Podzimní střípky I.

Už jen týden a skončí mé diplomkové trápení.
Pokaždé, když si dovolím v myšlenkách utéct k plánům, co všechno bude, až s diplomkou skoncuji, tak fantazie nabere šílené obrátky a naskakuje mi jeden obraz za druhým: jak čtu zachumlaná v dece všechny ty skvělé romány, které se mi vrší na nočním stolku, jak běhám v parku mezi spadaným listím a opět se po několika měsících potím ve fitku, jak experimentuji v kuchyni, kreslím si obrázky, redesignuji blog, jezdím na výlety, můžu si v klídku dovolit zabít celý den hledáním jedné konkrétní věci na internetu, konečně dokončím recenze na tři knihy, které jsem přečetla v létě, a doufám, že je stihnu dokončit dříve, než ty knihy budu muset přečíst znovu, abych vůbec dala dohromady, o čem byly…

Střih!

Těmto hanebným myšlenkám povoluji jen deset sekund a pak je nemilosrdně utnu. Na snění teď opravdu není čas.
Zvláštní je, že jsem stále ještě klidná a i když vím, že mi chybí ještě celých 30 stránek textu!!!, tak mám pořád takovou tu nejasnou předtuchu, že to nějak dopadne a to “nějak” neznačí nic fatálního. A když už propadnu nějakému chvilkovému amoku, tak o tom stačí s někým krátce promluvit a nabití je opět tu: je to zvláštní, ale slyšet se nahlas říkat, že jsem v háji a nestíhám, mě vždycky nakopne a vzápětí si ta slova sama vyvrátím. 

Jsem největší dříč, když jsem ve stresu. 
A pár dní do odevzdání už je celkem slušný stres i na jinší borce.
Už jsem v životě podobných prací napsala dost.
Jednu jsem v září dokonce někomu sama oponovala!
Vím, jak to má vypadat. Forma mnohdy zvedne dojem.
Už mě dávno opustila myšlenka, že bych se měla zabývat nějakou závažnou vědeckou otázku. Bojím se vlastně jen toho, že mi řeknou, že je to spíš bakalářka než magisterská diplomka. Ale vysvětlil mi někdy někdo, jak se od sebe rozeznají kromě stránkového rozsahu? Takže si stačí jen připravit argumenty…

No takže je to jasné, ne? 🙂

Hrozné je, že i když jsem na spoustu věcí flink, tak jsem přitom strašně ambiciózní. Když řeknu, že to hlavně chci mít za sebou a už je mi jedno za jakou známku, tak to ve mně okamžitě zahlodá. Není mi to jedno!
Sakra, měla jsem tomu věnovat víc času!
Haha.

Obraťme list.
Podzimní ašská rozhledna v ještě nerozjetém podzimu…

A moje milovaná ašská holčičí trojice – Kristýnka, Růženka a Alča.
A kolik dětí je na fotce? Pět!
Safra, to už nedoženu.

 V září jsem dočetla skvělou knihu “Ukaž, co děláš” (ano, jedna z chystaných recenzí), kde autor Austin Kleon radí především kreativcům, ale klidně i komukoliv z širokých mas, jak prezentovat sebe a svou práci.
Aniž by mi došlo, že se tato myšlenka vlastně ocitla i v názvu téhle knížky (aha! Skutečně mé momentální prozření), tak mi nejvíc uvízla rada, že člověk by neměl sociální sítě zahlcovat takovými zbytečnostmi, jako jsou tolik oblíbené instagramové záběry našich káv. To není naše práce, nic to o nás neříká.
Měli bychom ukazovaz něco, co skutečně děláme, na čem pracujeme a co nám vzniká pod rukama.
A myslím na to opravdu často a několikrát mě taková myšlenka přímo odradila od pokušení podobnou fotku vytvořit. (A to si dávám opravdu krásné kávy a ještě lepší svačiny a večeře!!!) 
Takže tady máte něco málo z mého pracovního stolu, kde doufám, že se tvoří nějaké hodnoty! 🙂

Přichází říšská vládkyně všech moří vůdkyně žen!

A co vy: jste stresaři nebo suveréni?

Poděl se o článek na Facebooku