O Star Wars

Současnou situaci mnozí využívají k nekonečnému sledování filmů a seriálů. My to u nás máme trochu jinak, protože karanténou se pro náš život nezměnilo vůbec nic, děláme každý den na zahradě a domě.

Na filmy jsme se dívali vždycky sporadicky a letošní konec zimy a brzké jaro jsme si jich při chladných večerech dopřáli trochu víc. Výběr filmů byl téměř vždy v mé režii a mimo jiných filmových počinů, jež třeba zmíním jindy, jsem se rozhodla dohnat jeden velký kultovní rest, ke kterému jsem měla z minulosti nevyjasněný postoj.

Takže jsme strávili devět různých večerů s devíti snímky filmové série Star Wars!

A vy se teď dozvíte, jak mě to poznamenalo – protože poznamenalo!

Takže pojďme na Hvězdné války, aneb co se změnilo při druhém pokusu o zhlédnutí.

Po deseti letech.

Můj vztah k tomuto kultu neměl jednoduchou cestu a začal před deseti lety zklamáním. Dosud si i pamatuji kde a jak.

Tehdy jsem žila s bývalým přítelem v Plzni a jeden z našich nejbližších kamarádů byl nejvěrnější fanoušek a jednoho večera nám u sebe doma pouštěl své oblíbené scény. Já do té doby neviděla ani záběr. Samozřejmě jsem o existenci Star Wars věděla, ale sci-fi jsem nijak neholdovala a běžně to o Vánocích na Nově nedávali…

Měla jsem ale právem velká očekávání, a proto bylo mé zklamání o to trpčí. Nechala jsem se zasvětit do toho, jak je to s těmi epizodami a kterou nejlépe začít. Jako první film jsem tedy viděla čtvrtou epizodu. Přítomnost oblíbence Harrisona Forda ve mně vzbudila nadšení, zbytek ale bída. Příběh jednoduchý jak facka, trapný ukňouraný robot (ten to za mně tehdy shodil nejvíc) a filmové efekty roku 1977. Čekala jsem něco mimořádného, když to milují celé generace včetně chlapů středního věku. Místo toho jsem dostala pohádku pro děti. A to mělo být vážně ono?

Přesto jsem tomu dala šanci a po epizodě 4 zhlédla i epizodu 5 a 6. Přiznám se ale, že jsem tehdy u obou usnula.

Být to ještě o pár let dříve, asi bych to celé s urputností sobě vlastní celé navždy zavrhla. (Ale zase naopak – vidět to třeba ve věku 10 let, tak jsem určitě nadšená a to především z roztomile tvrdohlavého vztahu mezi Hanem Solo a princeznou Leiou.) V roce 2010 už jsem ale byla trochu starší a tušila jsem, že vynášet radikální soudy se mi dosud příliš nevyplácelo a okolnosti se mohou měnit.

Už jsem tu párkrát psala, jak moc doma milujeme klasickou hudbu a instrumentální soundtracky z filmů. A ty mě hodně ovlivňují, když vezmeme jako důkaz, že se ze mě za poslední rok stal obrovský fanoušek spaghetti westernů a kompletního Tarantina, a to vše ve mě odpálila jen a pouze hudba Ennia Morriconeho.

A právě Williamsova hudba může ze 100 % za to, že jsem před několika měsíci začala mít nutkání jít do Star Wars znovu a tentokrát pořádně, i za cenu, že mě to (opět) unudí.

Pro pořádek jsem opět začala epizodou 4. (Jára neměl o logické posloupnosti sérií žádné potuchy, takže při úvodních titulcích tázavě pozdvihl obočí.)

Na ty tři nejstarší epizody jsem se po 10 letech dívala mnohem shovívavěji, i když příběh mi pořád připadal velmi jednoduchý. Ale dovedu si představit, že se všemi těmi efekty to v sedmdesátých letech musela být pořádná bomba, a tak už se tomu kultu nepodivuji. Pro nejmladší generaci už to ovšem budou jen nostalgické filmy pro pamětníky.

