Gone with the Wind

Těžko tomu uvěřit, ale do minulého týdne jsem neviděla film Gone with Wind alias Jih proti severu. Tušila jsem, že je to o z českého názvu patrné občanské válce v USA, že je to super staré a super dlouhé. A také jsem věděla, že se hlavní hrdinka jmenuje Scarlett O´Hara a v příběhu brání svou rodnou půdu.
A to bylo všechno.
Co je hlavní zápletkou, jak se jmenují další postavy (včetně hlavního mužského hrdiny) či jak to skončí, to všechno byl pro mě velký tajem.
Což samozřejmě beru jako úžasné, protože u kolika takto profláklých kusech se vám to zadaří? Výsledek byl, že jsem napjatě sledovala celý film téměř bez dechu a ty tři a půl hodiny utekly jako nic.

A musím říct, že to mezi zásadní filmové počiny (a předpokládám, že i literární – nebojte, knihu už sháním!) zaslouženě patří. Jako mě před pár lety uhranula a nepustila Jana Eyrová, tak teď se mi stalo totéž i se Scarlett.
A vlastně to přišlo i ve správný čas, protože před pár lety bych podobný příběh asi úplně nedocenila.

Vysvětlím vzápětí proč, ale dopředu upozorňuji, že kdo film (či knihu) nezná a rád by tento rest někdy v budoucnu napravil a přitom chtěl mít stejně panenský zážitek jako já, tak ať tento můj spisek nečte dál, protože budu spoilerovat.
To je taková pekelnost recenzí – měly by se dělit na dvě skupiny a každá by měla mít jiné označení – jedna může sloužila jako reklama, která má nalákat diváky / čtenáře, a druhá by sdružovala spiklence, kteří už vědí & znají a chtějí se v díle pitvat. Třeba já recenze čtu zásadně až po shlédnutí / přečtení. Nač si dopředu kazit radost nebo nechtěně předjímat.

O tomto díle se stále mluví jako o nejúspěšnějším filmu všech dob, což někteří kvitují a jiní nechápou, kdo takhle hanebně manipuluje filmovými žebříčky. (Jen uživatelé ČSFD jsou jinde… Film má sice 84%, ale nedostal se ani do první třístovky.)
Já se zařazení mezi špičky filmové tvorby nedivím, podle mě tam právem patří.

Nejsem žádný extrémní nostalgik, abych něčemu připisovala body za stáří, takže za mě rok výroby 1939 není žádným hodnotícím ukazatelem. Naopak, filmů, kterým zub času uškodil, je mnohonásobně více, než těch, kterým přidal na zajímavosti. I když úžas ve mě rok výroby stejně vzbuzuje, když si vezmete, kdy až se začaly regulérně objevovat barevné filmy a jakou kvalitu měly záběry z tehdejší doby například z Československa a Protektorátu…
V čem podle mě tedy tkví tajemství úspěchu?
V tom, že se lidé z hlediska oblib milostných příběhů dělí na dvě sorty: romantiky a realisty. A v tomto díle si přijdou na své obě skupiny. Realista je šťastný, že mrcha dostala, co si zasloužila, a romantik zase zaplesá jindy, protože o své dávky cukříku rozhodně nepřijde. 

Takže, kdo příběh znáte – pojďte do něj se mnou.
O Scarlett jsem si myslela, že je to klasická hrdinka, neblaze zmítaná osudem, nad kterým díky určitým skvělým vlastnostem zvítězí. Haha. Ve skutečnosti nyní snadné ji definovat, protože ze začátku se chová jako rozmazlený spratek, pak si projde peklem, vy čekáte na tu její úžasnou proměnu v nového, lepšího člověka: čekáte, čekáte, sem tam nějaký záblesk přijde a nakonec – po překonání trablů je tím rozmazleným spratkem znovu. Nechápete její pohnutky, máte chuť ji profackovat, ale stejně jí musíte držet palce.
První polovina filmu je naprosto úžasná. Má to spád, příběh letí kupředu a vy nervama cupujete deku. Válka, zmar, napětí. Scéna, ve které Scarlett běží na nádraží, aby našla lékaře pro svoji rodící kamarádku, a kolem leží stovky a stovky umírajících a zraněných, kterým nemá kdo pomoci, a ona se toho doktora stejně dožaduje, mi úplně vzala dech.

Jedna z mých oblíbených hlášek:

Proti tomu druhá polovina začala postupně zpomalovat, i když čas vyprávění běžel až zbytečně rychle. Uběhlo až moc let, které Scarlett strávila s Rhettem a přitom stáli pořád na místě. Myslím si, že se z dětinské lásky k Ashleymu měla vzpamatovat mnohem dřív. Pár dní po filmu jsem ještě shlédla volné čtyřdílné pokračování s názvem Scarlett a když to shrnu dohromady, tak hlavní hrdinové se vždy tak jednou za pět let sblížili, aby se hned zase rozdělili. Což příběhu údajné velké lásky způsobuje trhliny. Možná, že minulé časy těmto dlouhým odloučením nedávaly žádnou důležitost, protože odcestovat k příbuzným nebo odjet na skok z Ameriky do Evropy bylo náročnou záležitostí minimálně na půl roku, ale mě to nesedělo. Ale kdybych měla vymyslet moment, kdy se příběh mohl zvrátit a odehrát jinak, tak to nelze zařídit bez toho, abyste nepřišli o ty realistické diváky 🙂 Naštěstí románů s podobnou zápletkou, kde to dopadne dobře, je celá řada, a tomuhle dílu to musíte odpustit :))

Seriálové pokračování bylo o dost slabší, ale to jsem očekávala. Herečka, která hrála Scarlett mi bohužel nebyla tak sympatická a často mě nechtěně rozesmíval její šmoulinkový hlásek (neuvěřitelně mi ale připomínala Teri Hatcher v roli Lois Lane!). Timothy Dalton je můj velký oblíbenec (můj nej James Bond, pan Rochester i Caesar!), ale tady hrál druhé housle a kromě několika úsměvů se moc neukázal. Největší odměnou seriálu byl pro mě až téměř závěrečný dialog – “Once you told me heaven help the man who ever really loves you.” – “So heaven help me!”. Kvůli tomu stálo za to obětovat těch šest hodin sledování! 🙂

Remaky a inspirace?

U řady filmů i knih si řeknete “a jéje, ten příběh už v podobné modifikaci znám…” . Kolik ale znáte okopírovaných či lehce inspirovaných verzí, které vycházejí z tohoto příběhu? U Jihu proti severu jsem nejdřív byla v údivu, že tenhle příběh, který má být tak kultovní, vůbec neznám. Nevím o tom, že by byl použit do dalšího příběhu, byl zremakeován, převeden do moderní podoby, prostě nic. To si na to zatím nikdo netroufl? Vždyť Pýcha a předsudek nebo Jana Eyrová už vyšly tolikrát a určitě ne naposled…
A pak mi došlo, že ale znám jeden příběh se stejnými charaktery… Nebo minimálně já ten pocit mám, že to jsou oni.
Scarlett a Rhett v moderní verzi jsou Blair a Chuck z Gossip Girl!
Zkoušela jsem trochu googlit a pátrat (a výsledek byl, že jsem zabila hodinu na youtube shlížením oblíbených scén po třistaosmdesátédeváté!), ale zdá se, že tvůrci ani fanoušci to nepostřehli.
Možná je to tedy jen můj osobní dojem.
Každopádně – sdílíte ho, kdo znáte? 🙂 

Těším se na diskuzi!

Poděl se o článek na Facebooku