Říjen over

Tak jestli jsem si na konci září posteskla, že fotím méně a méně, tak teď to bylo ještě horší. Všechno probíhá strašně zvláštně. Nic není jako dřív, můj život se změnil, plány totálně… Kdyby mi to někdo řekl ještě před dvěma měsíci, tak bych asi koukala.

Vtipné už mi taky takhle zpětně přijde, že jsme si ještě v létě s kamarádkou plánovaly, že se objednáme ke kartářce, abychom nějak nakoply směry našich životů. Teď už to samozřejmě postrádá význam (pro obě dvě ze stejného důvodu) a myslím, že se mi to v životě přihodilo už několikrát – když řešíte dilema ve vztahu, tak tomu raději necháte volný průběh, protože rada či nějaká indicie od kartářky (či jiného věštce) by vás mohla ovlivnit a ne vždy zaručeně pozitivně…

Když ale člověk stojí totálně na rozcestí a nemá ani ponětí, co by ho mohlo čekat nebo co by měl zrovna dělat, tak ho jakákoliv nápověda nesmírně láká…

Asi nelze přehlédnout, kolik času trávím v Aši oproti třeba loňskému roku.
Pendluju prakticky neustále, předtím jsem jezdila na jeden víkend v měsíci, nyní tak maximálně jeden víkend v měsíci zůstávám v Ústí.
Vím, že to takhle nemůže fungovat na delší dobu. A představa, že to takhle bude ještě třeba dva roky, mi zní naprosto šíleně. Strašně mě to vysává (a teď nemluvím o financích!) a bere to energii i čas na to se (vůbec chtít) věnovat dalším důležitým věcem, které se mi hromadí – disertace, diplomka, články, už iks let zamýšlený román, četba, filmy, kreslení a vůbec jakákoliv kreativní tvorba! V Aši už prostě nemám své zázemí, kde můžu v klidu po svém fungovat (čti: soustředit se na smysluplnou činnost) a přes týden v Ústí to uteče jak hrom, protože jsem denně kolem 9 hodin v práci, 2x týdně fitko, občas musím na nákup, nějakou kulturní akci navštívím tak jednou do týdne a pátek už se vlastně nepočítá, protože hned po práci startuji na západ… A to nemluvím o tom, jak mě ovlivňuje tohle podzimní počasí a že když si můžu přispat, tak to beze zbytku dělám.

Nemůžu udělat jednoduché rozhodnutí, sbalit své věci a vrátit se domů. Hlavně proto, že už tam žádné doma nemám. Musela bych začít vytvářet nové doma úplně od nuly a na to v tuhle chvíli není vhodný čas, ani situace.

Ale naštěstí tohle je jen polovina mých úvah – ta negativní polovina – a zbytek, jak už víme, vše spořádaně vyvažuje, aby byl můj život v pořádku.

Takže pozitiva, která mě úžasně nakopla:
Před několika měsíci mě tady na blogu kontaktoval člověk, který sháněl informace o svém dědečkovi, který byl v protinacistickém odboji. Narazil tak na mě – respektivě mou diplomku – a protože je zároveň wikipedista, tak zpracoval heslo o odbojářce Anně Pollertové, které jsem věnovala velkou část své práce, a před nějakým týdnem toto heslo vypustil do internetových světů. A já tak mám obrovskou radost, že informace z mého výzkumu nebudou jen tak lapat prach v ujepácké studovně historie, jako se to stane s 90% vysokoškolských prací.
A vzápětí přišla nezávisle další skvělá zpráva z Hradce Králové a to, že se můj výstup (nečekaně právě o odbojářce Anně) z konference, které jsem se účastnila v dubnu (a psala o tom zde), ocitne ve sborníku a já tak získám další publikační činnost.

…možná to zní jako takové kapky v moři, ale přišlo to v pravý moment jako znamení shůry, blesk z nebe, nakopnutí – říkejte tomu, jak chcete. Mám na sobě docela ráda tu vlastnost, že mi často stačí málo, abych se probrala ze stagnace či letargie a dostala zase příval energie, který mě posune dál.

Ale teď už honem k těm pár říjnovým obrázkům.
A začneme nezvykle jídlem, protože to bylo ten měsíc nejhezčí 🙂

Ústecké palačinkové hody:

Jára má na mě v tomhle skvělý vliv, protože díky němu také občas u jídla sedím u stolu!
A stůl z fotky už jsem konečně vyhodila, takže v listopadovém vydání této pravidelné rubriky už uvidíte kulaťák od ségry 🙂

Dále tu máme tradiční ovesno-jáhlovo-turbosemínkovou kaši s ovocem, náplně a posypky těch úžasných palačinek, nudle (v tomto případě mašle) s mákem, na které jsem měla neuvěřitelnou chuť (a vtipné bylo, že o víkendu byly i u našich v Aši!) a na čtvrté fotce je fenomenální polévka z řepy, kterou mi uvařil Jára (ha, definitivně ignoruji máminy řeči, že už bych se taky měla konečně naučit pořádně vařit, aby jednou můj muž a děti neživořili – proč, když si umím správně vybrat chlapa? :))

Jeden z prvních podzimních tunningů… mimochodem, stačilo pár týdnů a v tomhle kabátku už nechodím, bylo potřeba provést upgrade na zimní kožuch!

Podzim má na mě stále černo-bílo-šedý vliv a jen tak se mě nepouští, ale já se to snažím nakopávat barvičkami alespoň ve stopovém množství!

Bender v oblíbené poloze (ta ještě oblíbenější je mezi mnou a Járou pod peřinou):

Jedna z vzácných návštěv kulturní akce: tradiční PechaKucha, tentokrát spojená s týdnem Duševního zdraví a na téma schizofrenie.
Popravdě to byla nejslabší Pecha za celou dobu, co na ně chodím…

Po delší době jsem vlezla do Levných knih a byla příjemně překvapená a ulovila za hubičku spoustu pěkných titulů…
Na Janu Eyrovou jsem se třásla delší dobu, váhala, které vydání koupit (v klasických knihkupectví mají další jinačí nové vydání a v úvahu připadají ještě antikvariátské úlovky). Bohužel toto vydání mé očekávání trochu zklamalo a překlad není tak dobrý jako jeden z těch starých, v kterém jsem knihu četla poprvý. Jsem prostě Eyrově prokletá a budu si muset sehnat všechny! (Anglický origoš samozřejmě mám!)

A perlička na závěr: už delší dobu se zaobírám myšlenkou, jaké to asi je číst znovu knížky z dětství (a některé se dokonce chci pokusit dohnat – věříte, že mě tehdy úplně minuly Děti z Bullerbynu??!), takže jsem ze své dětské knihovničky vytáhla svou kdysi nejoblíbenější “dobrodružnou litričr”.
Noo, je to takové jednoduché, ale to jste asi čekali 🙂

A u dětí ještě na chvililinku zůstaneme – přesně posledního října porodila má skvělá kamarádka Růženka dceru Amálku, takže do našeho ašského babince přibyla další kočanda! (A já pomalu ale jistě zůstávám mezi posledními bezdětnými tetami…)

A tímto jsem se za říjen vyčerpala – užívejte listopad a hlavně se pořádně zahřívejte! Zvenčí i vnitřně – a to jak psychicky, tak i útrobními trubkami! 🙂