25 let – mezník?

K tématu mé dnešní úvahy se dostanu trochu oklikou, takže omluvte tu délku 🙂

Na úvod přiznání: čtu pravidelně časopisy.

Pamatuju si, že ještě na gymplu jsem se za to před naší pseudointelektuální třídou trochu styděla. (Ale samozřejmě, že to o mě všichni věděli). Do 18 let jsem si pravidelně kupovala Cosmopolitan a v knihovně si každý měsíc půjčovala stohy starých ročníků Elle a Bydlení. V 18 mě Cosmopolitan přestal bavit, protože jsem prokoukla, že si s ostatními tituly typu Joy, Lovestar (existují ještě vůbec??) a dalšími navzájem recyklují ty stejné články, které navíc byly na jedno brdo. Přešla jsem tedy na Ženu a život. Kupovala jsem si jí občasně i dřív, ale přijde mi, že se až později hodně vyšvihla a stala se dobrým časopisem nejen pro maminy a manželky. A od té doby, co mám jakýstakýs příjem, tak mám předplacené Elle.

Když mě někdo s časopisem nachytá, tak si skoro pokaždé vyslechnu nějakou poznámku o braku, předražených reklamách a ztrátě času. K intelektuálce se to přeci tak strašně nehodí!
Já se však naprosto ztotožňuji s názorem, kterým se představuje především Elle – že je to taková moje každoměsíční pohádková knížka pro velké holky. Barevné obrázky věcí, na které nikdy nebudu mít a které by na mě stejně nevypadaly tak jako modelíně na obrázku, mi slouží ke snění.
A také poctivě čtu všechny články. Samozřejmě, že nevěřím tomu, že před redakcí hollywoodská hvězda vysypala kabelku a z paměti vychrlila pětislovné názvy veškeré kosmetiky, kterou používá. Zatím mi ale každé číslo příjemně obohatilo předlouhé cesty vlakem či osamělé večery.
Nevím, jestli to nazvat šťastnou náhodou, ale téměř v každém čísle svých oblíbených časopisů nacházím články přesně na témata, která jsou pro mě aktuální. Škarohlídi budou oponovat, že je každý výtisk pečlivě koncipován tak, aby v něm bylo od každého něco (asi jako všeobecné horoskopy na Seznamu). Já mám ale vždycky pocit, že se články trefily do mých myšlenek a starostí tak přesně, že to až není možné.

A ani říjen nebyl výjimkou a tak bych Vám ráda povyprávěla o článku, který mi nejvíc padl noty.  

Byl jím článek “Co dělaly úspěšné ženy v 25?” v říjnové Elle. Jak asi tušíte a můžete si díky informaci v popisu mého blogu spočítat, je mi právě 25. A jsem na několika křižovatkách – mám první pořádnou práci na plný úvazek, dodělala jsem magisterské studium, nastoupila na doktorské, úplně poprvé mám svůj vlastní pokojíček, který je zařízen jen podle mě, jsem bez chlapa a kolem mě všichni rodí a tak dále.

Dospělost nepřišla sama od sebe s osmnáctými narozeninami, přišla až s opravdovým osamostatněním teď. V článku známé ženy přiznaly, že právě v 25 zariskovaly a svůj život nasměrovaly jinam – vrhly se do neznáma ať riskantním podnikáním či vycestováním do ciziny. Já už si ale na místě, na kterém právě žiji, připadám zaklíněná a nemám nutkání odsud utíkat.
Denně jsem ale konfrontována právě s tou možností vyrazit do světa na zkušenou – hlavní náplní mé práce je vysílat studenty na studijní pobyty do zahraničí, a jak mám možnost je sledovat před odjezdem a po návratu, tak mi dochází, jak skvělá příležitost to v životě je – půl roku v životě dvacetiletého studenta uplyne jako nic, skoro nic neriskuje a může ho to jen obohatit, ať už pozitivně či negativně. Já jsem svou příležitost nevyužila a měla jsem pro to vážné důvody. Dnes si ale říkám, že kdyby mi bylo znovu dvacet, v rodině byla jiná situace a já věděla, co vím teď, tak bych někam odjela.
Teď už si na to ale připadám stará a to myslím ve svých pětadvaceti naprosto vážně.

Jak ale svůj život i bez cesty “na zkušenou” nakopnout k nějaké akci a dokutálet ho až ke svým vysněným cílům? Stále nad tím musím dumat. Čechy jsou možná úzkoprsé a zaprděné, ale já nevěřím tomu, že jinde to bude výrazně lepší. Navíc jsem vystudovala češtinu, miluju ji a nedokázala bych se vzdát toho ji denně slýchat a používat.
Nene, já se svůj život musím naučit řídit z domova 🙂

Poděl se o článek na Facebooku