Řeším

Čím si procházím

Čím déle se zabývám svou osobností a problémy, které se mi letos extrémně nakupily, tak mám menší potíž o nich nahlas mluvit. Ze začátku jsem byla mnohem zdrženlivější. Sice jsem si poměrně rychle ujasnila, že z toho žádné tajemství dělat nebudu a naopak to budu sdílet naprosto otevřeně s celým světem, ale stejně to zpočátku nebylo jednoduché.

Pomohlo mi těchto pár myšlenek:

  • Pokud někomu řeknu o svých starostech a on mě kvůli tomu odsoudí, tak nepotřebuji takového člověka ve svém životě. Dobře pro něj i pro mě. Zatím to nikdo z těch, s kým jsem o tom mluvila, neudělal.
  • Když se svěřím a blízký člověk mi nebude věřit, tak si alespoň uvědomím, jak moc mě bere vážně. Je to smutné, ale už se z toho nehroutím. Už totiž vím, proč mě vážně nebere a že to není jeho vina.
  • Zpětná vazba především od kamarádek je pro mě velmi cenná, protože si díky nim uvědomuji, jak snadno lze zkreslit dojem, který mají ostatní z vašeho života.
  • Možná máte sami podobný problém nebo třeba někoho takového znáte. Velmi obtížně se to rozeznává, takže pokud někoho naťukne alespoň náznak pochopení a uvědomění, budu moc ráda!   

Prozatím přeskočím historku, jak jsem se dostala k tomu, co o sobě nyní vím, a skočím do toho rovnou:

Zjistila jsem o sobě dvě zásadní věci: že jednám jako pasivní agresor a že jsem dětinská.

Jenže samotné uvědomění problém neřeší. Dokonce bych řekla, že můj první psycholog a částečně i paní psychoterapeutka mi naznačili, že snažit se to změnit je docela tuhý a často i marný boj a lepší je se s tím smířit jako s danou věcí.

Asi chápete, že já budu patřit mezi lidi, kteří se s pouhou diagnózou smířit nehodlají.

Nechci do budoucna říkat novým lidem ve svém životě: ahoj, já jsem Lucie a občas v sobě něco dusím, takže když se vedle mě budeš cítit nepříjemně, není to tebou. Nebo: ráda ti pomůžu a budu se s tebou budu podílet na pracovním úkolu, ale nedávej mi prosím žádnou zodpovědnost, jsem totiž infantilní, a tak tě raději varuju předem. Nejsem schopná ani naplánovat nedělní oběd a včas zaplatit složenku, takže si raději dvakrát rozmysli, jestli mě představíš tomu významnému klientovi. Mluvit totiž umím pěkně a on by mohl získat mylný dojem, že bych mu mohla být prospěšná.

Pasivní agrese je dost široký pojem a poté, co jsem si o tom nastudovala, co šlo, jsem zjistila, že celý internet se soustředí na to, jak se takového člověka zbavit, ale nikdo už neporadí, co si počít, když vám konečně doteče, že jste to vy.
A ono není divu, protože přesvědčit pasivního agresora, že je tím škodičem, není vůbec snadné, protože jeho základní charakteristikou je to, že za všechno můžou ostatní, a bez váhání vám vysolí desítky argumentů na svou obhajobu, za které by strčil ruku do ohně.
Lidé, kteří jsou kolem vás, ale netráví s vámi až tolik společného času, tomu nemohou uvěřit, protože oni vidí to, jak jednáte navenek – věčný úsměv, dobrá nálada, nic není problém. To, že jsou moje emoce tak zatlačené do pozadí, že si je ani já sama nepřipouštím, je ale obrovský problém. 
Také jsem vám tu psala o všudypřítomném strachu z konfliktů a reakcí okolí. To mi komplikuje život tím, že nedokážu říct NE, protože bych ráda všem vyhověla. Moje tělo si to NE ale hodlá prosadit, a tak si to zařídí jinak – zapomínáním, chozením pozdě, prokrastinací, nepozorností, ledabylostí, povrchností, zkrátka jen aby to bylo aspoň na oko. Výsledek je takový, že máte špatný pocit z celého vašeho snažení a nechápete, proč to nemůže být jinak, když to přece tak moc chcete.

