Červen + červenec

Letošní léto blogování příliš nepřálo. A celkově je letos hrozně zvláštní.
Na začátku června mě na dva týdny skolila nějaká viróza, takže jsem volné chvíle trávila s kotlem čaje a seriály v posteli, zatímco mi zbůhdarma propadla permanentka do fitka.
Pak byl v plánu týden v Polsku a hned po něm dva týdny dovolené, čemuž tedy předcházelo naprosté pracovní šílenství, aby za dobu mé nepřítomnosti v kanceláři nedošlo k nějakým katastrofám… Zvlášť turečtí studenti mají zvláštní dar se dva měsíce neozvat a pak během několika dní hysterickými e-maily bombardovat celou školu.
V celém tom shonu jsem se ještě přihlásila na doktorskou zkoušku, ze které jsem se vzápětí nechala vyhodit. Tušila jsem, že to tak bude, a asi mě budete mít za cvoka, ale pro tu facku jsem si tam šla snad záměrně… Několik týdnů jsem se pohupovala na hraně a už jsem potřebovala skočit a nahrábnout to dno. Odcházela jsem tedy smířená, že teď už to níž nejde a už se zase můžu začít vynořovat. A opravdu to fungovalo. Následující tři týdny strávené mimo univerzitu mě zase nakoply a energie a nadšení do věcí příštích se vrátila.

Dovolenou jsem strávila jako poslední asi tři roky – v Aši.
Bazén se sice napustil… ale vůbec jsem neměla příležitost se v něm koupat. A vůbec se letos koupat a slunit, takže mám stále svou zimní barvu…

Naši se rozhodli malovat a zrušit můj a ségry “pokojík” a předělat jej na svoji ložnici. Pro mě to znamenalo provést generální reorganizaci půdy, kam teď každý týden vozím kvanta pytlů a krabic s věcmi z ústeckého bytu.
Už jsem na půdě naplnila všechny skříně, z pytlů je na podlaze pohoří tatranských rozměrů, ale přesto mám pocit, že je v mém ústeckém bytě pořád stejné množství věcí…

Bylo ale i smutno…

V červenci nás po téměř 18 letech prostřednictvím milosrdné injekce opustil náš jezevčík Matýsek… Bylo to těžké, ale už jsme se k tomuto odhodlávali dlouho a naši už byli na pokraji sil to s ním zvládnout. A vzhledem k tomu, že už jsem se s ním tak poslední tři roky loučila před každým odjezdem z Aše jako by to mělo být naposledy, bylo to tím o trochu snažší. Už to dávno nebyl ten pes co dřív, a víme, že už by ani nikdy nebyl. Život scuklý do spánku a jídla, noci plné epileptických záchvatů, na které si zřejmě přes den naštěstí nepamatoval, ale bolest mu musely působit strašnou. Když už ale přestal ovládat, kam vykoná svou potřebu, to už byla konečná.
Vzpomínková fotka je hodně stará…
Vždycky to bude můj první pes, nikdy na něj nezapomeneme.

Ale už konec smutkům, už je mu dobře a snad měl s námi šťastný život.

S maminou jsme jely na nákupy do Německa, kde jsem v C&A neodolala všem těm nádherným dirndlům a musela si alespoň jeden vyzkoušet. Tenhle stál 100 euro, což bylo to jediné, co mě zastavilo před koupí, ale co jsme pak tak procházely hlavní třídu v Hofu, tak v kamenných obchodech stály podobné i pětinásobek.

Přemýšlím, co dál se svými vlasy!
Mikádo už značně odrostlo, ale jsem na vážkách, zda znovu šmiknout nebo být zase znovu dlouhovláskou.
Řekla bych, že přítel je jasně pro dlouhovlásku, ale mě pořád lákají ty krátké neposedné kudrny…

Fitko šlo s příchodem léta k ledu, ale zato zase chodím běhat a moc mě to baví.
Taky hodně klikuju a jsem nadšená z toho, že pokaždé přichází zlepšení se… i když samozřejmě jsem pořád slabé máslíčko.
A tenhle nápis na chodníku v ústeckém parku měl skvěle nakopávací účinek 🙂

A knížka, kterou se momentálně prokousávám a vřele doporučuji: Don Miguel Ruiz a Čtyři dohody.
Po první kapitole plné sluníčkového příběhu jakési legendy jsem myslela, že to zahodím, ale jakmile se autor dostane k jádru věci, je to vážně poučné. Až to dočtu, tak se z toho pokusím něco sesumírovat.

A srpen?
Ten bude nejvíc ze všeho stěhovací a všemožně dokončovací… Tak hurá do něj!

Poděl se o článek na Facebooku