Jediné, co přetrvává, je změna!

Tohle heslo jsem poprvé viděla při své několikaleté brigošce v Nanu Nana, tehdy mi to moc smysl nedávalo, protože neustálé předělávání komínů zboží a regálů s příšerně těžkými policemi opravdu nepatřilo mezi mé oblíbené činnosti. Navíc jsem prostě konzerva uvyklá na to své – což dokazuje třeba plocha mého monitoru, kde mám fotku rozkvetlé třešně už od předloňského jara. Mám problém i se zařízením svého pokojíku, kde se nedokážu oprostit od uspořádání, které jsem mu vtiskla na začátku. Dokážu vymyslet zařízení pokoje, když výrazně obměním nábytek nebo přijdu do úplně prázdného prostoru – ale pracovat již s jednou zařízeným?
To je ale jen malá odbočka, která vlastně nebyla v plánu 🙂

obložní úkaz v Aši…

Docela dlouho jsem se odmlčela v postupu mých plánů (nebo jsem se alespoň trochu snažila mlžit) – znáte takový ten strach ze zakřiknutí? Mlžit ale vůbec neumím a vlastně jsem obecně taková slepičí řiťka, takže většinou řeknu všechno hned.
Nutkání ke změnám většího či menšího rázu mě pudí v celkem pravidelných cyklech, asi tak co dva roky, ale to nejnovější dosud považuji za největší.

Poslední cca tři měsíce čtu hodně motivační literaturu – knížky, blogy, články. Některým se směju, jiné beru celkem vážně, ale celkově se ze všech snažím něco užitečného vytěžit. Často je to těžký, protože takový ten americký sluníčkový balast a lá reklamní vymejvačka většinu rozumně uvažujích lidí dokáže tak otrávit, že knížku odloží – teď mluvím třeba o knihách nejprofláklejší motivační autorky Rhondy Byrne – viz diskuze zde.
Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst motivační literaturu, sepisovat si velké a malé “to do” listy a malovat si tabulky a grafy svých velkých i menších cílů a pokroků, tak bych se asi od srdce zasmála.
Znala jsem holčinu, která měla svou knihovnu plnou takových knížek, a to ve mně zaselo první pochybnosti o jejich funkčnosti, protože jsem u ní nikdy nezaznamenala žádný posun.
Ale to, že přečtení knížky samotnou změnu v životě nezaručí, to jistě znáte sami: i když si při čtení říkáte, jak to na vás sedí a jak vám to konečně otevřelo oči, stejně ze zajetých kolejí nevybočíte.

Základní mantra všech těchhle textů je totiž toto: musíte vystoupit ze své komfortní zóny a to bude bolet.
A taky že jo.
Rádi si vyslechneme příběhy těch, kteří to dokázali a splnili si své sny, jenže jsme zároveň experti na výmluvy, proč zrovna nám něco nejde.
Máme takovou a makovou rodinu / přítele / dluhy / náturu / fóbie / doplňte dle libosti.
Sedíte na skvělém fleku a při dnešní nouzi o práci na něm chcete sedět ještě nějakou chvíli. Nebo při nejmenším do doby než splatíte půjčku na auto. Nebo aspoň kontokorent. Ledničku, na kterou vám půjčili vaši. Než si vyděláte na nový notebook, bez kterého se nehnete. Nebo raději počkáte do mateřské…? To se pak přece vyřeší samo!
Máte pronajatý hezký byt za rozumnou cenu a sehnat ho dalo fušku. A zase stěhovat všechny ty krámy?
A co ještě odjet někam do zahraničí? Nehrozí, anžto přítel, práce a byt současně! Můžete si jen potajmu fňukat, že vás to nenapadlo v jednadvaceti, kdy jste se v červnu stěhovali z kolejního pokojíčku s jednou krosnou, protože vaše výbava čítala jeden kastrůlek a talíř z plastiku.

A není ani od věci si trošku rozvzpomenout, co jsem si myslela já před pár roky – třeba v pětadvaceti!

Takže co se teď děje?
Rozhodla jsem se pro radikální změnu a rozhodila sítě a plány do několika front. A stále nekončím, nové nápady přicházejí stále. Už jen osm měsíců a skončí moje ústecká etapa – ta, o které jsem si před dvěma lety myslela, že už snad bude neměnná.
Těch osm měsíců ale nebude vůbec jednoduchých, protože jsem si naložila spoustu úkolů, aby půda pro nový život byla co nejlépe udusaná.

Bude například potřeba naučit se pořádně německy. Ale pořádně!