Jak snadno by byly věci jinak

Určitě každého z nás mnohokrát napadlo “kdybych tenkrát udělal/a tohle jinak…”
Už kolikrát jsme s přáteli i náhodnými známými probírali naši volbu střední a později vysoké školy a já si přitom uvědomila, že udělat tehdy jinou volbu by mi naprosto zpřeházelo život.
Chodila jsem na osmileté gymnázium a v kvartě se mnoho z nás rozhodovalo, zda zůstat, nebo odejít na jinou střední školu. Já jsem tehdy žila snem o životě se spoustou zvířat a hlavně o koních (teenagerovská holčičkovská klasika…), takže nápad na střední školu padl na zemědělku, což bylo doma samozřejmě rezolutně zamítnuto (“ty půjdeš na vysokou a ne se někam vrtat v hnoji!“). Kdybych si to tehdy prosadila, stoprocentně bych teď byla někde jinde, měla jinou práci, v jiném městě, měla jiné přátelé atd. Byla bych to vůbec já, jak se znám?

Pro tuto úvahu ale nemusím chodit až tak daleko – před několika týdny jsem začala chodit do fitka, které se nachází hned za vysokoškoskými kolejemi. Když jsem na koleji bydlela já (a sakra, to už je let…), tak jsem chodila cvičit přes celé město až na Střekov. Kdybych tehdy měla fitko hned za kolejí, tak bych tam byla pečená vařená (nebo si to teď minimálně myslím). A mám takový pocit, že by to na mě napáchalo výraznější změny než jen lepší figuru.

Vysvětlím hned:

Běžím si takhle na pásu, abych se rozehřála před zvedáním železa, a do poloprázdné tělocvičny se začnou porůznu trousit holčiny. Nápadně si podobné. Všechny byly proti mě poloviční (a ne, nemluvím o výšce), všem v hubeném obličeji vystupovaly lícní kosti tak, že si byly podobné jako ségry, měly dlouhé slíznuté vlasy v culíku a na sobě růžovočernou teplákovku. Uvědomila jsem si, že chodit do fitka prakticky denně (kdybych to měla za domem), tak na teplákovku postupně přejdu taky. Nejdřív jen na samotné cvičení. Potom i na cestu tam (když to mám za barákem) a nakonec bych v tom asi chodila i nákup a možná i kamkoliv jinam. Když jsem se rozhlédla po místních pánech, podobnost tam byla taky: tílkaři a teplákaři. Na cestu dom přehodí motorkářskou bundičku s obroským logem, nebo alespoň číslem, přes rameno sportovní tašku. Chodit do fitka denně, tak s těmito lidmi trávím tolik času, že si mezi nimi určitě najdu přátele (nebo nezbyde čas hledat jiné jinde), a když se budu na teplákovky a motorkářské bundy koukat denně, časem se mi zalíbí nebo je minimálně přestanu vnímat jak kuriozitu. 

Takže závěr? Objevit pro sebe fitko dřív, tak jsem dnes mohla být slíznutá barbie s mezerou mezi stehny a nagelovaným tílkařem po boku. A v autě by mi místo Fixy a Znouze vyhrával Tiesto.
A tomuto fiktivnímu já by absolutně nešlo na mysl, proč to reálné nosí glády a chodí s dlouhovlasým hipíkem. 

Touhle úvahou jsem pochopila jedno: nikoho nesuďte za to, jakým se jeví navenek, protože nevíte, jakým způsobem se k tomu dopracoval. Říká se, že rodinu si narozdíl od přátel nevybíráte. Jenže máte šanci si vybrat i všechny své přátele přesně jaké chcete, když žijete v určitém prostředí a věnujete se určitým koníčkům? Determinace prostředím zkrátka funguje a odolávají jen ti nejsilnější.
Někde jsem četla, že když zprůměrujete příjmy všech vašich přátel, tak vám z toho vyjde váš příjem. Nebo že jsou na tom vaše nejbližší kamarádky (pokud jste ženy) vzhledově podobně jako vy: žádná není výrazně hezčí ani ošklivější. 
Zkrátka se intuitivně obklopujeme především lidmi, kteří jsou nám podobní.
Když se po nich rozhlédneme, tak s většinou sdílíme podobné názory, ať již byli z jejich hlav, vaší, či vám je přinesl někdo jiný.
Obklopte se cynickými reptaly a budete reptat taky. Pokud to nemáte v povaze, tak vás jejich negace bude přinejmenším tížit u žaludku.
Travte svůj volný čas s hospodskými povaleči a zřejmě se jim také začnete podobat a postupně zapomenete na to, jaké jste kdysi měli plány a sny.

Nemusíte jezdit meditovat do Nepálu, abyste našli sami sebe.
Mě se nejlépe osvědčilo si začít opravdu vybírat, kým se budu obklopovat a komu naslouchat.
Ale nebudu se bít v prsa: do takového stavu jsem se nedostala úplně dobrovolně, ani samovolně. Izolovalo mě nahromaděné množství práce, ale ta izolace byla velmi prospěšná – teprve v tichu znovu uslyšíte svůj vnitřní hlas (teď se zkuste malinko oprostit od toho, jak sluníčkářsky to zní, je fakt, že jsem tyhle výrazy nikdy nepoužívala…) a uvědomíte si, kdo jste, kam jste se dostali a jestli tam vlastně chcete být!

A meditace rozhodně není sprosté slovo. Má totiž více významů, než jsme se jí naučili připisovat. Lotosový květ a hluboké dýchání pro mě asi nikdy nebude, ale postupně jsem zjistila, že se mi skvěle přemýšlí, kdy jdu či běžím delší známou trasu (tělo se rytmicky hýbe a sune kupředu a hlava přitom nemusí přemýšlet o cíli). A poslední rok se mi nejlepším místem na přemýšlení stalo mé auto a pravidelná dvouapůlhodinová cesta do Aše.
A funguje i samota mezi stěnami mého pokoje, jen pocit tepla a přítomnost oblíbených knih kolem.

A zrovna kombinace těch stěn a rytmického šlapání po běžeckém páse vyplodila například tuhle úvahu, která původně ani k závěrům ohledně meditace nesměřovala, ale co už.
V tichu si ten můj mozek jede svoje.

Poděl se o článek na Facebooku