Ve čtvrtek bylo vstávání opravdu krušné a podle toho jsem vypadala na workshopu a následném stínování. Asi nejhorší ale bylo, že došlo mlíčko do kafe, protože to by byla jediná záchrana. Odpoledne jsem si dopřála hodinku spánku, což mě dost napravilo.A naposledy jsme s Lenkou vyrazily objevovat město… Na večer pro nás byla nachystaná večeře na rozloučenou, kam nás zavezli opět busem asi 15 km za město. Večeřa byla několikachodová, což se ani náhodou nedalo sníst. Jen to víno bylo o poznání horší než to úžasné ze sklípku… Bryndák… a stejně se pokydala! U jídla opět perlil Benoit. Jako jediný věděl najisto, jak se používají příbory a nenechal se zvyklat…

Ve středu jsme s Lenkou měly nejvolnější den, protože po dopoledním programu se většina z naší party vydala na různá oddělení provozovat tzv. job shadowing neboli stínování. To spočívá v tom, že se “díváte přes rameno” pracovníkovi, který vykováná tu samou pozici a práci, co vy. Je to neskutečně pozitivní záležitost. Zjistíte totiž, že ledacos děláte úplně stejně, ač jste si na to přišli vlastní cestou, že vám vaše ministerstvo háže klacky pod nohy v něčem více a v něčem méně než kolegovi v jiné zemi. A hlavně si navzájem předáte skvělé tipy, podělíte se o vtipné i absurdní historky, společně zanadáváte na EU, ale ten pocit, že jsme v…

Úterý nás opět přivítalo sluncem a počasím stále teplejším.Po dopoledním programu jsme se náhodou sčuchli s pár dalšími účastníky v nejskvělejší studentské knajpě, ve které jsem kdy byla. K jídlu sice nabízela jenom chleba se sádlem, ale jinak neměla chybu – domácí džusy, pivo, kafe. A hlavně spousta míst k sezení, zastřešený altán, stage pro dj´s a koncerty a stylové zařízení… No, hned mě u toho napadlo, že má naše ústecká Fokus kavárna co vylepšovat… I když všechno je to zavádějící… Když je hnusně, tak to zřejmě neoceníte.Já měla prostě štěstí, že jsem vychytala celý nádherný a teplý týden a prakticky jsem si tam připadala spíš jako v nějaké jižní…

První sraz na univerzitě v Temešváru jsme měli až v půl desáté, takže jsme s Lenkou vstaly brzy, abychom si někde daly snídani a rozkoukaly se po okolí. Docela nás překvapilo, že i když mělo několik bister otevřeno, tak dostat něco k jídlu byl celkem problém. Nakonec jsme vzaly za vděk ještě napůl zmražený dortík a poprvé se setkaly s místním zvykem dávat do lattéčka brčko. Šly jsme se projít do nejbližšího parku a od té chvíle je pro mě Temešvár městem parků. Nevycházela jsem z úžasu. Mají je rozhlehlé, divoké, vychytané! Za každým stromem číhá nějaká vychytávka, ozvláštňující prvek, dětské atrakce, odpočinkové zóny, vodotrysky, pítka, prolejzačky, záhony a hlavně…

Už cestou z letiště jsem měla nos nalepený na okno taxíku a hltala první temešvárské domy. Kraj města byla přesně ta rumunská divočina, kterou jsem očekávala – odrbaná omítka, chumle elektrických kabelů neuspořádaně visících po fasádách… Směrem do centra přibývalo okrasné architektury, domy měly úctyhodné rozměry a všude tolik zdobených štuků a balkónů, že jsem nevěděla, co obdivovat dřív.Skoro vše je ale velmi ošuntělé. První foto s částí ansáblu 🙂 Zleva: Polák, Francouz, já, Lenka, Španělka, Španěl a Lotyšan 🙂  V tuto chvíli je centrum města totálně rozkopané. Rumunsko je členem EU poměrně krátce, takže čerpá dotace plnými doušky, až to působí, že by se bojí, že se kohoutky z…