Květen

Květen už je v trapu nějaký ten týden, ale dříve nebyla úplně ta správná energie něco sepisovat. Mám pocit, že mám veškeré fotky porůznu rozkutálené a že už vlastně nedokážu dát pořádně do kupy, co se dělo… Ale protože mám tahle shrnutí ráda, zapálím mozkové závity na maximum a pokusím se to polepit.
A ani tentokrát nebudu kazit tradici a začneme opět mým instagramovým účtem @eponinezascherlandu 🙂

Jak se tak dívám zpětně na shrnutí dubna, vidím, že jsem zapomněla na komentář mé osoby v šermířském obleku! Opomenuto to bylo tak nějak schválně, protože jsem čekala na fotky od našeho dvorního rektorátního fotografa Pepy, ale protože se ve fotkách ze všech akcí totálně topí, nebylo to vůbec nic jednoduchého.

Do šermířského jsem se navlékla v rámci skvělé akce Sportovní den rektora. Za krutovlády toho předchozího se nic takového nedělo, ale současný rektor jakožto aktivní sportovec tuto kdysi tradiční akci rád obnovil. Vypadalo to tak, že se ze všech fakult a za rektorát postavily týmy, které spolu soupeřily ve volejbalu a futsalu (nevím, jestli se to může ještě nazývat futsal, když se to hrálo venku? Ale co já tomu rozumim!). A mimo tento hlavní program si kdokoliv mohl vyzkoušet některé z řady sportů, které se vyučují na katedře tělesné výchovy. Když jsem v nabídce viděla šerm, tak jsem tomu nemohla odolat, protože kdo ví, jestli se mi ještě naskytne taková příležitost? 🙂
A byl to super zážitek.

V ochranném obleku bylo dost vedro, navíc byl trošku problém sehnat všechny jeho části v mé velikosti, a jakožto levák jsem si to zkomplikovala ještě víc, takže mi museli navléct vrchni kabátek naruby, abych neměla zapínání na straně, kde držím kord.
Největším překvapením pro mě bylo, že kord je kabelem připojen na elektrickou šnůru, která vám prochází skrz rukáv a vzadu nad zadkem vychází ven. Je to proto, že se tím registrují zásahy a při úspěšném bodnutí do soupeře se vám rozsvítí bod na krabici vedle bojiště. Přišlo mi to dost předpotopní, vzhledem k tomu jak daleko jsou dnes veškeré bezdrátové technologie… O pár týdnů později jsem měla šanci se o tom pobavit přímo s šermířským instruktorem a prý již dnes bezdrátová technologie existuje a při úspěšném zásahu se vám rozsvítí přilba! :))
Jako druhý sport jsem si poprvé vyzkoušela vylézt na horolezeckou stěnu. Byla to makačka a napoprvé jsem měla dost hrůzu z té výšky, ale nakonec se mi to zalíbilo také a hodlám to v budoucnu rozhodně znovu prubnout.

A jedna bonusová 🙂

Fotka z prvního máje dokládá jediné – v Ústí, v Praze a dalších městech si zamilované párečky mohly vybírat z trilionu rozkvetlých stromů.
V Aši ještě nekvetl jediný!

Se Zeleným dědkem jsme v rámci kampaně Ukliďme svět strávili jedno sobotní dopoledne sbíráním bordelu z lesíka okolo ašského předměstí, kde se nachází celkem nedávno revitalizovaný park se shlukem rybníků. Bylo to jedno z prvních opravdu krásně teplých dopolední, kdy už jaro vybouchlo naplno!
A pro mě to byla první příležitost vytáhout do akce své první vlastní montérky! Že dospělost pro ženu začíná prvními černými lodičkami? Pche! Montérky jsou to!

Pak se taky lehce konferencovalo!
Se spolužačkou Hankou jsme vyrazily na doktorandskou konferenci do Plzně, kam jsem se hrozně těšila, protože jsem tam chvíli žila a pracovala – už to bude čtyři roky? Ani nevím, každopádně jsem od té doby neměla příležitost tam zajet. Cesta ale nic moc, po sto letech jsem jela vlakem do Prahy, na Černém mostě jsem jako bloud hledala proklaté KFC, kde jsme měly sraz s Hankou, a pak pekelně zasekaná dálnice z Prahy do Plzně… Na konferenci jsme tedy dojely s mírným zpožděním a navíc pršelo a foukalo a my byly vyletněné, protože jsme něco takového vůbec nečekaly 🙂
Akce ale super, poznala jsem další historické nadšence, a když jsme po skončení seděli na obědě U Salzmannů, povolila o dost i ta škrobená atmosféra, na kterou si někteří ve vysokoškoském prostředí rádi hrají.
Od téhle akce jsem si slibovala, že poznám lidi z jiných škol, a třeba tam bude někdo, kdo se věnuje stejnému tématu a protože víc hlav víc ví, tak třeba můžeme spojit síly a doporučovat si navzájem postupy, knížky, materiály. A přesně tak to bylo! Navíc tam byla velká koncentrace fanoušků malých pivovarů, takže případné další srazy vůbec nebudou jednostranné!

