Úvaha ke druhým narozeninám blogu II.

V první části narozeninové úvahy jsem nakousla, že věčný boj preferencí o témata, která tu s Vámi chci sdílet, dopadl tak, že nevyhrál nikdo a je tu (a nadále bude) od všeho něco.

Abych však byla pro své čtenáře čitelná, budou existovat určité rubriky, které se budou objevovat pravidelně (a jupí – některé už to dělají!):

Měsíční sumarizace, kde nahlédnete do mého života prostřednictvím fotek, které se mi během měsíce nastřádají v počítači a které se mi nehodí zařadit do samostatného článku. Je to pro mě skvělá forma deníčku, ve kterém budu moci i po letech listovat. Člověk za sebou vidí jasnou cestu, může zhodnotit, jak plodný měsíc to byl, co stihl, zažil, co splnil ze svých plánů a co si stále vleče.
Nově bych tam chtěla přidávat seznam přečtených knih, zajímavých článků, shlédnutých filmů či pořadů, objev nové muziky, navštívené kulturní akce – chci prostě vědomě vystrkat lenost a bezcílné plýtvání času ze svého života! 

Výlety a cestování. Asi bez delšího komentáře.
Cestovní deník je oblíbenou formou uchovávání a sdílení zážitků.
Už teď můžu prozradit, že mi v šupleti leží letenka do rumunského Temešváru, kam se chystám na konci dubna, a brzy se rozhodne o dalších cestovních cílech.

Praktické tipy do života. První článek z této kategorie byl o tom, jak jsem si kupovala své první auto. Všechny tyto články jsou a budou označeny štítkem “jak na to” – ráda bych v nich zprostředkovala ostatním, jak se “peru s životem dospěláka”. Od nákupů v sekáčích, přes výběr elektronických vychytávek (počkejte, až budu vybírat vrtačku!), zlepšováků na doma a kdo ví, třeba až po osudné “skončila jsem na pracáku”. A pokud v tomto směru rady nepotřebujete, možná se alespoň pobavíte nad mými karamboly.

Barevnosti.
Outfity v zářivých barvách – moje poznávací znamení. Teď v zimě jsem sice potemněla, ale v mém šatníku už se na jaro nedočkavě třesou hadříky ve všech barvách duhy.

Sport a zdravý životní styl.
Heee, taková profláklost, to jste nečekali, co?
Že se snažím hodně sportovat, to je z některých mých příspěvků zjevné. A protože už se tomu věnuji opravdu dlouho, vyzkoušela jsem kde co a hlavně na sobě pocítila něco jako pokroky, i když se stále mám hodně co učit a co překonávat, tak si myslím, že k tomu mám co říct. Nechci ani radit, ani dogmatizovat, paušalizovat, generalizovat, poučovat a tak dále, ale ráda bych byla především inspirací pro ty, co byly v dětství a mládí taky jako já ve sportu totální looseři a z dospívání si odnesli trauma z hodin tělocviku a komplex ze své postavy. Nebo pro ty, co by se tak hrozně chtěli hýbat, ale neustále bojují se syndromem “začnuvpondělí/prvního/najaře”.
Jako teenager jsem chtěla hlavně zhubnout, protože jsem si už z dětství nesla komplex tlusťošky (a na toto téma bude brzy zpověď), ve dvaceti už jsem ale věděla, že cvičení má na mě hlavně pozitivní psychický účinek: ulevuje od starostí, zlepšuje náladu a z té fyzické stránky má na svědomí stoupající sílu a s ní spojenou sebedůvěru. Jídlo už jde v ruku v ruce, protože je vám lehčeji. Pokud je vám pořád špatně vinou všech těch polotovarů a fastfoodů, těžko se pohrnete do fitka. 

Můj blog tedy pasuje do všeobecné katerogie “lifestyle”. Takový blog by měl především přinášet inspiraci, kdo mi ale řekl, že můj život může někoho inspirovat?

Když chcete mít zajímavý život, aby bylo o čem blogovat, tak svůj život cíleně vylepšujete.
A to je na tom skvělé!

Jasně, že není co psát každý den a není potřeba se se světem dělit o každou fotku.
Ale  musím přiznat, že u spousty věcí, které dělám, kupuji, vařím, tvořím, mi neodbytně naskočí otázka, jestli by to vypadalo dobře na blogu? Normálnímu člověku bych asi připadala jako magor (a možná tak často připadám svému příteli, když si fotím každou snídani), ale mě to v něčem posunulo – už mi není jedno, co mám na talíři, jestli piju z reklamního hrnečku, snažím se mít srovnané věci na nočním stolku, efektně roztříděná cingrlata, dokonce mám možná i díky tomu konečně v bytě kytky!

Nejúspěšnější lifestylové blogerky nechávají nahlédnout do svých životů, které vypadají dokonale – vyladěný šatník, stylový interiér, designové doplňky, hi-tech vychytávky, nedrogérková a bio kosmetika a nákupy kvalitního jídla. Cestování na skvělá místa, recenze na wellnessy, selfíčka z fitka a kafíčka ve stylových kavárnách. Docela mě baví si představovat, na jaký popud o tom začaly psát – jestli měly takový život už předtím a vyburcovalo je cvrlikání kamarádek: “ty máš tak dobrý vkus / ty víš vždycky, jak na to / ty jsi vždy v pravý čas na správném místě / ty jsi vždy tak perfektní / ty se o sebe tak krásně staráš – tak se o to poděl a poraď, jak na to!”, nebo za tím stálo něco jiného?

Nevysmívám se tomu. Naopak, ani nemůžu, protože i když se snažím si pořád udržet nadhled, tak je to svět, který mě spolkl. Trávím sledováním těchto blogů tolik ze svého volného času, že už to nelze nazývat pouhou nevinnou guilty pleasure.

Já jsem na začátku kolem sebe rozhodně neměla pohádkově úžasné věci. Začínala jsem svůj dospělý život na koleji, každý týden se kodrcala 4 hodiny vlakem do svého rodiště a to samé zpět do Ústí, tahala se s rozdrbanou krosnou, můj první notebook držel pohromadě vůlí izolepy, jedla jsem z plastového nádobí (které se pak objevilo v reportáži, že se z něj pár lidí otrávilo!) a můj nejdůležitější spotřebič byl topinkovač. Z Aše jsem přijela oblékaná od Vietnamců a až v Ústí jsem se naučila pátrat do sekáčích a lovit slevy v nákupním centru.
A pracovat, protože nová paráda něco stála a jak víme, s jídlem roste chuť.

Proto je pro mě spousta věcí nových a někdy mám co dělat, abych se v tom všem neutopila. První rok “opravdových výplat” byl hodně krizový – na jednu stranu jsem si své peníze chtěla užít, vykompenzovat si “chudé” studentské období, odměnit se a pořídit si vše, co mi dosud “chybělo”. Zároveň se ale ozývalo svědomí, které chtělo myslet na zadní vrátka, zajímalo se o pojištění, spoření a investice…

Takže o tomhle všem to tu bude. O hledání rovnováhy. Cesty. A taky zábavy.

Poděl se o článek na Facebooku