Čtu

Kniha: Vše, co jste chtěli vědět o módě

Na knihu Ady Bartlové, zakladatelky dnes již mrtvého Módního pekla, jsem se velmi těšila od chvíle, kdy ji promovala na svém současném blogu a Youtube. Od momentu, kdy jsem ji začala číst, jsem byla u vytržení. Napadlo mě, že je tak skvělá, že jsem i dohledávala mezi nominacemi na Magnesii literu za rok 2018, jestli si jí přeci jen nevšimli ti správní lidé, protože si to podle mě zaslouží. Bohužel mezi nimi nebyla.

Jedna z prvních kapitol se týká materiálů a ve chvíli, kdy jsem se jimi začala prokousávat, mě napadlo ji přeskočit, protože už jsem byla natěšená a zvědavá na kapitoly jiné, především ty o stylech oblékání (no, počkala jsem si, byly až na závěr.) A v ten moment, kdy jsem o přeskočení vážně uvažovala, čtu autorčinu výzvu, ať to nedělám, že pro mě určitě bude přínosem. A taky že jo! Trochu jsem se obávala nudy s vysvětlivkami osnovy a útku, které mám za sebou z teoretických knih o šití. Ale Adina kategorizace a popis výrobních postupů mi otevřely oči. Všechny mé předchozí znalosti o materiálech byly velmi ploché, a i když už léta před každou koupí oblečení studuji etikety, teprve teď jsem se dozvěděla, že není jen jedna viskóza nebo že polyester nemusí být vždycky fuj a že v tom hraje roli mnoho dalších faktorů. A že směsovky mívají skvělé vlastnosti, ale pro přírodu je to ta největší zátěž.

Nechci nijak hlouběji rozebírat všechny kapitoly, protože bez výhrad doporučuji si knihu pořídit a přečíst, ale ráda bych se tu s vámi podělila o to zásadní, co zanechala ve mně. Pro bližší představu o obsahu přikládám k dobru velmi dobrou recenzi z iLiteratury.

Za prvé, jdu si znovu přečíst úvod knihy, kde Ada pomáhá sesumírovat argumenty, proč se vlastně o módu zajímat a jak svůj zájem obhájit před někým, kdo ji považuje za nejzbytečnější rozmařilost.

A moje za druhé, které jsem si pro sebe odnesla především, se vlastně primárně vůbec netýká módy a stylu. Celé roky si totiž řeším, že si sice pěstuju nějaký vlastní styl, vím moc dobře, co se mi líbí, s léty praxe už také vím, co mi sluší, nemám problém s nesedícím spodním prádlem atd., ale stále jsem měla takový dojem, že to něco kazí.

A ta kapitolka, kterou Ada přidala k módním nešvarům jako takovou navíc, spíš jako dodatek, se zabývala ušmudlaností.

To mě ťalo do živého. Protože trpím takovou tou provozní slepotou a denně a dlouhodobě používané věci už nevnímám. Tak se mi třeba stalo, že jsem pár týdnů nosila jednu svoji starší kabelku a jednoho dne jsem si všimla, že je celá oloupaná. Jenže mě je jasné, že se jí to nestalo během jedné cesty do práce, musela se drolit už delší dobu.

A takhle bych mohla pokračovat s polámaným páskem, okopanými botami či žmolkatým svetrem.

Poslední kapkou pro mě byla situace, kdy jsem v práci šéfovi podala svůj mobil, aby se podíval na jedno video. Uvědomila jsem si vzápětí, jak strašně opatlaný ho mám, že je to věc, kterou mám nejvíckrát za den v ruce, takže bych ho měla pravidelně otírat dezinfekcí a tak dále. Hned v závěsu je moje peněženka. Nosím ji ledabyle pohozenou v kabelce, dřou se o ni klíče a svačiny, a pak ji vytáhnu v obchodě před pokladní nebo při jednání s úředníky… Přitom si nepamatuji, že bych si kdy nějakou peněženku alespoň otřela, ne-li vyprala.

Kabelka byla další kapitolou. Denně přehazuji spoustu věcí sem a tam, takže pro praktičnost vítězí otevřený shopper bez přidaných kapes. Vše mám tedy bez ladu naházené uvnitř a když ji jednou za čas otočím dnem vzhůru, abych udělala rázný pořádek, vysype se především hromada drobků a zmuchlaných účtenek.

Dříve jsem také trpěla chronickým opatrováním kusů oblečení, které měly nějaký ten nešvar a já je stejně nosila, protože to byla jediná věc, která měla určitý střih nebo barvu, kterou jsem zrovna potřebovala k doplnění outfitu. Většinou se jednalo o tržnicové oblečení ještě z gymnaziálních let, případně kousky z New Yorkeru nebo Takka, ale také již s nějakým tím křížkem letitosti.

Došlo mi, jak také zdánlivé banality, jako ušmudlané doplňky, vystihují moje hlavní nešvary. Tendence přehlížet věci, které mám stále na očích, a neuvědomovat si zautomatizované činnosti, co mi do mého života vnášejí chaos a do partnerského vztahu hádky.

Ada se také hodně zaměřila na barvy a barevné typy a to pro mě byla kapitola, kde mi to nejvíce šrotovalo. Zjistila jsem, že svému citu nemůžu příliš důvěřovat, protože jestli je barva chladná nebo teplá poznám jen u těch opravdu základních, ale někde je to dost rébus. Dost mě třeba překvapilo, že syté barvy, které miluju a mám pocit, že mi i sednou, patří mezi neutrální.

Klasickou typologii podle ročních období Ada odsoudila jako nedostatečnou a mě se ulevilo – v té jsem se totiž nikdy nedokázala najít.

A také, že najít se ani v dalších není úplně jednoduché! Nakonec jsem si poskládala, že jsem v obličeji studený typ (bledule s růžovým podtónem), vlasy mám teplé (zlatohnědá) a k tomu jsem výrazný kontrastní typ (tmavé oči a výrazné tmavé obočí). Vím, že mi sluší líčení v ledových pastelových barvách a díky tomu, že jsem kontrastní, můžu nosit i výrazné barvy typu karmínově červená nebo fuchsiová, zato navléct mě do hořčicové a okrové nefunguje. Ale i tak bych se s vámi nevsadila, že si dokážu bez problému poskládat barevnou škálu na míru, a obdivuji ty, kteří pro tohle cit mají!

Další skvělé rady, které uměla Ada rozdávat už za časů Pekla, se týkají oblékání různých typů postav, práci s proporcemi a čarování se střihy.

Prakticky využijete i rady, jak si zorganizovat šatník a jak zjistit, co v něm vlastně potřebujete. A pak už se budete jen ušklíbat článkům v konvenčních médiích, které vám tvrdí, že základem šatníku každé ženy jsou džíny a tmavé sako…

A také velice oceňuji podrobný slovník oděvů a bot i kresbami, které určitě hodně pomohou lidem, kteří nejsou v módním názvosloví tak zběhlí a tohle jim ušetří hodně času především u nákupů online, kdy budou vědět, pod jakým klíčovým slovem hledat konkrétní typ kabátku či sukně.

Úplně na závěr knížky se nachází seznam vybraných obchodů a i když je možné, že časem ztratí na aktuálnosti, vsadím se, že ještě takových minimálně deset let zůstane gró seznamu naprosto v kurzu.

Za mě je tahle kniha naprosto jedinečná svého druhu, vtipná, kritická a pro někoho, kdo módou zrovna nežije jako já, dokonce ještě mnohem vhodnějším čtivem než leckteré příručky o sebevědomí a seberozvoji, protože mít vyřešené oblékání a znát limity a možnosti své postavy, by mnoha lidem zařídilo úplně nové vidění světa.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *