Vrchol italského dobrudružství.Město, o kterém jsem prohlašovala, že ho musím navštívit, než se potopí. Nebo uhnije.Dějiště mého oblíbeného filmu Italien Job. Nebo kulisa pro herecký koncert mého oblíbeného Johnyho Deppa ve filmu The Tourist. První dvě fotky z mostu přes Canal Grande jsou snad nejprofláklejším záběrem Benátek, protože je to hned u nádraží, takže jsem nejprve uvažovala, že to ani fotit nebudu, protože už to milionkrát vyfotil někdo přede mnou lépe než já 🙂Ale tak pro kolorit to tu stejně je.A taky to byl hned náš první zážitek pozorovat gondolu. Tenhle kanál je něco jako Jižní spojka a provoz tam dost frčí. Takže když jsme viděli gondoliéra, kterak svým jedním…

Do Itálie jsme jeli autobusem a stejně jako loni se jednalo o noční přejezd, takže když nás ráno autobus vyplivl v městečku Cividale del Friuli, okamžitě jsme vyrazili na průzkum. Narozdíl od loňska jsem na to však byla připravená, takže se nekonalo zmatené hrabání v kufru, protože už jsem měla připravené vše potřebné. Noc také nebyla tak pekelná, protože jsme se vybavili nafukovacími polštářky kolem krku. Po loňské holandské várce kostelů už se nijak netajím, že jich mám dost do konce života. Samozřejmě, vždycky ráda nakouknu, ale zblízka zkoumat fresky a fotit si oltáře už nikdy nebudu. Jako člověk dospěje v mnoha jiných směrech, smíří se se svou povahou i…

Dovolená je za mnou. A nejen, že jsem byla neaktivní tady na blogu, byla jsem neaktivní na celém internetu. A byl to dobrý pocit k uvědomění si, že odpojením od sítě nic nezkrachuje, ani nic neuteče. V Itálii to byla s internetem celkem tragédie, takže když už jsem se někde v kavárně na chvíli připíchla, stačilo to akorát na kontrolu zpráv, zda něco nehoří. Nemohla jsem si totiž vybrat horší termín, což už jsem psala minule, protože mě ihned po příjezdu čekalo nastěhování nových spolubydlících a hned druhý den služební cesta do Prahy, zakončená dvěma hodinami cvakání sudetoněmeckých novin v hostivařské pobočce Národní knihovny. Teď už ale vzpomínky na dovču.Stejně…

Cyklistíme, i když to venku hrozí infarktem.První část cesty vedla téměř cestou-necestou – tam, kde jsem si z dávného výletu pamatovala schůdnou cestu, byla džungle plná větví, ale tak aspoň se člověk z několikakilometrového kopce dolů neflákal a užil si trochu adrenalinu ve stylu downhill 🙂To je celkem zajímavá disciplína a na všech úbočích ašského vrchu Háj máte skvělé podmínky. Na sobě mám vyzkoušeno, že musím prostě jet, věřit brzdám svého cyklostarouše a nad tratí příliš nepřemýšlet, pokud se totiž u většího šutru či spadlé větve zastavíte, pud sebezáchovy okamžitě nastartuje, vy zpanikaříte, že nemůžete dolů ani zpět, do strany není už vůbec kam a hlavně už vás neopustí pocit,…

Na náš první společný výlet na Goethovu skalku vzpomínám moc ráda, protože to bylo takové to správně romantické rande v začátcích vztahu…Letos v létě jsme se tam vydali na kolech za trochu méně poetickým účelem – natrhat pár borůvek. Skalka byla doslova obsypaná a na to, jak je to exponované místo, nebyly vůbec vysbírané… Nějaký čas jsem rozmýšlela, jestli tyhle fotky vůbec vypouštět, protože jsou zvláštní – focené iPhonem za šera a navíc jsem si nevšimla, že mi můj čokoládový obal lehce zakryl čočku foťáku. Ale ta rozostřenost a zatmělé rohy se mi celkem líbí 🙂    Jarda je neuvěřitelnej dědek kořenář 😀 Cyklistický model s přidanou lesní hodnotou 🙂…