Sebevědomí a sebeúcta I.
V tomto článku jsem chtěla rozebrat přednostně téma mé sebevědomí.
Myslím ale, že se to počínaje líčením mých vztahů s muži změnilo na téma sebeúcty, proto se objevují tyto dva pojmy i v titulku tohoto příspěvku. A část jedna proto, že je to opravdu dlouhé povídání, a druhá část bude pojednávat především o tom, jak se z toho snažím dostat ven…
Od mala jsem si dost věřila.
Pamatuju si, jak se mi ve čtvrté třídě vysmívala děcka z vedlejší ulice, když jsem jim tvrdila, že 100% půjdu na gympl, protože vím, že na to mám.
Celé období na gymplu bylo také takovou dobou, kdy jsem si byla jistá, že můj život bude vždy superúspěšný, protože jsem v mnoha věcech dobrá. Ne nejlepší, to jsem lehce nakousla třeba v tomto článku, ale prostě dobrá.
Trochu horší to bylo s vnímáním vlastního vzhledu.
Jako malá jsem třeba nesnášela svoje pihy a domnívala se, že kvůli nim můj obličej nevypadá dobře. To se naštěstí časem obrátilo a pihy mě baví.
S vlasy to bylo také jak na houpačce. Nikdy jsem neměla jinou barvu vlasů než svoji. Ale dle hormonů a délky se měnila intenzita vlnitosti. V pubertě jsem nosila otřesný ulíznutý culík a ve vlhku mou hlavu obklopovala svatozář těch přeškubaných a dorůstajících vlasů. Jako mladší se mi vlnité vlasy příliš nelíbily a poté, co na náš trh dorazily vlasové žehličky, jsem se ihned marně pokoušela je zkrotit. Když jsem byla na magisterském studiu, tak jsem si prošla cca roční zkušeností s úplně rovnými vlasy (za což zase mohly hormony a nějaký druh stresu) a byla nakonec velmi ráda, že to časem pominulo a já mám zase zpět svou typickou vlnitou hřívu, která odolává dokonce i kojení.
Mou největší slabinou však byla váha. Nechci říkat přímo tloušťka, protože zas tak hrozné to nebylo. A také už jsem o tom tady několikrát psala, třeba tu. Jenže jsem zřejmě měla smůlu, že v naší třídě byly všechny holky štíhlé a sportovní typy, takže jsem trochu vyčnívala. Svůj díl na tom měla i tehdejší móda – nelichotivé bokovky a k nim trička, která se málokdy dala stáhnout níž než lehce pod pupík.
Každopádně dle své postavy jsem hodně porovnávala, na co mám a na co ne. Například jsem byla dlouho marně zamilovaná do staršího kluka, který byl velký sportovec, a já byla přesvědčená, že jsem pro něj moc tlustá. On samý sval a já oplácaný rosol. Je to pár týdnů, co jsem ho viděla se současnou přítelkyní – a ta je dvakrát taková co já. Bohužel tehdy by mi nikdo nevyvrátil, že na konfekční velikosti opravdu nezáleží…
Teprve po maturitě jsem začala zažívat to, co jiné kamarádky zakoušely od rané puberty – otevřený zájem druhého pohlaví, oslovování a tak dále.
Ne že bych na střední byla úplně nedotčená, to ne, měla jsem dva regulérní vztahy a dokonce jednoho oddaného ctitele, ale vše to bylo takové jednoduché a většinou řízené z mé strany.
Na vysoké jsem ale cítila absenci zkušeností s takovým tím zdravým způsobem vybírání si partnera – pozvání na nezávazné schůzky, flirt či namlouvání, to mě úplně minulo a já nevěděla, co mám dělat. Takže buď byla hned po prvním rande ruka v rukávě, nebo jsem panikařila, jak se z toho slušně a rázně vyvléct, pokud jsem zájem neměla.
Následující výčet mých milostných vztahů je pro mě vysoce citlivou záležitostí a vzhledem k tomu, že to jsou reální lidé a možná je někteří znáte, či poznáte, cítím potřebu k tomu sdělit následující:
Moje pocity a emoce jsou jen moje. To, jestli mi tito pánové svým jednáním ublížili, je jen můj problém, protože jsem to dovolila. Já na to sice nikdy nezapomenu, ale chci si z toho odnést pouze to dobré, a žít s vědomím, že mě to posunulo dál. Rozhodně jim přeji jen vše dobré a aby byli ve svých životech šťastní.
Hned první vztah (či spíše ne-vztah) na vysoké byla totální katastrofa.
Stálo mě to rok a půl života, minimálně jedno zničené dlouholeté přátelství, spoustu vypitého alkoholu a uvědomění si vlastního problému s absencí alespoň nějakých základních životních zásad.
Tehdy jsem poprvé objevila Janu Eyrovou a velmi mě zasáhla. Hrozně jsem ji obdivovala, chtěla mít alespoň zlomek její síly a pevných zásad…
Bohužel jsem se stejných chyb dopouštěla stále dokola.