Dětinskost je kapitola číslo dvě. 
Psycholog číslo jedna a můj dobrý kamarád v jedné osobě nad tím mávl rukou, že to a to dělá taky, a že to zbytečně hrotím. Jenže když tak nad tím přemýšlím, on je ve svých šedesáti dětinský taky. Proto jsme se spolu vždycky tak skvěle nasmáli. Jenže pro můj aktuální život je to šíleně nepraktické a smiřovat se s tím nechci.
Můj současný psycholog mi řekl, že jsem jasný umělecký typ a ti takoví často bývají. Jenže kdyby ze mě kreativita prýštila proudem a já byla oceňovaný génius v nějakém oboru, asi bych to také brala jinak a okolí by bylo tolerantnější. Jenže já jsem umělecky zablokovaná již několik let, a tak se z velké části živím systematickou kancelářskou prací, se kterou se bohémství a punk příliš neslučuje.

A opět reakce okolí: jak můžeš být dětinská, když máš dvě vysoké školy a doktorát na spadnutí?? 

No… právě proto. Škola je pro dětinskou duši ideální útočiště, protože vám tam samozvaná autorita přesně diktuje, co máte dělat. A vy, pokud jste hodní a posloucháte, dostanete odměnu (jedničku, zápočet, body v RIVu), postupujete po žebříčku výše a ve třiceti zjistíte, že život venku je nastavený úplně jinak. 
Psycholog mi radí dvě věci – nastavit si hranice a přijmout zodpovědnost. Pro mě momentálně abstrakta, se kterými strašně bojuju. Snadno se to řekne, ale co to znamená? Rozvinout si předem každé důležité rozhodnutí, abyste promysleli případné důsledky, ale ne tak jak jsem to dělala doposud – sice jsem si promyslela, co se může stát, když se rozhodnu takhle a takhle, ale z nějakého důvodu jsem vždycky našla nějakou absurditu. Někde v pozadí se sice mihla myšlenka, že by se mohlo stát něco více pravděpodobného, ale mě zabrzdí vždycky nápad s pravděpodobností příhody 1:1000000.
Díky poslouchání podcastů a čtení seberozvojové literatury se ale pomalu dostávám k řešení. 
Které ale bolí a nedá se uskutečnit ze dne na den.

Velmi zjednodušeně řečeno:

Každý den se musím rozhodovat u desítky věcí. 
Tak 80% nedomyslím nebo domyslím absurdně.

Samozřejmě není možné si před každým jednotlivým rozhodnutím načrtnout 5 scénářů a poradit se s radou starších. 

Co tedy dělat?

Myslet komplexně: už jsem několikrát psala o tom, že mi chybí pevně nastavený žebříček hodnot a životní vize a cíle.
Většinou se mi jen z těch samotných pojmů a představy, kolik je za tím práce, dělá špatně.
Jenže ona ta práce a vydané úsilí za to stojí. Nejsou to jen nějaké ikonky, které si vyvěsíte na nástěnku, abyste se jimi kochali. Čím náročnější hodnotu nebo cíl si stanovíme, tím přísněji pak selektujeme své denní činnosti a tím snáz se nám rozhoduje, i když ta rozhodnutí nebudou vždy příjemná. Ale zpětně za ně budeme rádi, protože jsme na každé proč měli své jasné protože, za kterým jsme si stáli. 
Teď to třeba vypadá tak, že za každým druhým protože odpovím “u nás doma se to tak dělalo odjakživa / lidi si myslí, že je to správné” a jsem v koncích, protože mě samotné to žádný smysl nedává. Jenže někdy se musíme rozhodnout i přesto, že to pro nás nic neznamená. Když budu mít své vlastní hodnoty, snáz se na nějakou stranu přikloním. Případně narovinu řeknu, že mě to nezajímá.

To by tedy byla teorie, výsledky se ukáží časem…

P. S. Fotky s rozličnými vlasy vznikly úplně za jiným účelem, ale sem se mi báječně hodí – změnit účes je totiž dneska brnkačka, ale zkoušeli jste něco podobného se svým charakterem, myšlením, jednáním..?

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *