Předvánoční vichřice

Poslední týden před Vánoci jsem čirou náhodou byla hrozně kulturní. Dva dny po sobě v Činoherním studiu, pěkně polaskat ducha.

Středeční představení Beze světla/Kein Licht stálo na úžasném vizuálním zážitku a hlavně díky němu bylo možné přednášený text, který byl svým ražením určen pro náročného diváka (jméno nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek jsem sice slyšela poprvé, ale zdá se, že minimálně na katedře germanistiky je to zásadní pojem), téměř samovolně a jakoby mimochodem vstřebat, ač přehršel slov docházel k mému v ten den velmi unavenému mozku jen velmi klikatými cestičkami.

Vize postapokalyptického světa byla velmi znepokojující a já si poté vykračovala namrzlým Ústím přes celé město domů ve svých krátkých šatečkách a přemýšlela nad tím, jestli by mě to, jak umělci jakohokoliv druhu vnímají svět, nemělo znepokojovat trochu více, než dosud znepokojuje. Úvaha nad tím, že život jedince je naprosto nicotný a jestli denní starosti, které máme, nejsou náhodou jedna velká trapárna, my nežijeme vwe velkých kulisách a nad námi něco, co se našemu konání vysmívá.

 Má nějakou hodnotu náš způsob života? Studovat, chodit do práce, zakládat rodinu, vysedávat po večerech v hospodách či před televizí, rozčilovat se kvůli frontám v Tescu, řešit pomluvy sousedů a další chleby našich dnů? Hluboce prožívat smrt každého našeho blízkého, ale přitom ani nemrknout nad záběry stovek mrtvých při nesmyslných válkách či v místech přírodních katastrof promítaných v televizi?

Co když se jednoho dne probudíme a všechno bude jinak? 

Zástupy spisovatelů, filmařů, malířů a dalších umělců zasvěcují své životy tomu, aby se pokusily ostatním předat své znepokojující úvahy o smyslu našeho bytí.
A zdá se, že alespoň někdy to účinky má i na mě, protože alespoň pro několik hodin jsem mohla přestat brát své pseudoproblémy, pocity a celé své bytí tak vážně.

I když poslední prosincové týdny působily dojmem, že všichni vlatníci divadelních parmenentek musí honem vyplácat předplacené vstupy, tak na Páralově Soukromé vichřici nával nebyl. První ohlasy nebyly příliš pozitivní, ale já už jsem zvyklá, že se mi obvykle líbí to, čím většina (čti ta intelekuální většina) mých přátel pohrdá. Ale bavili jsme se všichni přítomní. Hra ale byla ve výsledku smutná, i přes četné vtipné gagy. Příběh, ve kterém šlo o vztahy, ale jen velmi málo, zda-li vůbec, o lásku. Naprostý protiklad ke všem těm sladkým vánočním komediím, které v tomto čase sjíždím.

Příběh o vztazích zdeformovaných stereotypním životem odehrávajících se v ústecké chemičce, ve které kámen šuká cihlu (v případě tohoto představení spíše židli), ale současně příběh, který se odehrává v mnoha podobách v každém podobném kolektivu, ať už v maloměstě, na univerzitě, na hudebním táboře či v Beverly Hills 902 10, příběhy, o kterých jsme slyšeli, či jsme sami jejich součástí, které se odehrávaly v 70. letech stejně jako dnes, a nedělejme si iluze, že by je lidstvo neznalo i před stovkami či tisícemi let. 

Za mě tedy výživný týden. Nejprve hrozba, že po příští nukleární katastrofě po mně zůstane jen vypálený stín na zdi. A podruhé náhled pod pokličku mezilidských vztahů, které máme prostě jen takové, jaké si je zasloužíme.

Tak, a o Vánocích už jen pohádky, kde zvoní zvonce na šťastné konce.

Poděl se o článek na Facebooku