Dotyčný kluk byl jen o něco málo starší než já, znali jsme se z rodného města, sblížili se během léta po mé maturitě a po nástupu do Ústí se stal takovým mým průvodcem.
Bylo to jak vystřižené z teenagerovského seriálu. Ze začátku jsme si byli navzájem neskutečně protivní. On uměl hbitě každého urazit a mě měl za hloupou nanynu.
Problémy byly dva. Byl zadaný a měl problém s alkoholem. Ani jedna z těchto věcí mě však nedokázala odradit. Jeho vztah jsem považovala za přechozený a s alkoholem na vejšce laškoval téměř každý, takže to jsem v té době také nebrala vážně.
A už tehdy muselo moje sebevědomí dost utrpět, protože ač on sám nebyl žádný model, na dívku svých snů měl dost přísné požadavky a já tak pro něj byla moc oplácaná, málo křehká, nemodrooká, neblonďatá a tak dále. Kdybych už tehdy měla přečtenou knihu Až tak moc tě nežere, mohla jsem si to ušetřit.
Anebo taky ne, protože jsem byla hluchá a slepá.
Po této zkušenosti jsem zakotvila na tři a půl roku do na první pohled normálního vztahu. Dokonce jsem z různých stran poslouchala, jakým jsme vzorem idylky.
To se jenom zdálo.
Můj tehdejší přítel byl těžce pasivní, nevěděl, co chce od života a odmítal cokoliv řešit. Tedy kromě plácání o politice.
Také byl během našeho vztahu dvakrát více než půl roku v kuse nezaměstnaný a to na něj mělo také dost degradující vliv. Nakazil mě těžkým negativismem a já zjistila, že sama papouškuji jeho negativní soudy o čemkoliv, co se namanulo.
Nakonec to ukončil on se mnou, když si někoho našel v nové práci.
Sice jsem se vzápětí cítila o mnoho lehčí, protože skončil denní přísun negací, ale udělala jsem další chybu a to, že jsem ho ze svého života hned neodstřihla a snažila se zachovat alespoň přátelství, protože jsme měli společný okruh známých, a tak mě jeho kritizování a ironizování všeho, do čeho jsem se já i lidé kolem pouštěli, vesele stíhalo dál.
Nebylo to snad ani měsíc po rozchodu, kdy jsem se pustila do dalšího vztahu-nevztahu, který naštěstí neměl dlouhého trvání, protože dotyčný dokázal v rozumné lhůtě říct, že to nikam nevede a nenechal nás se v tom plácat. Já to vzala jako dobrodružný přechodový vztah a bylo to tím vyřešeno i pro mě.
V té době jsem začala psát tento blog.
Těšila jsem se, co přijde a nenapadlo by mě, jak mě poznamená následující zkušenost.
Kdo můj blog v těchto začátcích četl, určitě postřehl, že spolu s dubnovým kvítím jsem se ocitla v nějakém novém vztahu.
Jenže vše kolem toho byl velký tajem. Žádné jméno, žádné zmínky.
A už to většinou bývá známka, že všechno není úplně v pořádku.
Proti mě bylo snad všechno. Morálka i etika. Vyjít z takového boje vítězně absolutně nebylo možné.
Bylo mi necelých 25, zrovna jsem končila magisterské studium, hlásila se na doktorské a tehdy jsem měla silný pocit, že prožívám to nejdůležitější ve svém životě. Že přišlo to, čemu se říká životní láska.
Už to přeci jen bude pár let a naše životy se mezitím posunuly vpřed, takže už snad můžu napsat, jak to bylo: dotyčný byl ženatý a měl dítě, které vyžadovalo speciální péči. V té době žil s manželkou odděleně, takže kvůli tomu jsem si až tak vážné výčitky dělat nemusela. Horší to bylo profesně, protože moje studium s ním bylo spjaté o dost úžeji. Takže nejdřív to bylo v přísném utajení do přijímaček, pak do doby než mi přijde oficiální dopis o přijetí na PhD., potom raději než mi začne řádné studium…
To by možná nebylo to nejhorší.
Kdyby ten vztah byl jinak zdravý, asi bychom to zvládli.
Jenže tady vládla nejistota a napětí.
A mě až po letech došlo, co jsem si to dobrovolně prováděla za šílenosti. Čekala jsem neustále nastražená na telefonu, nedělala si žádné plány na víkendy, co kdyby měl náhodou trochu času. Během chvilky ze mě byl uzel nervů, ale nedokázala jsem nic říct, trochu za sebe bojovat, ptát se.
Hlavně se ptát.
Někde v skrytu jsem musela tušit, že když se zeptám na to, co mě nejvíc pálilo, tak se dozvím něco, co mi sebere celou moji pohádku o šťastných koncích. A tak jsem celou tu agónii jenom uměle prodlužovala.
