Podzimní kultivace ducha a dozvuky výročí revoluce
Minulý víkend se o mě začal pokoušet nějaký bacil, takže jsem vyrazila do boje čajem s mega porcemi zázvoru a citronu. Zdá se, že jsem v tom byla úspěšná, ale za cenu zázvorem spálených útrob a rozcitlivělých zubů… A velmi mohu doporučit kombinaci pozůstatku zázvorové chuti v ústech se zeleným Elmexem. Nádherná chemická reakce.
Do Vánoc zbývá přesně měsíc. To mi asociuje film Love Actually, takže ho možná ho zařadím do víkendového programu.
Prakticky se na filmy moc nedívám. Mám jich postahovaných spousty, stahuji je ve velkém především v momentech, kdy mám záchvat zodpovědnosti, touhy po poznání a pocitu, že bych měla všechny ty “kvalitní kulty” vidět a včera bylo pozdě.
Podzim je k tomu ideální, počasím jsem udondaná adekvátně, takže po příchodu z práce většinou zapadám s horkým čajem pod deku a odpočívám. Nahrávají mi k tomu i časopisy, které čtu, protože jsou plné článků s radami, jak se nemáme násilím bránit podzimní únavě, jak je to přeci v přírodě dokonale nastavené a nemáme jít proti tomu. Máme zvolnit a odpočívat! Takže si nic nevyčítám a odpočívám 🙂
Minulý víkend jsem si pustila film Great Gatsby. A rozhodně nelituji, i když jsem možná čekala té parády a lesku ještě o něco víc. Výhodou taky bylo, že jsem ze školy neznala obsah knihy (což se nedá říct o 95% povinné literatury), takže byl pro mě příběh a zvlášť konec překvapením (měla jsem nevím proč ze středoškolské literky matný pocit, že to mělo končit dobře).
Jinak ale zůstávám dost věrná svému zvyku číst a sledovat raději svá oblíbená díla pořád dokola, než zkoušet něco nového.
Takže zase čtu Janu Eyrovou. I když ale po letech! Je to minimálně pět let, co jsem ji četla naposledy! Takže jako když najdu 🙂
Jo a dala jsem si k ní portské. Lahoda!
V pracovním týdnu patřila má odpolední odpočívání anglickému dílu North and South. Má to čtyři díly, takže čas vyplněný beze zbytku 🙂 (a trochu mi to připomnělo, že bych mohla Ježíškovi napsat o zbývající knihy, protože knižně mám zatím jen jeden díl ze tří).
Mé marnivé já: zkusila jsem si poprvé v životě namalovat obočí. No, ohlas to nemělo 🙂
A asi celkově vypadám jako černobílý šašek. Měla bych se vrátit ke svým barvičkám.
Jinak se snažím dodržovat své předsevzetí, že i když je to v týdnu fičák, stihnu alespoň jednu kulturní akci. Někdy je to fakt těžký si vybrat, protože je toho hodně – na FB mi chodí snad denně pozvánky na různé vernisáže a spousta z nich zní fakt zajímavě. Jenže mě nebaví na takové akce chodit sama a málokdy někoho ukecám, ať jde se mnou.
Proto jsou sázkou na jistotu všechny akce Café Maxu, protože tam prostě cítím takovou tu “základnu”.
Tématy číslo jedna posledních týdnů jsou samozřejmě Miloš Ovarová Hlava a 25. výročí Sametové revoluce. Oboje sleduji jen z povzdálí, články k tématu většinou jen rozbalím, ale detailně nečtu. Cítím prostě, že se tím nechci zabývat. Nepustila jsem si ani ten Milošův osudný pořad z Lán. Nehnala jsem se do Prahy demonstrovat, i když při 20. výročí jsem byla. A hrdě jsem si tehdy připnula na bundu trikolóru.
Důkaz naleznete na archivní fotografii:
A i tehdy se tam haněl prezident:
Nemůžu říct, že bych způsob oslavy 25. výročí s ostatními sdílela. Mám pocit, že za celou revolucí je něco víc, že v ní bylo něco jinak, než jen touha mladých lidí po svobodě, že to bylo někde v pozadí připravované už delší dobu, a ač jsem vždycky byla velká zastáňkyně Havla, už mi tak dokonalý nepřijde a rozhodně nesouhlasím s krokem nového vedení ústeckého magistrátu, když sundalo ze všech místností fotku Zemana a nahradilo ji právě Havlem. Sundání Miloše neodsuzuji, ale s tím Havlem už bych se tam tak nehrnula.
Proto jsem si řekla, že navštívím jednu jedinou přednášku o Sametové revoluci, udělám si pro sebe nějaký závěr a to mi k oslavě 25. výročí stačí.
Přednášku vedl Honza Civín, provozovatel Café Maxu a zároveň politolog, který se Sametovou revolucí zabýval dokonce i ve své nedokončené disertaci. Zjistila jsem, jak málo o ní vlastně vím. Ve škole na ni nikdy nějak nedošlo a hlavně to asi spoustě lidí přišlo zbytečné, protože se přeci kde koho můžete zeptat, jak to bylo – rodičů, učitelů, známých…
Na přednášce se sešla různá plejáda – Honza zažil revoluci ve třinácti, kamarádka Markéta v šesti, Eva zrovna nastupovala do první práce. Diskutovali jsme, jak to vnímali oni, jak jejich rodiče a prarodiče. Že Havla spousta lidí vůbec neznala. Že u nás na severu bylo spouštěčem k demonstraci špatné životní prostředí víc než cokoli jiného.
A to mě přivedlo na úvahu, kdy se vlastně člověk začne považovat za pamětníka? Je to těch třeba zrovna akutálních 25 let od události? Není člověk pamětníkem třeba hned rok poté? Nebo v tu chvíli ještě takovou událost nepovažuje za “historickou” – nepotřebuje získat s časem nějaký odstup, aby mohl hodnotit?
