Je suis Charlie

Kromě kauzy ústeckého činoheráku (zde, zde a zde) jsem se tu zatím k politice (ani žádnému jinému vážnému tématu) nikdy nevyjadřovala. Ač se snažím dění sledovat, nahlédnout na ně z různých stran a pak se snažím si udělat něco jako vlastní názor, většinou se k ničemu nevyjádřím. Nebo se nevyjádřím včas.

Vlastně jako teď, protože tento komentář jsem začala sepisovat již minulý týden.

Když na mě v den masakru redakce časopisu Charlie Hebdo na facebooku vykoukl komentář Erika Taberyho jako má první registrace této události, okamžitě jsem zbystřila, že se děje vážného. Úplně mi přeběhl mráz po zádech, protože jsem si uvědomila, že tohle není jen další zhovadilost, kterých se lidé v současném světě dopouští.
Teď jsme skutečně válce na dosah.
Blíž, než si myslíme, protože se to stalo nedaleko nás, v oblíbeném městě. A obětmi byli lidé, kteří ani neválčili, neprodávali zbraně, ani nekupčili s lidskými životy. Byli to lidé, kteří si nejvíc cenili toho, co možná i nevědomky většina z nás na životě v západní Evropě miluje: svobodu – osobní i slova.

Další články a komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat a já jsem si uvědomila to nejpodstatnější: i když se hromada inteligentních lidí pokouší zachovat chladnou hlavu a celý problém si citlivě promyslet, stejně bude mít hlavní slovo vyburcovaná stádní masa naplněná nenávistí, která bude volat po pomstě a zahrne do toho islám obecně…

Mezitím se začaly vynořovat další články, další komentáře, další diskuze a hlavně se posunulo vpřed i dění.
A problémy se začaly nabalovat. Třeba úvahy, že se jedná o politickou blamáž.
Konspirační teorie se rozjely na plné obrátky…

V tu chvíli jsem články přestala číst a dělám to tak u dlouhodobějších kauz vlastně často. Nečtu sice články, ale dál registruju alespoň titulky. Čtu komentáře svých facebookových přátel a zjišťuji, že už mám lidi odhadnuté. Ono to přitom není tak složité: kdo hlásá, jak by všechny muslimy vyhnal z Evropy (v tom lepším případě), ten se většinou v podobném duchu vyjadřuje ke všem společenským jevům: někdy kope do cikánů, jindy do zkorumpovaných politiků.

Prakticky nejvýstižnějším se mi jeví následující citát:

Geniální totiž je, že si do něj můžete dosadit jakoukoliv sociální skupinu/věc/jev. A proto se také nyní začal hojně šíři i s islámskou modifikací.
Nenávist na světě bude, dokud ji v sobě lidé budou chtít pěstovat.
I já jsem se často zbytečně nahlas/důrazně/hystericky vyjadřovala k věcem, u kterých nyní po chvilce pitvání zjišťuji, že se mě vlastně nijak nedotýkaly a především neexistoval žádný důvod, proč by mě měly natolik emočně burcovat. (Pozor, nemluvím zde o přihlížení k bezpráví či k ničení přírody!) Člověk se je jen snaží v danou chvíli využít jako zástup pro své vlastní problémy.
V souvislosti s tím se mi vybavuje myšlenka, že většina lidí není od přírody zlá. Zlý člověk, pokud nemá organickou či psychologickou poruchu, je jen nešťastný, ať už se to rozvinulo traumatem v dětství, frustrací, nedostatečným sebevědomím či čímkoliv jiným. Psychologie by na toto téma mohla mluvit věčně.

Cítím ale přeci jen náznak naděje, protože těch smířlivých cest, vedených výzvou k toleranci, kolem sebe vidím nejvíce. A ne, nechci si myslet, že je to je proto, že mám většinu přátel natolik inteligentních a sleduji názory jen vysoce inteligentních osobností. Chci věřit, že je nás taková drtivá většina i ve světě mimo mé sociální sítě.   

A věc, která mě momentálně dojala totálně nejvíc: komiksové zpracování Lennonovy písně Imagine.

Případně odkaz na “papírovou” verzi zde
Dojal mě, protože ukázal, že cesta existuje a můžeme po ní jít se spoustou skvělých lidí.

Hnutí hippies vzniklo v reakci na nesmyslnou válku ve Vietnamu. Pojďme i my vyjádřit svůj nesouhlas s násilím, netolerancí, ale také manipulací, zvláště tou mediální.
Buďme pro používání vlastního mozku!

Poděl se o článek na Facebooku