Rozčilovalo mě, jak ti, kterým do mě nic nebylo, dokázali být otravní a šikovně páčit informace, a obdivovala jsem všechny ty, co si soukromí přísně střežili a nechápala jsem, jak to dělají.
Připadala jsem si jak ve výkladu.
Dala jsem si své soukromé ultimátum, že v mlčení a nekladení otázek počkám, dokud spolu nebudeme půl roku.
Nakonec jsme spolu byli pět měsíců a já byla v takovém stavu, že první půl rok po rozchodu jsem se denně topila v depkách, každý den jsem brečela a v noci se mi stále dokola zdály šílené sny, jak spolu konečně mluvíme narovinu a vše je v pořádku.
Po tomto děsivém půl roce se intenzita pláče snížila na tři dny v týdnu a já potkala nového muže.
Opět se jednalo o přechodový vztah, tento naštěstí s opravdu léčivými účinky, protože jsem si uvědomila, jak to může vypadat i jinak. Tento člověk pro mě dodnes hodně znamená a opravdu upřímně se spolu přátelíme. Dokázal mi, že když člověk chce s druhým být, zvládne to i v nabitém pracovním shonu, protože to nemusí vždycky být rovnou víkend mimo město, stačí, když si s vámi stihne dát kafe během obědové pauzy.
Tento vztah nemohl přerůst v nic vážnějšího, protože dotyčný byl přesně o třicet let starší než já a já jsem věděla, že chci mít co nejdříve rodinu a tohle by byla nezodpovědnost (i když absolutně neodsuzuju nikoho, kdo se tak věku navzdory rozhodne). A navíc jsem cítila, že jsem se z toho předchozího vztahu ještě definitivně nevylízala.
Abych tento výčet uzavřela nějakým happy endem…
Po jaru přišlo léto a přede mnou plánovaných 14 dní dovolené. Šíleně jsem se na to třásla a tušila, že teď už konečně něco přijde.
A opravdu přišlo. Je zbytečné to vypisovat, protože už jsem to v ten daný okamžik udělala a napsala tento příspěvek, i když tehdy bez podrobností:
Potkala jsem tehdy kluka, který byl v Aši také na dovolené, a bylo to pro mě osudové setkání v několika směrech. Tenhle kluk patřil k fyzicky nejhezčím, jaké jsem kdy poznala, ale do mainstreamu nezapadal ani náhodou: měl dredy až na záda, naprosto vyklidněný bohém a jogín, žil v Irsku a tehdy se živil terapií zvukem.
Pro mě to najednou znamenalo bavit se o věcech, kterým jsem nikdy nerozuměla a nevěřila (a nikdy ani nechtěla rozumět a věřit), a teď jsem se tomu snažila otevřít. Zároveň jsem se snažila si představit, že kdyby ten vztah měl nějakou perspektivu, zda bych se dokázala vzdát života v Čechách a začít jinde totálně znovu a mimo obor. A zjistila jsem, že nevidím důvod proč bych to nedokázala, a tak byl zbořen další můj velký strach.
Ze vztahu nakonec nic nebylo, ale já se konečně probrala k životu, vymetla spoustu pavučin, konečně se mohla rozhlédnout kolem sebe a tam jsem našla Járu. Sice jsem se s ním už znala pár let, ale právě tenhle kluk mě k němu dovedl mnohem blíž a mě polapilo to, jak mluvil o svých snech a svém přístupu k životu.
Jak víte z posledního příspěvku, úplně jednoduché to spolu sice nemáme, ale víme, proč jsme tak dlouho spolu a jak by to mohlo vypadat při troše snahy.
 |
| foto: Lenka Houtke |
Pro mě byl asi největší problém přijmout fakt, že mám vedle sebe někoho, kdo se o mě zajímá a snaží se mi pomoct, když vidí, že to potřebuju. (To, že to já nevidím, je věc jiná.)
Na to jsem absolutně nebyla zvyklá, protože celé roky jsem si žila jen tak sama pro sebe. To, že se o mě zajímá, mě často až obtěžovalo. Často jsem si říkala, že chci hlavně klid, já nechci nic po tobě, tak ty nechtěj nic po mě…
Bohužel všechny ty věty o tom, že vztah je především komunikace, kompromisy a spousta práce a dřiny, mi docvakávají až tak poslední rok nebo dva, předtím jsem je považovala pouze za prázdné fáze a nějak jsem se uklidňovala, že to přeci samo nějak dopadne…
No dopadlo. Ale v tom zkrátka být nechcete.
Tím bych uzavřela tuto část tématu s muži a doufám, že je z toho trochu jasné, že o tom, že bych si sama sebe odjakživa kdovíjak vážila, nemůže být řeč.
Pokračování bude příště a těším se na vaše další ohlasy.
Minule mě opravdu mile překvapilo, že se mi dostalo nazpět výhradně podpory a děkuji i za soukromé zprávy!