Druhá konference proběhla na domácí půdě – v ústeckém muzeu a jednalo se o jednu z těch kultovních. Téma totiž bylo Orosené dějiny a odkazovalo na na první pivní konferenci, která se konala před deseti lety a měla neskutečný úspěch (to jsem na UJEPu ještě nebyla, bohužel). Kvůli práci jsem se účastnila jen společenského večera, ale i tak to bylo fajn, hlavně díky přítomnosti paní sládkové a jejích produktů z novému minipivovaru Monopol v Teplicích, který sice funguje teprve chvíli, ale už teď sbírá jednu cenu za druhou.
Více o této konferenci již ale krásně napsali jiní, takže pro zajímavost třeba článek jednoho z účastníků Michala Horáčka (a také již nyní nejnovějšího člena Collegia Cibia) zde.

Ale první pivo, které jsme si se Stáňou daly, byl Falkenštejn z Krásné Lípy (moje vlastní návštěva popsána zde), a ten je taky skvělý 🙂

V mezičase večeře v Bonvivánovi…

Neodpustím si várku přírodních krás…

A slaný dort z dědových sedmdesátin, kde jsme se po dlouhé době sešli se všemi sestřenicemi a bylo to překvapivě moc příjemné odpoledne.

Tady jedno mimoňské výtahové selfíčko – musela jsem reklamovat své žluté Happy Plugsy a v mezičase, než jsem si koupila nové, jsem byla odkázaná na svá stará masivní sluchátka. Zvuk byl ale super, to se musí nechat. Že jsem vypadala jak tydýt, to už je jiný příběh.
Nejvtipnější bylo, kdy jsem si jednoho rána vyrazila v novém klobouku (úlovek ze slev v C&A, viz fotka z instagramu:)) a až ve výtahu mi došlo, že je pod něj nestrčím… Potřeba hudby ale zvítězila, takže na hlavě skončila sluchadla a klobouk v ruce…

A tím tematicky přecházíme k hudební vložce!

Hudební zážitky

Samozřejmě mě nepustily oblíbenosti minulých měsíců a Lenny mi hrála každé ráno před odchodem do práce…
Teď však s mou obsesí Nikitou přišel zase nový impulz. O jejím soundtracku už jsem pěla ódy minimálně dvakrát, ale to prostě není dost! A dokonce jsou ty soundracky dva!
První, složený z různých interpretů, a mezi nimi jsou tři zásadní dokonalosti:
Depeche Mode – Love Thieves. Boží začátek, husina a úžasné kytarové sólo v druhé polovině. Morcheeba – Love and Fear
Enigma – Behind the Invisible
No a druhý soundtrack je instrumentální. Především klavírní. Jak mi tohle mohlo předtím uniknout a jakto, že jsem neznala Seana Calleryho?
Jsem schopná si to pouštět i 6x za sebou!

A poslední nová závislost – jazykový kurz Duo Lingo

Od chvíle, co jsem začala řešit svoje zahraniční studium, jsem držela v paměti úkol, že bych měla začít nějak soustavně oprašovat svoji němčinu. Několik pokusných vět s jedním erasmákem, kterého letos máme na germanistice, mě totiž značně vyděsilo – přeci jen čtyři roky intenzivního užívání angličtiny si vybraly svou daň a já nedokážu dát dohromady německou větu bez toho, aby mi do toho skočilo nějaké anglické slovíčko. Kdo se snažíte být multilingvní – máte to taky tak? Nebo máte nějaký trik, jak dokonale přepnout do daného jazykového módu, aniž by tam skákal jiný?
A hlavně – moje němčina nebyla nikdy nějak skvělá, rozhodně ne na takové úrovni, abych v ní psala delší texty, natož odborné.
K Duo Lingu jsem přišla úplnou náhodou – řekla nám o něm v práci naše pomvědka, která studuje angličtinu, a nám se na tom líbila myšlenka, že vám to každý den pošle upozornění a vy musíte splnit určitý počet bodů, který si nastavíte. Pět nebo deset minut přece nikdy nikoho nezabilo! Pár týdnů jsem to odkládala, protože  dělat pravidelně byť jen pětiminutovou věc mi někdy připadá jako holá nemožnost, ale nakonec jsem se odhodlala a už v tom plně lítám! V češtině je zatím dostupná jenom výuka angličtiny, takže na němčinu jsem musela jít jinak – z angličtiny. Což je super, protože se tak vlastně učím dva jazyky naráz. Ze začátku to bylo super easy, ale teď už se začínám zasekávat a budu muset procvičovat. A občas narazím na jevy, které ovládám lépe v němčině než v anglině, nad čímž celkem žasnu.
Hodně mě zaujaly i samotné použité věty – některé totiž nejsou úplně obvyklé (rozsekalo mě třeba “Dítě jí hmyz.”) a v tom je kouzlo, protože pokud už jazyk celkem ovládáte a jste i dobrý čtenář, často si vystačíte s několika slovíčky a zbytek věty uhádnete. To tady ale nejde, takže se nová slovíčka doopravdy učíte.
Pokud přemýšlíte o tom, že by se vám pravbidelné procvičování jazka hodilo, můžu tohle všema deseti doporučit! A jestli se přidáte, klidně můžeme nazvájem sledovat své pokroky – najdete mě pod přezdívkou Eponine88 🙂

Určitě jsem zapomněla na spoustu jiných věcí, ale s tím se už budu muset vyrovnat 🙂
Krásný víkend všem!