Zářná zářijová předsevzetí | Příběhy z vily Stein

Že září pro mě znamená větší přelom než leden, to sem píšu každý rok. Před rokem mě napadlo, že se to s ukončením školní docházky přirozeně rozplyne, ale nestalo se tak, a naopak mám pocit, že září jako nový start vnímám o to výrazněji. Má s tím hodně společného konec léta, během kterého jsme pomalejší – zvláště když bylo tak horké jako to letošní – víc relaxujeme a s příchodem podzimu očekáváme spolu s ochlazením nový příval energie. V posledních horkých dnech sedíme pod slunečníkem a představujeme si, kolik toho zvládneme, až nebude pobyt v rozpálených ulicích a panelácích (a v případě rektorátu UJEP i v kancelářích) očistcem a bude možné opět normálně fungovat.

Tento rok – přesně následujících 12 měsíců, které přede mnou leží, budou v mnohém zásadní.
A proč? Protože to tak chci!
Došla jsem do bodu, kdy necítím uspokojení z věcí, které dělám, a představa, že to tak bude dalších iks let, mě přímo děsí. Můj život není špatný, ale není skvělý a tomu musím jít naproti.
Nemůžu se ubránit pocitu, že ač i ty předchozí roky byly bohatě vyplněné lecjakou činností, tak jsem je z velké části brobendila a nevyužila plně jejich potenciál.
Nechci moc dopředu naznačovat, ale doufám, že již brzy budete moci pozorovat veškeré kroky i tady na blogu, protože z něj hodlám vytěžit mnohem více než jen umístění pro galerie svých sebestředných fotek v puntíkatých hadříkách a rodinou kolem. Pořádný text tu nebyl pěkně dlouho a já jich přitom mám rozepsanou zásobu a další nápady stále přicházejí…
Nyní už ze svého času nechci ztrácet ani minutu a potřebuji si ho kvalitně rozplánovat a zefektivnit vše, co dělám. Pravidelné využívání diáře a trávení času nad vyráběním harmonogramů mi nikdy moc nešlo, ale nikdy nedostanete lepší výcvik, než ve chvíli, kdy víte, že se bez funkčního plánu neobejdete.
Protože jinak byste se museli postavit doprostřed všeho toho chaosu a začít řvát.

Nedostatek času a hlasité stížnosti na tento fakt jsou fenomény poslední doby, až nám z toho vlastně vylézá nová rovnice: kdo nestíhá – žije. Já chci věřit, že je to jen v našich hlavách a špatné organizovanosti. A přijít tomu na kloub.
Poslední týdny si nedopřávám výdechu a tímto týdnem to vrcholí – v pátek odjíždíme s přítelem na dovolenou a já musím do té doby připravit byt na příchod nových spolubydlících (a bohužel to není jen o lehkém povrchovém úklidu) a zároveň každý den dělám na diplomce, protože deadline na mě z kalendáře bliká jako splašený semafor. A protože nejsem klasický fulltime student, tak k tomu ještě denně sedím 9 hodin v kanclu, kde právě vrcholí snad vše, co jde.
Nemám ale potřebu na to nadávat. Samozřejmě, že bych raději měla na odpoledne jen dvě starosti a to, co bude dobrého k večeři a v kolik nazuju botasky, abych se mohla jít ven proběhnout. Ale ten plný program mě naplňuje a protože vím, že prostě musím, tak i ta energie nějak zázračně přichází a to funguje ještě zázračněji než kafe s tabulkou čokolády.

Úkoly tedy znějí jasně:

– zlepšit časovou organizaci
– používat důsledně a denně diář a nástěnku
– eliminovat rušivé prvky, především Facebook (o víkendu jsem na něm strávila dohromady pět minut max, takže to opravdu jde!)
– dodržovat hierarchii priorit
– mít kolem sebe pořádek
– šířit optimismus a dobrou náladu 🙂
– a pak se podělit s vámi o tipy, jak toho vůbec dosáhnout!