Po epizodě 6 přišla na řadu prequelová série a na tu už jsem se těšila velmi, protože mám ráda Natalii Portman i Ewana McGregora a hlavně už mě více zajímal celý příběh. Ze tří nejstarších epizod jsem se o vlastních příbězích hlavních postav dozvěděla jen velmi málo a zatím jsem nechtěla googlit a dohledávat souvislosti. Obrovské mezery a spousta nedořečeností byla možná i to hlavní, proč mě ústřední příběh rodu Skywalkerů tak rozčiloval.

Od tohoto okamžiku bude tento článek obsahovat spoilery. Kdo jste tedy Star Wars ještě neviděl, nebo neznáte alespoň hlavní linku příběhu (je mezi vámi vůbec někdo takový?), a do budoucna uvažujete, že byste to zkusili, tak raději nečtěte dál. Vyhnu se zásadním spoilerům jen ohledně sequelové série (tedy epizod 7, 8 a 9, které jsou opravdu čerstvé a nechci případným adeptům na zhlédnutí pokazit očekávání. A hlavně jim chci věnovat samostatný post, protože až tahle trilogie byla tou, co na mě doopravdy zapůsobila.

Když jsme za sebou měli epizody 4, 5 a 6, tak přede mnou viselo několik otázek:

• Jak se z Anakina Skywalkera, tak nadějného rytíře Jedi, stal znetvořený Darth Vader, odkázaný na život v masce, ehm, tedy “biomechanickém obleku”?

• Jak přišel ke svým dětem?! (To mě zajímá asi nejvíc.)

• Kdo byla jejich matka a co se s ní stalo?

S tím jsem skočila rovnou na tzv. prequelovou sérii.

Epizoda 1 z roku 1999 se mi líbila moc. Vlastně tak trochu i musela, protože pořád a stále tvrdím, že filmařský rok 1999 patří mezi zásadní milníky mého života, protože kromě tehdy nových Star Wars vznikl Matrix a Mumie, moje dvě obrovské filmové lásky, díky kterým jsem následně přežila svá citlivá pubertální léta! (V roce 1999 mi bylo 11 let.)

Posun v efektech a zpracování byl oproti první sérii zkrátka super markantní. Prcek Anakin mě fakt bavil, ale musím se vám přiznat, že jsem si do toho roztomilého rozumbrady možná trochu promítala svoje vlastní dítě. A hlodala ve mně otázka, co se s ním do budoucna tak strašně posere? V tom je nevýhoda, když epizody nesledujete chronologicky podle čísel – už zkrátka víte, kdo bude za dvacet let na jaké straně, a nejde to odsunout stranou.

Výtka číslo jedna: nedávám všechna ta jména! Za celou epizodu 1 jsem nebyla schopná pobrat jméno učitele Obi-Wana Kenobiho! (Google napoví, že se jmenoval Qui-Gon Jinn.)

Po tomto slušném rozjezdu přichází sestup na zem: epizody 2 a 3 byly hotové utrpení. Lví podíl na tom bude mít úděsný český dabing, kdy ústřední dvojici Anakina a Padmé namluvily hlasy dvanáctiletých retardů a jejich lásku jim nevěřím ani z rychlíku. Bohužel Jára je při oddychovém sledování filmů líný číst titulky, takže originální verzi pro srovnání si někdy musím pustit sama. Ale bojím se, že tohle ani angličtina nezachrání.

Ale zpět k příběhu: vůbec jsem nepochopila, čím se jinak celkem příčetná Padmé Amidala nechala přesvědčit, že nabubřelému odrostlému fakánkovi Anakinovi podlehla. Všechny “namlouvací” scény patří do hlubin největších filmových kýčů, což bych ještě skousla, kdyby mezi těmi dvěma fungovala alespoň nějaká chemie..! A když jsem se v jednom z mnoha článků posléze dočetla, že Haydena Christensena si do role Anakina režisér vybral právě kvůli tomu, jak jim to s Natalií Portman navzájem jiskřilo, tak vážně nechápu. No, zřejmě jsem já koukala blbě. (A zaujatě, hehe.)

Ve trojce už šlo do tuhého, temná strana si začala brousit zuby na již trochu vyspělejšího (a s těmi delšími vlasy taky nezanedbatelně přitažlivějšího!) Anakina. Objevil se jeden sen, věštící tragickou budoucnost Anakinovy lásky, a bylo rozhodnuto.

Pro mě tedy mega zklamání: Anakin tak snadno uvěřil té nejlacinější nabídce, která mohla od zástupce temné strany přijít, až to úplně popírá skutečnost, že vůbec kdy prošel nějakým výcvikem řádu Jedi.

Následný překotný porod k smrti zklamané Padmé už byl takovou absurditou, že už jsem jen odpočítávala, kdy tenhle ujetý spektákl skončí…

V tomhle okamžiku jsem mohla s Hvězdnými válkami definitivně skoncovat. Ale byli jsme v tom filmovém maratonu tak rozjetí, že zhlédnout pár popcornových bijáků s ukecanými roboty navíc se pořád zdálo jako skvělý nápad. A nezapomínejme, že tu s námi stále byla ta dokonalá hudba!

Nutně tedy přišla na řadu sequelová série a s ní epizody 7, 8 a 9.

Jestli jsem si u předchozích dvou sérií stěžovala na šílená jména, které nejsem s to udržet v hlavě ani po dobu sledování daného dílu, epizoda 7 – Síla se probouzí – mi leccos usnadnila, protože z nějakého důvodu zde snad všechny důležité postavy měly jen jednoslabičné jméno.

I když i tady jsem se potrápila, protože nová hlavní hrdinka série – osamělá sběračka šrotu Rey – měla tak trochu bezpohlavní jméno, že když ji někdo volal, vyhlížela jsem nějakého chlapa…

Sequelová trilogie pro mě byla úžasnou podívanou, ať se jdou skalní fanoušci vycpat, mě se tenhle příběh zaryl pod kůži. Technicky: akce střídala akci, lokace i efekty prostě bomba, i když to je možná tím, že nějak nestíhám sledovat všechny filmové novinky, a tak tyhlety trikové legrácky ještě neberu jako samozřejmost. Na nové postavy jsem se naladila rychle a to, že se objevily i ty staré a v originálním obsazení, jsem nečekala, takže to bylo příjemné překvapení, hlavně když vezmete v potaz, že od prvního dílu Star Wars uplynulo v době vzniku poslední trilogie téměř 40 let. A přesto tu máme originál Luka Skywalkera, jeho sestru Leiu, Hana Sola, i jeho kámoše Landa. Jestli jejich výstupy měly pro děj nějaký zásadní význam, je věc druhá, ale beru to jako takovou radůstku pro skalní fanoušky originální série.

Nová trilogie se odehrává cca třicet let po konci epizody 6 a je oproti těm předchozím jiná v tom, že díly na sebe bezprostředně navazují. Až jsem ráda, že jsem je viděla všechny až teď a ne třeba před rokem, protože čekat do Vánoc na poslední díl bych jen tak nevydržela.

Prostřední díl Poslední Jedi považuji osobně za nejvyvedenější, a když jsme ho těsně před půlnocí dokoukali, měla jsem hrozné nutkání vůbec nejít spát a dát si vzápětí ten závěrečný. Další den mi připadal nekonečný, jak moc jsem se těšila na večer, a byla jsem tak nedočkavá, že jsem si přes den dávkovala alespoň ukázky, jenže chytrý youtubový algoritmus mi nahazoval taková doporučení, že jsem jen z náhledových obrázků rychle poznala, jak to skončí. Sice jsem měla předtuchu, jaký závěr to asi bude mít, ale lepší je si to dát úplně bez nápověd.

Teď vám dám nějaký ten týden na to, abyste si dali Star Wars refresh, případně dohnat díly, které jste neviděli, a příště si tu rozeberu sequelovou trilogii.

Po cca třech týdnech od zhlédnutí si totiž dovolím tvrdit, že o ní vím opravdu spoustu věcí. A oproti Brutální Nikitě a jiným svým velkým oblíbenostem mám štěstí, že je tohle aktuální posedlost spousty dalších lidí a denně tak je na internetech co k tématu číst i sledovat.

Nemusím přeci všechno žrát až s 15letým zpožděním 😀

A co vy a Star Wars? Těším se na diskuzi!