Sport a cvičení v mém životě I.

Co pro mě konkrétně znamená sport?
Po jaké cestě za vysněnou postavou jdu?
Co mě motivuje a jak se s tím peru?

Těchto článků je plný internet, stejně jako jsou blogy a instagramy plné selfíček v barevných elasťácích. Jednou jsem si přečetla pod nějakým takovým článkem ironický komentář, že co mají všichni s tou cvičící mánií, proč dnes musí každý běhat; kdo neběhá, tak pořád mele o tom, jak chce začít, a kdo běhá, tak o tom mele taky a podobně. Vzápětí tam někdo oponoval, že to tak možná zní, ale když se kolem sebe rozhlédne na ulici, tak rozměry kolemjdoucích říkají, že stále zůstává u teorie.

VAROVÁNÍ: Následující řádky mohou obsahovat zbytečně vyčerpávající vzpomínkový patos.

Nejdříve bych vás chtěla seznámit se svou motivací a cílem.

Možná je zvláštní, že ve svém snažení nemám stanovený žádný konkrétní cíl, ani inspiraci nějakým (z mého či jiného pohledu) “ideálem”.  

Žádný vzor před sebe nestavím z prostého důvodu: protože vůbec nemám představu, jakých změn je mé tělo schopno!

Vzpomenu si přitom na jednu dávnou situaci, kdy jsme byly s kamarádkou ve fitku a vedle nás na běžícím pásu cvičila slečna, jakých člověk denně moc nepotkává – výrazný vzhled a lá tmavovlasá Barbie (ač to většinou odsuzujeme, stejně je na takových typech něco fascinujícího) a k tomu opravdu velmi štíhlé tělo (až těžko uvěřit, že takové štíhlosti lze dosáhnout bez vzhledu a lá koncentrák), za kterým vedle genů byla vidět i cílená práce.
Samozřejmě jsme na sebe vrhaly pohledy “vedle takové kočky tady máme funět?”, ale kamarádka najednou začala o tom, že se s ní srovnávat nebudeme, protože ani při sebelepší snaze my dvě takhle, ani nijak vzdáleně podobně nikdy vypadat nebudeme. Že nám to neumožňuje naše geneticky daná dispozice, protože máme jinak stavěné boky a tak dále. To jsem samozřejmě uznala, protože i když jsou prchavé představy mé osoby v podobné kůži (geniální přirovnání!) vzrušující, dokážu se na věc dívat realisticky.
Od té doby ale přemýšlím a nesčetněkrát se mi to nad různými fotografiemi “před a po” ověřilo: jaké má naše vlastní tělo limity a nakolik si je dokážeme uvědomit a promítnout si je?
Jistě, nezměníme rozměry našich kostí, ale se svalovou hmotou se dá kouzlit do aleluja.

Jo – do aleluja, pokud tomu přizpůsobíme celý životní styl.

Za ta léta, co se snažím něco shodit, jsem vždycky cíle střílela tak nějak od boku. Na váze jsem chtěla jednou 10 kilo dolů, podruhé 5 a jindy průměr mezi tím. Na centimetrech jsem se pokusila vyjít z toho, co mám navíc oproti profláknutému ideálu 90-60-90, což jsem musela okamžitě zavrhnout, protože když mám teď 90 přes prsa a těch 60 najdu leda tak kolem stehna, tak bych uspěla možná tak s pilkou.

Na váze mám už nějakých 8 let zhruba stejně. A navíc při mé výšce 175 cm nemá smysl se ohlížet na kilo sem či tam.
Ale změna se za tu dobu se mnou odehrála velká: každou chvíli mě někdo pochválí, že jsem zhubla, a přitom nejenže se nehýbe má váha, mám i pořád stejnou velikost oblečení.

Když si zpětně vybavím svůj obraz ze střední školy (fotek moc není, protože jsem byla vždycky hlavně ten, co fotí), tak vidím holčinu rozbředlých tvarů, které ještě zdůrazňují trička z hnusných úpletových materiálů, která mi většinou byla i krátká, a k tomu beztvaré džíny s příšernými opasky a nakládanými kapsami. Fotky na ukázku jsou ze septimy, tedy roku 2006. Především fotka vpravo byla dlouho mojí noční můrou, tehdy jsem si připadala asi nejhůř a nejvíc své tělo řešila. Když si to tak zpětně uvědomím, trávila jsem tehdy přemýšlením o tom, jak musím zhubnout, obrovskou část dne, prakticky to nešlo vytěsnit z myšlenek. Nikdy jsem naštěstí neměla sklony k hladovění či jinému sebetýrání, takže v žádnou psychickou nemoc to naštěstí nikdy nepřešlo.
Ale v pořádku to rozhodně nebylo…

Já a mé sportovní mládí

Nikdy jsem nebyla z domova vedená ke sportu a celou pubertu jsem to měla rodičům za zlé. (Spolužačky, které už od čtyř let chodily na gymnastiku nebo tenis, prostě při těláku válely a já byla typický lůzr.) Protože jsem ještě v první třídě neuměla plavat (teď to tak hrozně nezní, protože to asi od prvňáka automaticky nečekáme, ale z celé třídy jsme tehdy byli tři neplavci, kterým se ostatní smáli, že trávíme celou hodinu plazením se po mělčině v dětském bazénku), přihlásila jsem se na kroužek plavání přes DDM. Dost mě to bavilo, ale bylo mi ihned jasné, že jedna hodina týdně nic nespasí a záviděla jsem kamarádce, která plavala závodně, s čímž se pojil slibnější trénink: bazén 3x týdně a k tomu hodina v tělocvičně. Jenže to bylo doma neoddiskutovatelně zamítnuto. I z té jedné hodiny týdně jsem si pravidelně odnášela na chodidlech bradavice a samozřejmým strašákem bylo nachlazení.

Když to tak po sobě čtu, říkám si, jak jsem mohla ve druhé či třetí třídě paranoidně řešit, že to, že jsem nezačala dělat nějaký sport div ne v batolecím věku, tak už jsem prostě odepsaná?? Vždyť nešlo o olympijské ambice, šlo hlavně o pravidelný pohyb! Ale ono to tehdy tak bylo. Možná to byly jen výmluvy rodičů, aby mě nemuseli nikam vodit a také aby ty sporty nebyly drahé.
Při hodinách tělocviku už ten rozdíl dohnat nešel. Když se například skákalo přes kozu nebo dělaly kotouly vzad, což byly cviky, které jsem nikdy nezvládla, tak většina spolužáků už je uměla právě z mimoškolních sportů. A když je vás ve třídě třicet a každý má během hodiny šanci tak dvakrát si daný cvik zkusit, tak se ho prostě nenaučíte.

Prvním pravidelným cvičením, které jsem si prosadila, byl balet. Vydržela jsem v něm až do absolventského vystoupení. Ani ten ale nebylo snadné si vybojovat, setkala jsem se s ním poprvé, když na něj začala ve čtyřech letech chodit ségra a sestřenka. Okamžitě mě to nadchlo, ale protože mi v té době bylo 7, snažili se mi všichni natlačit, že je na začátek pozdě. Ještě, že jsem tehdy neustoupila, protože mi dal opravdu hodně. Bez mučení řeknu, že jsem neměla talent ani trochu. Chyběl mi rytmus, hudební cit, ladnost, paměť pro kroky i potřebná píle. Smysl to ale stejně mělo obrovský – miluji díky němu od první chvíle klasickou hudbu a z fyzických dovedností mi dal alespoň pružnost. Jo a ještě taky baletní názvosloví patří mezi ojedinělá francouzská slovíčka, která znám 🙂

Tady mi bylo cca 10 let…

A tady asi 13…

Ve 14 letech jsem s baletem skončila a během půl roku pak přibrala 10 kilo, která mi zadělala na komplex. A mimochodem, mám je dodnes (naštěstí jen ta kila, komplex už snad dávno ne).

Až do maturity jsem se pak věnovala rekreačně cyklistice, s partou kamarádů volejbalu a s holkama jsme přičichávaly ke spinningu, který k nám tehdy dorazil jako horká novinka.

První změnu jsem zaznamenala v prváku na vysoké, kdy jsem propadla tae-bu. Tae-bo se mnou provedlo první zázrak a to ten, že mi narovnalo záda. Tím, jak se mi zpevnil střed těla, jsem najednou vypadala opticky vyšší a štíhlejší. Zmizela ztuhlá boule za krkem, kterou jsem přičítala sezení u počítače, a do jisté míry to mohlo mít vliv i na konec zažívacích potíží, se kterými jsem předtím marně běhala několik let po doktorech. 

Navíc jsem naprosto propadla závislosti na vyplavených endorfínech. Lekce tae-ba jsem ale navštěvovala pouze v Aši, kde jsem času trávila míň a míň, takže bylo třeba hledat další sporty. V Ústí jsem chodila hodně na spinning. Bavil mě, ale s postavou příliš zázraků nenadělal.

Pak jsem strávila nějaký rok v Plzni, kde jsem pod dohledem své kamarádky, nyní již vystudované a praktikující učitelky tělocviku (ahoj, Růženko:)), začala chodit do fitka. Které mě do té doby (jako mnoho jiných dívek) strašilo představou omamujícího zápachu z potících se těl obřích svalovců, kteří na mě budou koukat a divit se, o co se tam taková oplácaná žába snaží.

Fitko byl skvělý zlom v mém životě. Jenže můj čas v Plzni rychle uplynul a na fitko v Ústí jsem si musela chvíli zvykat. Než se mi to podařilo, tak ho zrušili. (Pro lokální patrioty – v Plzni jsem chodila do Kolosea a v Ústí do střekovského Gladiátora). Mám trochu sociální fóbii ze zvědavého zkoušení nových míst, takže má další cesta mě svedla až do typicky ženského fitka – ústeckých Amazonek, kam mě přivedla kamarádka.
A tady nastalo období velkého zkoušení – jumping, bosu, pilates, zumba, piloxing… Na určitý čas mě dostalo hlavně bosu. 
Pak mě přivedla kamarádka Pája do nového fitness studia B fit, kam jsem začala pravidelně chodit na cvičení s celkem nesympatickým názvem Lebert a buddy system. Náš trenér ho postupně přetvořil v kruhový a kondiční trénink a v létě jsme dokonce chodili cvičit ven do parku letního kina. U tohoto stylu cvičení jsem pak zakotvila na hodně dlouho a byla s ním nejspokojenější. Byla to totiž pořádná makačka a zlepšení kondičky i fyzična najednou šlo znatelně cítit a dle reakcí ostatních i vidět.

To by bylo o mně a mém vztahu ke sportu pro začátek…
Pokračování bude – co dělám teď, jak to souvisí s jídlem atd. 🙂

Jaký máte vy vztah ke sportu, měnil se nějak?
Máte pocit, že je to posedlost moderní doby, která je zrovna proklatě “in” nebo nutnost, protože je potřeba si víc než dřív kompenzovat dřepění před počítačem?
A co vás baví a nebaví?

Těším se na diskuzi!
 
aktualizace: článek má pokračování ZDE a ZDE

Poděl se o článek na Facebooku