třetí série) a úplně pro všechny bez výjimky platí, že neumíme navzájem komunikovat, a tak si všechny problémy vyrobíme sami. Replikovatelné na kteroukoliv dobu.

Tady bych jen zmínila docela první rozdíl mezi knihami a seriálem. Zatím jsem z osmidílné série četla tři kusy (v úplně logickém pořadí 2, 1 a 4) a všimla jsem si toho, že každý pár se dá poměrně rychle dokupy, tak do poloviny knihy proběhne svatba a ve zbytku už se řeší právě ta traumátka nebo komunikační problémy. Zatímco v seriálu se dal ohromný prostor i vedlejším postavám a ono “dání se dokupy” (nějaký tip na lepší překlad výrazu match-making?) je většinou ústředním tématem a vyvrcholením jednotlivých příběhů.

První sérii jsem viděla asi před dvěma lety a velmi se mi to líbilo: jásala jsem tehdy, že konečně někdo věnoval peníze a čas takovému projektu, kterých si myslím, že by mělo být mnohem víc, protože nás milovnic period dramas je velká hromada a dosud na nás nikdo nemyslel, protože se dokola natáčí jen tatáž klasika, která ale prozatím žádný super čerstvý vítr nechytila. Souběžně s Bridgertonem jsem si dala nejnovější zpracování Persuasion (též na Netflixu) s Dakotou Johnson v roli Anny a podle traileru jsem se těšila právě na neotřelé pojetí. Bohužel to bylo velký špatný a bylo mi u toho tak trochu trapně – sice ne tolik jako kdysi dávno u Lost in Austen, ale blížilo se to.

Ale kupodivu, po zhlédnutí první série Bridgertonu šel můj život dál a já do pár týdnů zapomněla. Tak jak by to asi u běžných smrtelníků se sledováním seriálů mělo být…

A přihodilo se to až letos…

Na konci února, když jsem se chystala na služební cestu, přišel ten osudový okamžik. Asi po sto letech mě napadlo si stáhnout něco na koukání do vlaku. A tak došlo na druhou řadu Bridgertonu a můj život už zřejmě nikdy nebude takový jako dřív. Je snad dostatečně výmluvné, že jsem se ve tři ráno na hotelu v Berlíně rozhodovala, jestli ještě dám zbývající dva díly a nepůjdu vůbec spát (protože budík na půl šestou), nebo se od toho nějak násilím odtrhnu a vydržím to až do cesty domů!

Proč se mi to nestalo už s jedničkou je asi nasnadě – příliš mě nenadchla hlavní hrdinka Daphne, a tak mi na jejím osudu až tolik nezáleželo. Když se však ve dvojce objevila na scéně Kate, byl to úplný zásah. Za mě neskutečně nádherná, charismatická Šehrezáda se zajímavým charakterem. A ten glow-up, který provedli s hlavním hrdinou Anthonym byl taky neskutečný. V první řadě to byl ten nejprotivnější nejstarší bratr, který všechny komanduje a přitom nezvládá svůj vlastní život. A ty vlasy a pejzy! Nemůžu si pomoct, ale když jsem ho viděla, okamžitě mi naskočil José Armando a kdo jste zažil devadesátky, tak asi víte. Ta podoba tam je neuvěřitelná! A to jak umí ti nejstarší bratři prudit, to je opět krásná linka zpět k mým oblíbeným Donovanovým…

Hanka z Youtube kanálu Všechny moje stránky ve své srovnávačce kniha versus seriál velice vtipně volá ombudsmanovi pro sexuální frustraci a čílí se, že se oproti první sérii “spárování” hlavních hrdinů natahovalo až do sedmého dílu, než se konečně něco odehrálo. Tomu jsem se opravdu zasmála, protože ano, bylo to nervydrásající, ale na mě to fungovalo perfektně, to napětí mi tam sedělo a těch sedm hodin se klidně dalo zvládnout. Já mám totiž v minulosti za sebou fantasmagorické šílenství se seriálem Brutální Nikita a jestli mi chce někdo vykládat něco o sexuální frustraci, tak si to dejte. Všech pět řad s průměrem 20 dílů – to je dohromady SEDMDESÁT HODIN frustrace, jakou jsem nikdy nezažila, a nejhorší na tom je, že toho uspokojení se tam ani nedočkáte! Takže to možná na vysvětlenou, proč zrovna tenhle aspekt ve dvojce absolutně nespatřuju jako závadu.

Do premiéry trojky nám ještě pár týdnů zbývá, takže kromě fandomu na tiktoku mám ještě rozkoukanou Královnu Charlottu, která je boží od první minuty a vřele doporučuji. A taky si ji tak trochu šetřím 🙂

Tak co, uvidíme se 16. května na značce? Já snad do té doby posdílím ještě pár myšlenek, protože je toho tolik co probrat a jsem zvědavá, co vy na to!