První výročí motorového vztahu

Posledního června to byl rok, co jsem podnikla ten riskantní krok a pořídila si plechového oře na čtyřech kolech. Jak se to všechno událo jsem podrobně rozepisovala zde.
A uplynulý rok už je dobrý k bilanci a podělení se s vámi o to, jaké to doopravdy je – a co si budeme nalhávat – hlavně na kolik to vyjde.

Mému autu bylo v době koupě deset let, takže se nejednalo o žádný nový stroj, což mi také neustále připomínalo mé okolí. Starší auta přinášejí neustálé riziko investic. Někteří lidé si kvůli tomu také kupují jen nová auta – pět let nemusí na technickou, veškeré závady jsou v záruce, a tak je vše relativně bez starostí. Za pět let se auto dá ještě za slušnou cenu poslat dál a opět pořídit nové…
Samozřejmě že by se mi líbilo si koupit nové auto a nic neřešit. Splátkový systém mě ale pořád trochu děsí, protože při průměrných finančních možnostech často splácíte ještě dlouho potom, co věc reálně doslouží, nehledě na nečekané životní karamboly, kdy se hravě může stát, že prostě další měsíc nebudete mít v rozpočtu ani kačku navíc. A jako ženu mě v tomhle ohledu nejvíc děsí mateřská dovolená, která může přijít kdykoliv a zásadně zkrouhnout můj rozpočet.

Co bych podruhé udělala jinak? 

Jako člověk nedisponující žádnými úsporami bych si v bance půjčila alespoň o pět tisíc korun víc.
Vzala jsem si úvěr v pořizovací ceně auta a nějak si nespočítala, kolik mě budou stát výdaje okolo.
Když si kupujete ojetinu, tak vám někdy autobazar či majitel v rámci ceny auta zařídí i evidenční kontrolu a přepis vozidla. Já si to předem nezjistila, takže mě pak čekalo objíždění úřadů a neustálé větrání peněženky.
Zároveň musíte mít ještě před převzetím auta uzavřenou pojistku, což mě trochu znervózňovalo, protože jsem zaplatila povinné ručení na celý rok za auto, které jsem ještě ani nevlastnila.
Také jsem nepočítala s tím, že k autu nedostanu zimní přezutí. To naštěstí tak nehořelo a já měla čas si do listopadu našetřit. Investice do zimáků činila kolem šesti tisíc korun s tím, že gumy jsem koupila v Okay Electro (hehe) a disky a poklice jsem za velmi dobrou cenu dostala v pneuservisu, kde jsem nechávala přezouvat.

Dost jsem také podcenila samotnou pojistku. 
S asistenčními službami jsme se asi v pojišťovně moc nepochopili a já tak měla jen ty základní, kdy pro vás přijede odtahovka, když zůstanete někde viset. Když se mi jednou stalo, že se mi zničehonic začalo čoudit zpod kola, tak jsem samozřejmě totálně zpanikařila, odstavila auto k chodníku a zavolala si asistenční služby. Velmi nepříjemná operátorka mi sdělila, že mi může zavolat odtahovku, která mé auto odveze. Jenže já jsem měla tušení, že to nic až tak vážného nebude a představa, že mi pojišťovna odmítne odtah proplatit, protože jsem neodhadla situaci, mě dost znervózňovala. Ptala jsem se tedy na možnost poslat nějakého kompetentního člověka, který by nejdřív odhadl, zda se vůbec něco tahat musí. Odpověděla mi, že mechanika poslat může, ale že mu musím na místě v hotovosti zaplatit. Vzhledem k tomu, že nejsem zvyklá nosit po kapsách velkou hotovost, tak bych ho asi moc nepotěšila. Nakonec jsem se na celé asistenční služby vykašlala, zavolala kolegyňce, která má kolem sebe samé šikovné muže, a během chvilky byli u mě. Byla to samozřejmě banilita, jak jsem očekávala – zaseklo se táhlo od ruční brzdy a bylo potřeba do toho jen třísknout kladivem.

To ale ještě byla kravinka.
Hůř jsem to podcenila s pojistkou předního skla. Nepojistila jsem ho s ofrněním, že tisícovka ročně navíc už je fakt hodně. Jenže neuplynul ani měsíc a sklo se rozbilo… V malé vsi jsem předjížděla valník naložený dřevem, který jel rychlostí asi 3 km v hodině, což se fakt nedalo snést, a něco z něj mi prásklo do střechy, udělalo do ní důlek a do skla pavouka. Nové sklo včetně vyklepání a lakování střechy mě stálo devět tisíc. Mít tu pojistku, která mi předtím přišla tak strašně drahá, mohlo mě to stát jen třetinu.

Takže jsem vzápětí po této události naklusala do pojišťovny, dopojistila všechna skla a ještě přitvrdila na asistenčních službách.

Teď po roce jsem musela na technickou kontrolu.
Dala jsem předtím auto pořádně zkontrolovat a tušila drobné nedostatky – od zimy pořádně nebrzdila ruční brzda, takže jsem si netroufala stát jinak než na kvaltu, občas něco švidralo v zadních kolech při prudkých zatáčkách a Jára při přezouvání letních kol zjistil díru ve výfuku.
Bylo tedy potřeba zavařit díru a vyměnit sjeté brzdové destičky. Porucha ruční brzdy byla vážnější, musel se objednat jeden celý brzdič, protože v něm selhala hydraulika tak, že už nešel opravit.
Dohromady mě tyto opravy stály pět tisíc plus šest stovek za výměnu oleje.

Za kompletní STK jsem minulý týden vyplázla 1800,-, v čemž je započítaná další drobná oprava, protože emisní zkouška zachytila dirku v katalyzátoru, kterou v servisu při sváření výfuku přehlédli. A taky jsem si pěkně naivně vybrala zřejmě nejdražší STK v okrese… Hledala jsem podle adresy co nejblíž mému bytu a až pozdě zjistila, že nemít na webu zveřejněný ceník je krajně podezřelé.

Sečteno, podtrženo – ano, rok ježdění bez dodatečných nákladů to úplně nebyl.
Ale najela jsem za rok více než dvanáct tisíc kilometrů a doposud šťastných (až na incident se sklem, ale důležité samozřejmě je, že přitom ničí životy nebyly ohroženy).
S výběrem značky vozu jsem stále velmi spokojená a neměnila bych. I různí posmívači museli obrátit, když se se mnou svezli – zvenku se zdá Jazzík malý, ale uvnitř je spousta místa. Vysoký hranatý kufr a variabilní sklapování sedaček uvnitř zajišťuje místa jak v dodávce a já už v něm přestěhovala leccos včetně velkých kusů nábytku.
Internet je také stále plný pochvalných recenzí: zde či zde.   
 
A nejkrásnější náhoda stejně je, že ho máme s Járou oba, úplně nezávisle na sobě, ve stejné barvě a ještě kupovaný ve stejný měsíc 🙂

Pokud jste také majiteli ojetin – jak se vám s autem jezdí a žije?
Vrátili byste zpět život “před autem”?

Poděl se o článek na Facebooku