Uncategorized

Pendlování

Každý pátek na západ, každou neděli na sever… Dvě stě kiláků sem, dvě stě tam.
Už rok a půl takhle šíleně jezdím tam a zpět.
Občas se mě někdo zeptá, jestli mě to vůbec baví, a někdy se ptám sama sebe, jestli mě to ještě baví.

Přitom první tři roky na vysoké jsem takhle jezdila úplně stejně víkend co víkend a tu šílenou cestu jsem podnikala vlakem! Cesta vlakem obnášela půlhodinovou cestu z koleje / bytu / školy na nádraží s krosnou na zádech, kabelou křížem a noťasem v ruce. Cesta vlakem trvala čtyři hodiny a z toho půl až třičtvrtě jsem v závislosti na navazujících spojích trčela v nechutné nádražní hale v Chebu. V Aši další minimálně čtvrthodinu zabrala cesta z nádraží domů. To máme téměř pět hodin cesty. Do toho nevábné prostředí vlakového kupé s často ještě nevábnějšími spolusedícími, v zimě při každé druhé jízdě mrznout a při každé třetí se horkem připékat ke koženkové sedačce (a v létě se připékat při každé).

Viděno zpětně – mám to dnes luxusní. Sedím si v perfektní sedačce svého auta, topím si či větrám dle libosti, pouštím si hudbu, jakou chci a jak nahlas chci. Sice se musím nonstop soustředit na cestu, ale i s tradiční zácpou v Bílině nejsem doma za delší dobu než tři hodiny i s naložením věcí a nabráním případných spolujezdců. A z některých se mimochodem za tu dobu staly mé skvělé kamarádky, a přitom bych je nebýt spolujízdy třeba nikdy nepoznala.

Ha, chvilka sebelítosti a stížností zázrakem pominula!

A takhle je to u mě pořád.
Začnu řešit, že mi něco nevyhovuje nebo toho mám plné zuby, pak stačí podobné zamyšlení a mám opět dobrou náladu. Nejhorší jsou nedělní večery, kdy musím odjet od přítele, který na mě dělá ty nejsmutnější oči, a přede mnou se prostírá jen představa nekonečně dlouhých pěti pracovních dnů, spojených s brzkým vstáváním a prázdným bytem.
Ani to ale nakonec není tak šedé…
Ráno se sice mrzutě vyhrabu z postele, ale už cestou do práce se začnu rozjasňovat: a i když si taktak přidržuji šálu u brady a soustředím se na každý krok, abych na náledí nehodila tlamu: cítím se šťastně! Hřeje mě vidina odpoledního fitka, kde si dám do těla, těším se na holky v práci, plánuju si, co si koupím dobrého k večeři. A pokud v průběhu týdne zamýšlím nějakou kulturu či kafe s kamarádkou, tak ještě lépe!
A pět dní uteče jako voda…

Na každé situaci se dá najít něco pozitivního a každá činnost může přinášet i radost – pokud v ní ten zdroj radosti budeme vidět.
Možná už je to stokrát omílané, ale život máme takový, jaký si ho uděláme. A to, co zrovna příliš měnit nemůžeme, k tomu můžeme vždycky alespoň zaujmout pozitivní postoj.

A co vy? Máte své triky, jak povinnosti učinit snesitelnějšími? Máte někdy pocit, že vás Osud vláčí někam, kam nechcete? A jak s tím bojujete?

5 komentáře

  • Barbora Vomáčková

    Možná je to stokrát omílané, ale je třeba to omílat dál. Spousta lidí to pořád nechápe.
    Zrovna dnes jsem přemýšlela nad tím, že už jsem přestala kamarádit s dvěma lidmi kvůli tomu, že si mi soustavně stěžovali na jednu jedinou věc (každý na jinou) v jejich životech a ani po letech a vydatné pomoci lidí z okolí s ní vlastně nechtěli nic udělat. Přitom to nebylo nic složitého jako např. nevyléčitelná choroba. Chtěli si jen stěžovat a babrat se v nespravedlnosti života, na které však měli lví podíl.
    Život možná je nespravedlivý, ale především je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otrávit škarohlídy.

  • Barbora Vomáčková

    Možná je to stokrát omílané, ale je třeba to omílat dál. Spousta lidí to pořád nechápe.
    Zrovna dnes jsem přemýšlela nad tím, že už jsem přestala kamarádit s dvěma lidmi kvůli tomu, že si mi soustavně stěžovali na jednu jedinou věc (každý na jinou) v jejich životech a ani po letech a vydatné pomoci lidí z okolí s ní vlastně nechtěli nic udělat. Přitom to nebylo nic složitého jako např. nevyléčitelná choroba. Chtěli si jen stěžovat a babrat se v nespravedlnosti života, na které však měli lví podíl.
    Život možná je nespravedlivý, ale především je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otrávit škarohlídy.

  • Lucie

    Přesně tak… V mém životě je největší škarohlíd jeden z těch mých úplně nejbližších lidí – mamka. Až po letech, co jsem z domu, mi to pořádně došlo. Dokud jsem si to neuvědomovala a netušila, jak se tomu bránit, tak mě to strašně stahovalo.

  • Anonymní

    Na té fotce Vám to sluší 🙂 Jinak můj názor je ten, že se dá vše učinit snesitelnějším, pokud víte, že na Vás někdo čeká…
    Hezký večer,
    Amelia

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *